Leden - červenec 2025

 Noci, kdy na obloze Měsíc kulminuje v celé své kráse a svým stříbrným svitem rozzáří zahradu, patří u mě, vzhledem ke kvalitě spánku, k těm méně oblíbeným. Jako by nestačilo Aninčino bantování kolem čtvrté, neboť dáma je již vyspaná a navíc se pověnuje spánku po celé dopoledne, tak paničko hybaj z postele :-) ! To víte, že se nedám tak snadno a snažím se různými prostředky Annie "domluvit", ale ač ji přistane na hřbetě polštář nebo bačkora, moc to nepomůže a navíc...spánek už je stejně víte kde...?! 

        Je tomu přibližně dva roky, co začal Annie eminentně zajímat Měsíc na obloze. Dokud je jen malý srpeček, její pozornosti v podstatě uniká, ale jakmile začne jeho tělo narůstat, přímo úměrně začíná narůstat i Aninčin zájem o něj. Je jeho velkou obdivovatelkou. Jasný měsíční svit ji přitahuje jako slepici pověstný "flus". Dle kalendáře pak mohu docela s přesností předvídat, kdy se vyspím málo (díky rannímu budíčku) a kdy skoro vůbec (to když  funguji jako vrátný nějakého nočního podniku). Třetí možnost...tedy, že bych se snad i vyspala dosytosti v současné době neexistuje.

        Únorová noc srazila rtuť teploměru do výrazně "mínusových pater". Jasný Měsíc, té noci zářící jak rybí oko, osvětluje zahradu skvící se v mrazivém objetí a vytahuje somnambuly z vyhřátých lóží. Ač somnambulem nejsem, přesto jsem z lóže nemilosrdně vytažena. Nejlepším přítelem člověka. Aninkou. Ráda by se totiž trochu pokochala tou krásou stříbrného světla. Škrábe na balkónové dveře. Chvíli dělám, že neslyším, načež škrábání nabírá na decibelech a je doprovázeno rytmickým stepováním drápků na plovoucí podlaze. Provedu tedy rychlý úkon otevření dveří ven a rychle vklouznu pod teplou peřinu, abych se  tam těch pár minut hezky zahřála. Jenže Annie to bere nějak moc rychle. Vrací se, sotva se zachumlám. V duchu se jí omlouvám, že jsem ji patrně podezírala neprávem z pouhé touhy po kochání. Ve svém seniorském věku už potřebuje konat svou biologickou potřebu častěji a vlastně je dobře, že ji nevykonala vedle mě v posteli. To jsem ovšem netušila, že za hodinu si bude chtít vypuštění ven zopakovat a pak ještě dvakrát. Poslední vypuštění trvá oproti těm předchozím nepoměrně dlouho. Nemůžu se dočkat až na poslední část noci zalehnu do svého pelíšku a nepřetržitě zdřímnu do budíku. Ale Andula nejde a nejde. Přivolávání už dávno postrádá svůj smysl a divoká gestikulace zase předpokládá sledování ze strany přivolávaného, takže nic. 

           Najednou ticho noci protne pronikavý štěkot. Lokalizuji jej někde u branky a jen tiše doufám, že nebude moc dlouho trvat. Mýlím se. Po pěti minutách se stávám  ženou činu. Přehazuji přes sebe deku a odhodlaně vyrážím do terénu. Několik kroků bosými chodidly po sněhovém poprašku mě dokonale probírá. Naštěstí jsou mé nohy na sněhové procházky trénované,  jen doufám, že zde někde nenakladla Annie před svým štěkeckým  výstupem  nějakou tu teplejší hromádku. Rychle obíhám dům a vidím, že Andula opravdu stojí zarytě před brankou a bezdůvodně štěká. Plácanec po zadku ji vrací do reality...jé..panička...! Místo aby zahanbeně odkráčela do tepla domova, pochopí fyzický útok na svou  zadnici jako rafinovanou výzvu k bojové hře. Co na tom, že ručičky hodin ukazují něco málo po třetí hodině...? Annie mě přískoky vyzývá k zapojení. To se jí nedaří, tak aspoň sama krouží zahradou a vypadá šťastně. A já se...věřte nebo ne...nezlobím. To je tak , když se senilita setká se senilitou. Seniorka Annie se mi před očima mění ve štěně a já rázem zapomínám na ledové nohy a spánek mizící v nenávratnu...Patrně také z jisté senility. Prostě jí tu spratkovitost odpouštím.

      Přesto ale doufám, že Annie nebude pokládat toto noční "extempore" za začátek nové tradice. Snad jí venkovní žaluzie, důsledně stažené až nadoraz, příští úplněk utají.

  OSLAVA PLNÁ AKTIVITY

  Neuvěřitelně to uteklo. Už zase mám narozeniny. Nic moc k slavení - ač ctím moudro, že věk je jen číslo, už si nemyslím, že každé jeho zvýšení je nutné přivítat bujarým křepčením. Vloni jsem se rozhodla pojmout narozeninovou oslavu jinak. Obklopila jsem se přáteli mému srdci blízkými a společně jsme strávili (tedy vlastně strávily) chvíle intenzivní sportovní aktivity završené zaslouženým občerstvením s příjemnou "klábosivou".  Úspěch akce mě přesvědčil o správnosti volby, takže když se letos onen "slavný den" přiblížil, sezvala jsem osvědčené osazenstvo  k narozeninovému "repete".

     Volba hostů proběhla dle jednoduchého klíče. Kritériem byla míra prdlosti jakéhokoliv druhu. Odsud náš oficiální název PRDLONI. Název používaný v té největší laskavosti, proto také nezaznamenávám žádné rozhořčené ohrazování. Naopak - Prdloňky se k svému pojmenování hrdě hlásí. 

      Prolistovala jsem svůj nadmíru popsaný diář a kupodivu jsem nalezla datum, které se ještě "kupodivěji" hodilo všem zvaným hostům. První únorová neděle byla od pohledu sympatická, jelikož po ní následovaly sladké jarní prázdniny. Ne, že bych zrovna plánovala flámovat až do noci, nicméně možnost si zalenošit den po oslavě se jistě hodí. Plán zněl slibně. Několikakilometrová procházka zakončená posezením ve vřesinské hospůdce. Zde po posilnění tvarůžkovými hody budou následovat hody šipkové, neboť jsem dámy vyzvala na šipkový turnaj. 

      Výběr pochodové trasy musel být zohledněn účastí dvou nezletilých účastníků. Esterky a Jonáška. Volíme proto  cesty, kudy projede kočárek. Naštěstí trasa z výchozího bodu přes Klimkovice až k cílové hospůdce tuto kvalitu cesty skýtá.

    Velitelský čas srazu je určen na pravé nedělní poledne. Jako první doráží Andrejka s několikaměsíční Esterkou. Grifem zkušené matky sestavuje kočárek a přebaluje kojence na sedadle auta, i když  jí nabízím vyhřáté vnitřní prostory domu. Zřejmě je zastáncem kapku sparťanštější výchovy  a vede nebohé dítě k otužování od nejútlejšího věku. Esterka se zdá aktem krkavčí matky naprosto nerozhozena. Ač jí visí z nosíčku rampouch a zádíčka přimrzají k sedadlu, neprojevuje překvapivě ani nejmenší náznak nevole. Patrně je na tyto situace zvyklá a tudíž náležitě otrlá. 

       A to už se blíží svým robusním vozem Verča. Obdivuhodně zaparkuje couváním do svahu vedle mého fára. Také ona vyládovává z útrob auta kočár a vzápětí do něj usazuje dítě. Jonáš je evidentně nerad, že nás vidí. Má notně naprdnutý výraz a naše "ťuťlání" má v paži. Obě matky jsou hned ze startu zaneprázdněny přípravou dětí na pochod, tak mám aspoň prostor vřele přivítat další účastnici akce - Vlaďku. Ta mi vráží mezi vrátky do ruky dárek a vehementně se pídí po místnosti, kam i pak král chodí sám. Naznačím jí tedy cestu a už se jdu vítat s poslední Prdloňkou - Bartoňkou :-). Dáša přijíždí s malým zpožděním. Prozřetelně se nechává dovézt rodinnými příslušníky a má tudíž šanci zařadit do oslavy alkoholové zpestření. To je však zatím daleko. Hýření v restauraci je v plánu až po absolvování výživné turistické procházky cirka 7-8 km dlouhé. 

     Za příjemného zimního poledne se vydáváme na trasu. Povídáme si ve skupinkách, které průběžně nejrůzněji obměňujeme a hlavně ...furt si máme co povídat :-D. Cesta do Klimkovic vede do vcelku strmého kopce, takže matky se svými ratolestmi v kočárku musí podat slušný sportovní výkon a také je jim více teplo než nám ostatním. Ve chvílích nejistoty, kudy se dát, nastupuje do hlavní role Prdloňka Vlaďka - náruživá orientační běžkyně- a usměrňuje naši chůzi správným směrem. Vycházka nemá jedinou chybu.

     Vyhládlo nám, proto s povděkem kvitujeme cíl vycházky - posezení v místním sympatickém pajzlíku Na Kopci. Tvarůžky a Hermelíny mizí v našich chřtánech, někteří skvělou chuť zaléváme ještě skvělejší "Nachmelenou opicí", matky a řidiči usrkávají rozmanité nealko nápoje.

        Blíží se zlatý hřeb oslavy - šipkové klání. Servírka přináší poměrně "jeté" šipky a nastavuje časový a bodový limit. S úrovní hráčských schopností jsme na tom velmi podobně. Čili blbě. O to ale vůbec nejde. Stanovujeme pořadí a pouštíme se do boje. Pravda, pro část místních štamgastů se stáváme odpoledním pajzlovým programem. Moc dobře vidím, jak prostorově objemný chlopek od vedlejšího stolu, který už zdolává své tak osmé pivo, skrývá neúspěšně úsměv od ucha k uchu, když Dášiny špičky šipek  mimořádně neúspěšným hodem létají na všechny strany. O tom žádná, že stejně dobře se baví u hodů mých či dalších Prdloněk. Ještě jakž takž styl předvádí Vlaďka, která je talentovaná od přírody ke všem sportovním aktivitám.

        Nepatrně komplikovanou hru mají matky. Andrejka je od hry vytrhována potřebou kojení - zkouší po nás požadovat zástup, leč ten s nejlepší vůlí neklapne, a Verča musí hyperaktivnímu Jonáškovi vymýšlet nejrůznější pobavení. Když vymyslí tetu Evu, vzápětí dostávám laskavý kartáč, že jsem dítě nepatřičně rozblbla. Nuž...Čiň čertu dobře, peklem se Ti odvděčí :-D. Ovšem kdo by si myslel, že snad řešíme kvalitu naší hry či pobavení okolí, velmi by se mýlil. Hrajeme s chutí a radostí...koneckonců...ani nevím, kdo vlastně vyhrál. 

         Čas se nachýlil. Odcházíme setmělou ulicí k našemu domu. Zde se srdečně loučíme a já doufám, že byli všichni spokojeni. Já tedy moc a ač bych ráda řekla, že se těším za rok, tak to není pravda. Na rok, co prolomí další desítku mého věku, se netěším, ale na tu parádní "tryznu" moc. Prdloňky, nezklamaly jste, tak zase za rok :-)

 NÁROČNÉ OBDOBÍ

   Nadpis by možná zasloužil trochu toho akcentu, neboť čím jsem starší, tím více vnímám, že mít smečku  čtyř chlupatých banditů je náročné samo o sobě. Jenže jsou období, kdy náročnost ještě graduje v závislosti na různých okolnostech. Poslední okolností oné gradace bylo objevení několika krvavých kapek na podlaze v předsíni. A je to tady! Z Airy se konečně, po bezmála patnácti měsících života, stává opravdová psí dáma, připravená šířit dále své vořešské geny.

   To bylo radosti, vždyť už jsem si začala říkat, že něco není v pořádku. 

        V první "svých" dnech se necítila Aira zrovna komfortně. Nezvykle polehávala a koulela očima. Také výzev ke hře rapidně ubylo a objevilo se i několik nervózních reakcí vůči Andulčinu obtěžujícímu štěkání. Naštěstí si nahluchlá seniorka těch štípnutí do zadní nohy nevšimla. 

        Několik dní vše plynulo běžným každodenním životem, snad jen Michal, ač absolvent kastračního zákroku, zaregistroval, že se v jeho rajónu "něco děje" . U Airy jsme zaznamenali zvýšenou mazlivost. Více než kdy jindy ocenila nekonečné hlazení a drbání, což oplácela až nezvyklou poslušností. Zda tento stav s odezněním hárání pomine, dosud nedokážu vyhodnotit, ale byl by jistě nadmíru vítaným bonusem.

      Když trvá hárání tak 10 dní, všímáme si, že si všímá i Michal. A všímá si dost - hárací období pravděpodobně přichází do fáze "tak pojďme na to, zlato..." Aira si ke hře nápadně často vybírá místo "ségry" Koky "bráchu" Michala. Koketně jej obchází, tu a tam jej něžně kousne do ucha a pod nos mu nastrkuje své pozadí. Ocásek na stranu, aby bylo Michalovo oblouznění co nejdokonalejší. Michal Aiřino laškování kvituje s povděkem. V hlavě mu to šrotuje: " Vždyť ta psí holka je vlastně fajn...jakto, že jsem si toho ještě nikdy nevšiml..? " Místo obvyklých sebeobranných reakcí se nechává vtáhnout tou voňavou divoženkou do hry.  Vzájemné sympatie se den ode dne stupňují, je třeba rozvášněnou dvojici poučit. Bohužel hlas přírody je vůči jakémukoliv výchovnému působení absolutně imunní. Nezbývá tedy než hlídat, či izolovat. Pravda, i kdyby byl v nestřeženém okamžiku akt touhy dovršen, nestalo by se nic tak strašného. Žádné následky, leč odmítli jsme být svědky těchto orgií a Airu Michálkovi důrazně zakazujeme. 

  Asi po třech dnech Aiřina koketérie začíná slábnout. Ke hře si vybírá opět více dočasně pozapomenutou Koky, což ovšem Michal těžce nese. Celé dny zní domem roztoužené kňučení a Michalovo chování k Aiře stává se poněkud "nekompromisní", takže musí být Aira zavírána do bezpečí klece. Říkáte si, že můžeme přece zavřít Michala, ale to právě nemůžeme. Dveře si dokáže šikovně otevřít a zamčením nechceme riskovat jejich zničení. Pokus nechat ho na zahradě ztroskotal hned v zárodku. Hleděl nešťastně  dovnitř a nepřetržitě štěkal. 

     Situace trvá už týden. Všichni nepokrytě toužebně vzhlížíme k dnům, kdy bude u nás doma zase vše normální ( tedy aspoň relativně :-D :-D ). Michálkovi to už také přerostlo přes hlavu, jinak si nedokážeme vysvětlit, že on, snad jen jednou v roli zlodějíčka masa, nyní nám vyplundroval kuchyňskou linku. Zodpovědně vyluxoval misku s cukrovím, do čista vylízal hrnec s mým obědem a po odborném otevření trouby sporáku zde zhltnul zbytky mastnoty po pečené kachně - samotná kachna byla už naštěstí bezpečně ukryta v našich útrobách. Tento pro Michala celkem netypický prohřešek nabízí se  pokládat za jistý akt pomsty. Vždyť zatímco jsem šla s voňavou princeznou na procházku, on musel zůstat doma. 

Nezbývá než věřit a doufat, že tyto náročné dny přežijeme bez újmy na našem duševním zdraví a hlavně, že už konečně brzy odezní.