ČERVNOVÁ TRADICE

PRAVÁ TVÁŘ

        Tak se to tak nějak semlelo, že jsme s Koky byly pozvány do České televize. Dvacátý devátý duben platí jako Mezinárodní den tance a v jeho rámci se měly na ranní televizní obrazovce objevit také naše taneční kreace. 

      S blížícím se termínem učinkování mě opouštěla kuráž. V hlavě se mi rojilo množství dotěrných otázek. Co když se Koky ve studiu nebude líbit? Co když mi pohled jejich psích očí naznačí jediné: "Tady cvičit nebudu...!" ?Žádná zkouška předem, žádné otrkávání, žádný "záložní zdroj", kdybychom nefungovaly. Jen strohý údaj: " V 5:50 nástup, první vstup o hodinu později. Hned naostro - přímý přenos...no, potěšpánbůh...!

    Noc před akcí stojí za houby. Přemýšlím nad nesmysly, jsem strašně unavená, přesto nemohu usnout. Vystoupení v televizi řadím ke svým oblíbeným výzvám. Před několika lety jsem byla v ČT s Annie a Cherry, ale hlavně s parťačkou Verčou, takže jsme se vzájemně podporovaly a doplňovaly. Tentokrát budu jen s Koky. Nějak to musím zvládnout. 

   Cestu ještě spící Ostravou zakončuji parkováním na přiděleném místě.

        Venčím Koky, posléze se vydávám omrknout situaci. Od vrátnice na mě mává vkusně oblečená dáma přibližně mého věku. Předkládá mi nějaká lejstra a vybízí mě k jejich podpisu. Bráním se, že mi chybí potřebná optika k přelouskání těch mnoha hustě popsaných stran, načež jsem dámou ubezpečena, že stačí podepsat, číst netřeba. Poslušně načmárám svůj neúhledný podpis do kolonky, kde mi ukazuje dámin dlouhý, pěstěný nehet obdivuhodné barvy i délky. Tímto se upisuji k souhlasu se vším, co mi pracovníci televize předložili. 

  Poté jdeme spletitými chodbičkami. Jsou zamotané tak, že pochybuji o nalezení cesty zpět k autu. Naštěstí pro takové "špatně se orientující" hosty mají na stěnách výrazné šipky.

   Malé, úhledné šatně vévodí nevelká  televizní obrazovka v rohu místnosti. Na prťavém stolečku, obestavěném dvěma pohodlnými křesílky, leží stříbrný tácek, jenž skýtá cukr a med v roztomilém miniaturním balení a také džbán průzračné  vody s citronem.

   Vedle křesla rozkládám látkový domeček pro mou psí umělkyni. Dopřávám jí ještě trochu klidu v jeho pohostinných útrobách.

     Dveře mé šatny se netrhnou. Jako první přichází úslužná paní s nabídkou kávy nebo čaje. Děkuji, džbán vody postačí. Ve dveřích se paní "Úslužná" míjí se slečnou s tmavou lepicí páskou a nůžkami v ruce. Na můj tázavý pohled mi sdělí, že mi jde zamaskovat značky na oblečení. Reklama tady nemá své místo. Z Adidasek se rázem stávají tuctové křusky jak z vietnamské tržnice. Sotva slečna s páskou odejde oblepovat ostatní učinkující, přichází vzezřením bodrý chlapík plnoštíhlé postavy s brýlemi na nose a širokým úsměvem. Podává mi ruku a představuje se jako ten, který naše vystoupení v Dobrém ránu zpunktoval. Popřeje mi dobré ráno a zdařilé živé vstupy.  

   Do místnosti vstupuje opět paní Úslužná a nabízí svůj sortiment. Opět skromně špitnu, že voda postačí. Venčím Koky. Když se vracíme, čeká mě už další televizní pracovnice, tentokrát spjatá s ozvučením. Je to Klára, vlastně před mnoha lety kolegyně - pejskařka. Má za úkol opatřiti mě mobilním ozvučením.  Od této chvíle jsem si vědoma, že cokoliv řeknu, může býti použito proti mně. Máme pár minut, abychom probraly, jak jde život. A už mě ženou do maskérny. Musí se mnou po ránu, proboha, aspoň něco málo udělat...! Je mi jasné, že zázraky to nebudou. 

   Cestou z maskérny potkávám chlapíka se složkou v ruce. Funguje zde patrně jako "naháněč" učinkujících před kamery a za jejich přesný nástup nese zodpovědnost. Dostává se mi od něj základního poučení a také mne vede na místo, kde budeme v záři reflektorů už brzy působit. Tudy půjdete, tamhle se zastavíte, tady předvedete ukázku. Poté mi vrazí do ruky oranžový lísteček, na němž stojí tři časy - jsou to časy našich vstupů. 

     A je tady první.  Srdce cítím až v krku. Rozhovor proběhne celkem rychle, po pravdě ani nevím, co vlastně blábolím. Doufám, že ne úplné bludy. Je čas na ukázku. Koky se moc netváří. Toliko čumilů okolo..., reflektory...a ta klouzavá podlaha...!  Po prvním skoku jde Koky mírně do útlumu. K výkonu ji musím hodně povzbuzovat, ale je to moje princezna, nenechá mě v tom a cvičí, jak může. 

  Druhý vstup ukončuje Koky stávkou na place, netuším, zda ten poslední nepřinese úplné fiasko. Ale ochotně uklízí rozházené hračky, pózuje s brýlemi i sbírá tenisáky. Třetí vstup se zdaří asi nejvíce. Koky odcvičí vše, co si vymyslím a končíme se ctí. 

  Máme to za sebou a cítím tak trochu hrdost sama v sobě, že jsem to zvládla. I s cestou domů autem...centrem...sama !!!

 Byl to příjemný zážitek. Všichni na nás byli moc milí a tak jsme si to koneckonců i my trochu užily :-)

     Cvrkotu kolem štěňat jsme už tak nějak odvykli. Posledním štěnětem u nás doma byla před sedmi lety Koky a jelikož ta se už jako Hujerka narodila, skoro jsme zapomněli, co takové psí děcko dovede. Naše domácnost se částečně změnila z domova důchodců na jesle.  Aira - psí děcko naštěstí není žádný extra dacan.    V případě potřeby se pokorně nechává "vypnout" od lumpačin zavřením do klece a s klidem Angličana se podřídí naordinovanému relaxu. Vypuštěním do volného domácího prostoru v ní však ožijí všechny možné neduhy. Otravováním psích kolegů počínaje, přes hloubení děr na zahradě (doufejme, že v hloubení nebude až tak urputná, aby vyhrabala některého z poklidně odpočívajících psích nebožtíků) až k trestným činům krádeží, ničení cizího majetku či zákeřného napadení.

      Snažíme se vést psího spratka k lásce a poslušnosti, proto už od nejútlejšího mládí trénujeme prvky Verčiny psí školičky. Štěně se projevuje jako snaživý žák. Záhy se přátelí s klikrem, zdokonaluje se v pozornosti a vděčně si užívá objevené zábavnosti nejrůznějších hraček. Není-li k dispozici psí hračka, kreativita psího prcka nezná mezí. Špalíky dřeva, srovnané vedle krbu rozmělňuje na třísky, zkouší, zda lze požírat neklouzavou "puzzle" podložku, vytahuje z pračky fusakle, ovšem...největší slabost má mrňouska pro obuv, přesněji její tkaničky.  Vlastně průběžně zjišťujeme, jak jsme s věkově vyzrálou smečkou ztratili ostražitost ve snaze zachovat svou obuv bez "újmy na celistvosti". Než se boty z dolních polic  "open" botníku definitivně přestěhují do vyšších pater, několik párů se rozloučí se svými šňůrkami. 

   V Decathlonu se pak stávám "tkaničkovým maniakem", neboť útratu jen za tento drobný sortiment ve výši skoro 700 Kč nemají tak často. Je třeba se předzásobit, vždyť podmíněný reflex okamžitého bezpečného úkrytu obuvi vzniká pozvolna. 

   Na zahradě se Aira jala zakládat golfové hřiště ( jako kdysi dávno dnešní seniorka Annie ve svém bujném štěněcím věku). Vyhloubených jamek rychle přibývá a při sekání trávy projíždí sekačka zahradou jako tankodromem.

    Jsme smířeni s oběťmi, které nevycválaný psí junior naší domácnosti ještě přinese. I přes všechny, mnohdy bolestivé, ztráty Airu ňuňáme, a ťuťláme, protože je to roztomilý tvoreček k sežrání.  Prochází procesem osvojování úplných základů. Socializujeme, jak jen se dá. Na vycházkách, při návštěvách a také na cvičáku, když starší "sestřička" absolvuje svůj trénink. Seznamujeme se s novými pachy v lese, na loukách, učíme se správné komunikaci s lidmi (Airo, tvoje skákání až na hlavu nemusí každému nutně působit radost...!) i s cizími pejsky. Prozatím jsou všichni dobrými kamarády a já jen doufám, že přívětivost k ostatním živým tvorům jí zůstane zachována i v dospělém věku.

Tož tak nějak prozatím :-)

       Tak nejdříve ti druzí. Annie, Michal i Koky jsou na příchod nových jedinců do smečky zvyklí. Annie jich musela dosud "překousnout" ( tu první - Cherry skoro doslova) už 5, Michal 3 a Koky 2. S přijetím Airy si proto neděláme hlavu. Počítáme  sice se zhnusenými výrazy a sem tam nějakým důraznějším umravněním, ale jsme přesvědčeni, že k nějakému výraznějšímu pocuchání štěněcí fazóny nedojde. A ono to klaplo. 

       Aira se od první chvíle chová tak, jako by nás znala od rozlepení kukadel. Také do nového prostředí nakráčela sebevědomě. Dbáme jisté ostražitosti, když jako velká voda vrhne se na statného Michala. Něžně, ale úporně mu masíruje pacičkami mordu, olizuje pysky. Dobrácký Michal se snaží uhýbat, znechuceně odvrací hlavu, avšak další a další výpady jej rozhodně nenechávají v klidu. Teprve až k úhybným manévrům přidá výhrůžné hrdelní zavrčení, štěně pochopí a obrací svou pozornost na další objekt zájmu. Tetu Koky.

     Koky je velmi nespolečenský, introvertní tvor. Je na mě fixována a tak trochu se obávám, že si novou psí holku bude brát osobně :-D. Koulí očima, když se k ní Aira přiblíží. Žádná vstřícnost se nekoná. Koky štěněti cedí skrz zuby varovné vrčení.  Varovný štípanec jí jen lehce nastíní "mantinely" Aira si však z nevlídného přijetí  nic nedělá. Na zahradě si vše prohlíží a očichává, vypustit svou už jistojistě "plnou nádrž" ale stále nehodlá. Trochu mě to znepokojuje po takové dlouhé cestě. Přikládám to však přirozené nervozitě z nového prostředí a stresu z toho všeho, co se v jejím štěněcím životě za posledních několik hodin odehrálo. Přesunujeme se tedy i bez vyvenčení do vnitřních prostor. 

    Annie zaregistruje přírůstek jako vždy s výrazem nevole (odpovídá v lidské podobě výrazu "oči v sloup"). "Proboha...zase už někdo..!"  Rozhodně se nehrne radostně do seznamování. S úctou k jejím šedinám ji ani moc nenutíme a pokládáme za rozumné, že příchod štěněte řeší po svém - distancováním od společných seznamovacích aktivit. Registruje, toleruje a s vnitřním postojem "nad věcí" se drží stranou. To nejlepší řešení pro tuto chvíli.

      Aira je energické psí batole. Batolí se bytem poměrně rychle, avšak co mě překvapuje u tak mladého psa - chová se přitom tak, jako by absolvovala nějakou úvodní lekci slušného chování. Nevrhá se bezhlavě po všem, co by mohla svým chrupem trhat, cupovat, případně pozřít, neotravuje všechny, neštěká a dokonce, což obzvlášť oceňujeme, následně prospí celou noc ve velké kleci. Bez protestů a stávek, bez "vyvolávání" či projevů typu " pusťte bratry domů". Jediným "hříchem" je podvečerní "močový oceán", kterým projdu v ponožkách. Je evidentní, že močový měchýř už jistým naplněním své kapacity protest zahájil. Byla to první, ale zároveň poslední loužička (nebo vlastně louže...ne - loužisko!), která se za ty tři týdny u nás doma objevila. 

     Z klidné a tiché noci ze strany štěněte jsme opravdu nadšeni. Vždyť od dob bezoké Haničky jsme se pořádně nevyspali. Hanička praktikovala svůj budíček docela pravidelně tak ve dvě ráno, což při provozu běžného všedního dne znamenalo po poledni krizový čas "sirek v očích". Když odešla Hanička, byl tady zase Nerošek a také psí senioři čas od času potřebují právě v noci projít zahradou. Aira prostě spí. A prozatím celé tři týdny, co je u  nás. Tak snad jsem to nezakřikla!

     Ještě jedno prvenství Aira má, vlastně měla. Je to první štěně u nás, které si vůbec neumělo hrát. Ač jsem před ni rozházela celý pytel psích (i nepsích) hraček, hadrů, pet lahví a nevím, co všechno ještě, štěně na to jen koukalo a....nic. Následovalo motivační juchání, odměňování za vše, co třeba jen vzdáleně ukazovalo na jakýkoliv zájem o hračku. Dobré tři dny trvalo, než vzala na milost první, pískací hračku. Pak už to šlo poměrně rychle. Nejoblíbenější hrou stalo se však sundávání ponožek přímo z nohy. Dnes už by nikdo neřekl, že tento pejsek si snad někdy nehrál :-D!

   Složení naší smečky zaznamenalo jistých změn. Nemám změny ráda. Odchod dvou psích  seniorů jen těžce nesu, leč nejlepším lékem na bolest shledávám vždy "náplast" v podobě přírůstku do prořídlé smečky. Není to neúcta  k odchozímu, jen potřeba přetavit utápění se v žalu na lepší energii. Tou je poskytnutí domova nějakému dalšímu psíkovi se špatným startem do života. 

        Loučení s Neroškem bylo bolestné. Přišlo jen několik měsíců po odchodu Cherry. Impulsem pro rozhodnutí byla už velmi nízká kvalita Neroškova života. Nohy mu  nedovolovaly chůzi, neovládal své biologické potřeby a když jsme mu v plínce objevili příměs krve, rozhodli jsme. Ač  apetit měl stále velmi slušný, prodlužování jeho žití by bylo jen sobeckým ulpíváním na vlastním (v tomto případě však už nemístném) svědomí.

          Poslední noc byl Nero přestěhován ze svého přízemního bytu do našeho obýváku. Už několik dní vůbec nechodil, takže případných přesunů např. k cizí misce s následným konfliktem  jsme se nemuseli obávat. Nerošek ležel spokojeně na hromadě měkkých dek, užíval si tepla sálajícího krbu a našeho nekonečného hlazení. Táta si ustlal na sedačce vedle něj. Chtěli jsme, aby se cítil "královsky". Ve stejném duchu pokračoval i jeho poslední den. Místo granulí  našel toho dne maso z celého kuřete a byla mu věnována nepřetržitá pozornost všech členů rodiny. Večer usnul obklopen těmi, kteří ho milovali a po celou cestu za duhový most mu byli nablízku.

       Ještě před odchodem Neroška jsem se zařekla, že po psychicky  (u Nera vlastně i fyzicky) náročných letech s hendikepovanými psy potřebuji rozhodně vzpruhu. Svou vzpruhu jsem si vysnila jako dvouměsíční hladkosrsté štěně vořecha, maximálně střední velikosti, ale hlavně bez jakéhokoliv postižení. Vyslala jsem Vesmíru  žádost a čekala, respektive aktivně hledala na sociálních sítích a  docela dlouho. 

         Konečně jsem si vytipovala několik štěňat. Vyplnila jsem  dotazníky uchazeče o adopci a absolvovala pár telefonických rozhovorů. Ve slovenském útulku Tuláčik mě zaujalo štěňat hned několik. Nejvíce však maličká černá Hanička. Vzhledem k tomu, že jsem se v dotazníku vykreslila jako milovnice psích sportů, dáma se mi jala Haničku a 2 ostatní štěňata  nenápadně vymlouvat, do popředí stavěla štěně vořecha borderkovitého typu. Airu. Nicméně hovor uzavřela tím, že neděle jsou návštěvní a pokud budou na mnou poptávaná štěňata zájemci, dostanou je - rezervace se nekonají. A tak se o tři dny později jelo.

JEDEME SI PRO ŠTĚNĚ

          V neděli po šesté hodině ranní vyrážíme  celá čtyřčlenná rodinka do tři a půl hodiny vzdáleného Brezna. Tátu za volantem střídá záhy Eliška, protože úsek dlouhých serpentin  v roli spolujezdce nezvládá. Řízení je  pro ni prevencí žaludeční nevolnosti. Opravdu netoužíme  mít zkonzumovanou bohatě zdobenou bagetu mezi námi. Po více než třech hodinách jízdy zastavujeme  u plotu proslulého Tuláčiku.

         Útulek, čítající cirka 250 psích klientů vítá nový den hlasitým štěkotem. Z areálu se trousí zřízenci venčící jednotlivá psiska, v útulku panuje čilý  pracovní cvrkot. Procházíme kolem dlouhé řady kotců, prohlížíme si tu veselé, tu ustrašené či  zas ostražité "útulkáče" a oni nás. Srdce se mi svírá nad faktem, že odsud odvezeme jen jednoho z nich.

       Konečně si nás zřízeňkyně všimne a posílá nás dále za dámou, s níž jsem vedla telefonickou debatu. Ví, že chceme omrknout nějaké 4 pejsky, ale spolu s vodítkem, na jehož konci je borderkovitá Aira, dostáváme i informaci, že zatím můžeme vidět jen ji, ostatní později. Nikdo mi nevymluví, že pracovníci útulku nejsou výborní psychologové a taktici. Byli jsme součástí promyšlené strategie, v jejím duchu byly vedeny všechny telefonické rozhovory, také situace, které štěně nám přijde do ruky jako první, pokládám za promyšletý tah. 

          Aira, pravděpodobně seznámena se scénářem svého chování, aby vedlo ke kýženému cíli, nás nadšeně vítá: " Juuu, tak to jste vy? Mí noví páníčci? A je vás tolik...no to je bezva...! Rozcapené štěně bez náznaku ostychu  razítkuje své blátivé tlapy na naše, do té doby čisté, svršky. Takové radostné uvítání nikdo z nás nečekal. Odvádíme si Airu na procházku. Je nesmírně pozitivní, trochu hrrr, ale velmi jemná a milá.  Strategie evidentně nese své ovoce. Po procházce odmítám vidět všechna další poptávaná štěňata ( ať mi prominou...) a Aira si balí svých "pět švestek".  Rozhodnutí je to bleskové. I když vím, že jde o vyhlídku společného života na mnoho let a je důležité vše důkladně zvážit, věřím svému srdci, neboť to je vždy mým rádcem nejlepším. Aira pojede DOMŮ :-).

       Při sepisování  všech náležitostí a placení adopčního poplatku bombarduji dámu spoustou dotazů. Dozvídám se, že Aira se svým bráchou, který je nám mimochodem také velmi vehementně nabízen, pocházejí z jistého hospodářství, kde rostli jako dříví v lese. Nikdo si jich nevšímal, nikdo se o něj nestaral, nikdo je nepotřeboval, nechtěl. 

V romských osadách, odkud psíci v Tuláčiku pocházejí, se "špatné podmínky" projevují dvěma způsoby:

1. Nekontrolovateně množení psi nikoho nezajímají a nikdo o ně nestojí. Zřejmě se živí tím, co najdou. Jsou napospas všemu, nikdo je nechrání, avšak ani       fyzicky netrápí. Naštěstí do této skupiny patřila i Aira.

2. Varianta, kdy si psa lidé "všímají" je však často daleko krutější. Bití, špatné zacházení, fyzické i psychické týrání se podepisuje na psí duši.  Stačí                  vzpomenout na Cherry, pocházející z podobných míst, nebo bezokou Haničku, odhozenou v betonové jímce daleko od civilizace. Obě psí dámy si prošly        peklem. Budiž jim země lehká.

       Aira zjevně cestování autem příliš nemusí. Když pochopí úmysl dostat ji tam, šprajcne se. Nezabírají ani obligátní , jindy všemocné, piškoty a je třeba použít "násilné fyzické nalodění". V autě pak už je klidná. Připoutaná na pásu se pak požitkářsky nechává ňuhňat.  Klid končí s úsekem serpentin. Stačí pár prvních zákeřných zatáček a můžeme si zblízka prohlížet, čím bylo tvořeno Airino dnešní menu. Obrovská hromada natrávených granulí, elegantně obalená žaludečními šťávami přistává Evce na kalhotách. Zastavujeme, likvidujeme nevábný obsah žaludku z Evčiných riflí, rozprostíráme záložní deku na sedačku a jede se dále. Ne dlouho. Za chvíli se situace opakuje se stejně velkou  hromadou . Začínám tušit, proč je štěně na můj vkus poměrně "buřtózního" vzhledu. Množství vyzvracených granulí by stačilo mé Koky na tři dny (samozřejmě ve stavu před zvracením :-D 
     K Evčině smůle je opět část nevzhledně vyhlížejících vybltin na jejích kalhotách. To už odmítá v nich zůstat a pokračuje jízdu v kalhotkách, zatímco štěně si vesele blije, kam se dá. Naštěstí jsme konečně doma. 

                                 Tak vítej, Airo <3

    Otáčím v diáři další list a na stránce vidím velké červené srdce, v němž je výrazným písmem napsáno ANNIE s číslovkou 14. Moje Aninka má dnes narozeniny. 

       V hlavě se mi rozehrává žánrově rozmanitý film.  Jde převážně o komedii, místy grotesku, šmrnclou romantikou s občasnými dramatickými zápletkami, mnohdy gradujícími v psychologický horor. Prostě přesně jako život s mou princeznou.

       Před 14ti lety jsem netrpělivě očekávala narození mé vytoužené kelpinky. Byla jsem v živém kontaktu s chovatelkou a hltala jsem každou zprávičku o vývoji porodu. V práci jsem byla tehdy jen fyzicky (promiňte, paní ředitelko :-) ), hlava a srdce byly v Jihlavě. Výsledky jsem se dozvěděla stejně až k ránu, kdy bylo konečně jasno, že malá kelpiata jsou na světě. Vybrala jsem si předběžně podle fotek, při pozdějším osobním kontaktu jsem se ujistila, že správně, svou Annie. V nekonečných dvou měsících čekání jsem tehdy napsala Annie dopis, aby jako věděla, do čeho že vlastně jde. 

Milá Aninko,

   zatím si užíváš bezstarostné štěněcí období vkruhu  milujících  páníků a jistě ani netušíš, že se toto kdy změní. A ono se to změní už za pár dní. Pojedeš do Ostravy.  Ale neboj se, u nás se Ti bude líbit.

     Jsme tak trochu ( trochu?) bláznivá rodina. Žádný strach- naše nenormálnost se projevuje pro pejsky tím nejpříznivějším způsobem. Jsme totiž blázni právě do pejsků.

    Hlavou rodiny je táta Ivan. Vůbec se ho nemusíš bát. Má pejsky moc rád. Je sice přísný, ale spravedlivý. Když ho budeš poslouchat a projevíš mu trochu té psí přízně, bude Tě milovat a nedá na Tebe dopustit. Když budeš zlobit, dá Ti najevo, že tudy cesta nevede a Ty to velice rychle pochopíš.

   Teta Eliška Tě bude možná trochu sekýrovat. Přece jen o výchově pejsků něco ví. Tu bude radno poslouchat. Už jen proto, že když se budeš snažit, vrátí se Ti to od Elišky nějakou prima zábavou. Třeba se s Tebou bude přetahovat nebo Ti házet aportky.

     Teta Evka je ta nejhodnější teta na světě. Ta si Tě zamiluje už jen za to, že JSI a svou lásku k Tobě nebude podmiňovat žádnými úkoly a povely. Jednoduše se s Tebou bude mazlit za všech okolností. Když nebude nikdo, kdo by šel s tebou na procházku, bude to právě ona, kdo rád vezme aportek a půjde Ti ho donekonečna házet nebo si s Tebou hrát, jak to máš nejradši.....jen, abys byla spokojená.

      A pak tu je ještě smečka psích kamarádů. O každém z nich by se dal napsat román. Poznáš je sama. Pozor si dej jen na psí tetu Barču. To je jediná nepříjemná teta, kterou u nás najdeš. Nekamarádí se s žádným pejskem a ani tobě nebude rozhodně projevovat sympatie. Navíc jsem její panička, takže asi dost těžce ponese, že se k nám nastěhuje další hafík. Ale i tu zvládneme.

      Zbývám  já - tvoje budoucí panička. Mým největším přáním je, aby nám spolu bylo dobře.

Moc se na Tebe těším, Annie

                                             Eva

Když jsem si dnes dopis přečetla, ukápla mi slzička. Jak rychle nám to spolu uběhlo, holčičko...

A tak dnes usedám k dalšímu psaní.

Moje milovaná Annie,

     ani netušíš, jak se TVým příchodem k nám můj život změnil. Co všechno před Tebou nebylo a co všechno jsem před Tebou neznala...nevěděla...neuměla.... Oč bohatší teď člověk jsem.

       Kolik jsme se my dvě spolu natrajdaly po zdejších lesích, do kolika skopičin jsme se spolu pouštěly, kolikrát jsi mě dokázala vytočit, když jsi něco vyvedla (a že toho bylo...!), kolik já se o Tebe bála, když Tě cokoliv trápilo...

Kvůli Tobě jsem zakoupila fajnový foťák, který jsem záhy, pravděpodobně téměř nepřetržitým používáním během několika málo let úplně odrovnala. Mám tisíce Tvých fotek, hodiny a hodiny videí a chválabohu i Tebe. Koukám na ty rozmanité obrázky - Annie prcek, Annie puboš, Annie slečna...dáma...rošťák...komik...Annie ležící, sedící, stojící, spící, cvičící, hrající si, samotná, v duetu, ve společnosti...a vzpomínám na všechny ty okamžiky. Mám od Tebe v srdci vyrytou hlubokou, láskyplnou brázdu .

       Dnes už je mi srdečně jedno, jestli sedíš předpisově nebo vyvaluješ bok, zda dotočíš otočku, zastavíš zónu, přineseš aport nebo sem tam něco "čorkneš" :-D . Dnes mi stačí docela málo (málo...?). Zažít Tvé radostné vítání, vidět ty akcechtivé rarášky v očích, projít si s Tebou v lese "náš okruh". Hodnoty se s věkem mění. A tak už Ti nepřeji nic než zdraví a za nás obě, ať spolu ještě nějakou dobu společně stárneme. 

Tvoje panička 

Z FORMY

MÍ PRDLONI MI ROZUMĚJÍ