Leden - červenec 2025

TÁTA ZÁVODNÍKEM

 Nejkrásnější víkend pro učitele je ten, kterým startuje prázdninové období.  A právě v tento úžasný víkend jsme si s tátou naplánovali psí akci. Ještě před několika lety by nikoho z nás nenapadlo, že by i táta mohl dojíždět na závody bojovat o nějaký ten metál.  Odjezd babince a smečky z baráku mu vždy skýtal možnost  tak trochu zrelaxovat. Kdo by to řekl, že i on  vymění svůj klid za  závodní atmosféru.  

      Objevil totiž disciplínu, která jej opravdu zaujala. Dogfrisbee. Zprvu šlo jen o takové "domácí házení". Psiska  šla do všech pokusů s nadšením a ochotně páníčkovi odpouštěla  špatné hody. Táta se pomalu z dlouholetého pozorovatele našeho psího soutěžení měnil v aktivního závodníka. Jak se to stalo...?

    Jednoduše jej uchvátila podívaná na "létající psy" lapající po barevných plackách. Souhra člověka s  psím parťákem v této disciplíně jej přiměla k touze si to vyzkoušet. Potenciálních psích závodníků  skýtal náš dům vždy dostatek. Nadšení pro barevné kotouče má většina z nich zakódované  ve svém psím srdci a tak otázka motivace je předem dána. 

     Průkopníkem tátova sportovního snažení byla Annie. Jak lze správně předpokládat, začátky s ní nebyly zrovna snadné. Ne, že by chytré psisko nevědělo, co se po něm žádá, ale kvalita jejího chytání nekorespondovala s ochotou chycený disk pánovi neprodleně odevzdat. Docela dlouho trvalo období, kdy Ann odnášela disky kamsi daleko do polí. Nedbala volání a teprve až placku odložila v lánech řepkového pole, nadšeně se vracela pro další zábavu.  Jakožto asistentka tátových tréninků jsem tehdy nachodila spoustu kilometrů, abych vtipně odložené sportovní rekvizity oběma trénujícím zase přinesla.

       Metodou hlasitého juchání, pištění a vychvalování do nebes se nám po čase konečně podařilo přimět Annie k disciplinovanému chování správného závodníka. Disky mistrně lapala a ochotně nosila pánovi lačníc po dalším hodu. Na závodech rozhodně nepatřila k outsiderům, ba dokonce vybojovala i nějaký ten pohár.  Výkony však občas zpestřovala "po svém". Například po chycení disku tento náhle odložila a odběhla si očichat poblíž stojícího rozhodčího nebo se šla přesvědčit, zda u okraje plochy stojící Richard Lapiš cvaká ty správné momentky. Ale toto vše  už k Andule tak nějak patřilo. 

         Později pak táta vyzkoušel i další frisbeečkové adepty. Eliščinu šeltii Jive a borderáka Jamieho, borderku Evy Mikurdové Aivu a také  Koky s jejími hbitými skoky.  Posledně jmenovanou přihlásil na předprázdninový závodní víkend . Závod nesl název VYCHYTÁVKA a zahrnoval hned několik disciplín. Klasické hody v daném časovém intervalu, kdy je žádoucí co nejdelší hod pejskem chycený ve vymezeném prostoru, dále volný styl tzv. freestyle, který spočívá v sérii cviků takřka v tanečním provedení na hudbu a nakonec hody pejskovi do prostoru soustředných kružnic připomínajících terč tzv DogDartbee.

      Volnou sestavu na hudbu táta striktně odmítl( nechápu :-D), přihlásil tedy Koky pouze do zbylých dvou disciplín. 

    V slunečném sobotním ránu vyrážíme do obce Lučina vstříc soutěžním zážitkům. S Koky jede i Aira, aby také nasála trochu té závodní atmosféry. Do budoucna je s ní  také počítáno jako se závodnicí. 

        Ujedeme sotva půl kilometru a zjišťujeme, že jsme zapomněli zásobu pamlsků. Zadarmo ani kuře nehrabe a tak otáčíme a vracíme se. Teď už máme vše potřebné a vyrážíme podruhé. Tentokrát ujedeme tak dva kilometry a z útrob auta se ozvou podezřelé zvuky. Představa, že někde na půl cesty zůstaneme trčet v nepojízdném stavu nás přiměje otočit znovu. Tentokrát musíme přeskládat klece a tašky do druhého auta. Naštěstí jsme časově v pohodě. Tak tedy dotřetice všeho dobrého.

       V mlžném letním oparu se u hřiště pomalu sjíždí aktéři závodu. Plemena psích závodníků  jsou různorodá. Borderky, australáci, belgičáci, tolleři a spousta dalších včetně několika voříšků. Páníčci je venčí a poté se uchylují k rozcvičovacím hodům v prostoru zadního hřiště. Je patrné, že jde o zkušené závodníky. Jejich hody mají potřebnou razanci, délku i požadovaný směr. Ne, že by ty tátovy ne, ale přece jen...

     Slavnostní zahájení a jde se na věc. V závodním poli startuje táta s Koky přibližně ve čtvrté desítce závodního pole. Slunce vyhání rtuť teploměru do stále větších výšek. Snažíme se držet Koky ve stínu a sledujeme výkony ostatních. Někteří jsou tedy takřka dokonalí. Psiska znají taktiku, kdy se ještě před odhodem disku rozběhnou tryskem vpřed a ve chvíli, kdy je letící kotouč míjí, jej mistrně lapí do tlamy. Táta s Koky žádnou speciální taktiku nemají. Jen já, jakožto Kokčina panička, jsem upozorněna, abych stála někde hodně daleko, protože by psí holku mohlo napadnout přinést lapený disk mně. Oba  pak dělají, co mohou a tak ač proti těm zkušenějším nenasbírají tak dokonalý výsledek, pro mě jsou to jednoznačné jedničky. 

    Hody do soustředných kruhů zvládají moji borci velmi důstojně. Koky chytá věrna svému jménu (Hbité skoky) elegantně a s přesností. Svými výkony zaujme i paní rozhodčí, která nešetří chválou. S tátou si den užíváme. Sledujeme freestylové sestavy, obdivujeme výkony a popíjíme chladné nápoje z místního bufetu. Také Aira si přijde na své. Ve chvílích volného prostoru ji táta háže disky a oba to velice baví. Možná bychom vydrželi až dokonce, ale máme doma Michálka a ten až do večera nemůže být doma sám. 

    Neděli už absolvuje táta s Koky beze mě. Máme totiž s Airou první neoficiální jumpingy. A tak jsme si závody užili až na Michálka komplet všichni. Aby to Michálkovi nebylo líto, táta mu na nedělní podvečer nachystal dlouhatánskou procházku lesem.

HLAVOLAMY ANEB JAK NA TO...?    

V psím pokoji (rozuměj v pokoji, kde s psisky provádím nejrůznější cvičení) je jistá část vyhrazena hlavolamovému  koutku. Důmyslné předměty pro rozvoj psího myšlení mám v oblibě a často jimi zpestřuji závěry cvičení. Podstata hlavolamů pro psy je víceméně vždy stejná. Pejsek musí vykoumat efektivní způsob, kterak se dostat k voňavému pamlsku. Ten je umístěn záludně v útrobách hlavolamu a vyžaduje jistou dávku psího fištrónu, aby mohl být zblajznut. 

    Můj kladný vztah k těmto hračičkám začal zkoušením pejsků v různých situacích. V dobré paměti mám například experiment se syrovým vejcem, jež jsem nabídla postupně celé, tehdy šestičlenné, smečce. Cílem experimantu bylo potvrzení hypotézy, že se pes bude chtít stůj co stůj dostat vejci "pod skořápku".     V domě jsme spolu s dcerami  vytvořily natáčecí scénu s osvětlením a potřebnými rekvizitami. Tátu jsme izolovaly do obýváku, aby nenarušoval natáčení a samy jsme tvořily natáčecí štáb. 

     Aktéři experimentu byli vpouštěni na scénu po jednom. Patrně vlivem domestikace reflex  chápat vejce jako zdroj potravy notně zeslábl, u některých jedinců pak evidentně vymizel docela. Při natáčení  byli někteří psí herci "vaječné komedie" zcela mimo roli. Buďto je ta  bílá  věc vůbec nezajímala nebo byli nejistí, zda se v ní neskrývá třeba nějaká výbušnina a vyhýbali se jí obloukem. Borderka Nyx v naději a radosti, že jde o šišatý balónek, tedy objekt ke hře, prováděla kolem něj tance indiánských šamanů, poté jej s nadšením  opakovaně brala do tlamy a vyhazovala do vzduchu. Tedy opakovaně moc ne, protože už druhé vyhození stalo se vejci osudným. A tak Nyx, zjevně nejradostnější učinkující, získala nějaké ty pomyslné inteligenční bodíky, neboť vejce bylo dobyto. 

       Pouze Annie se podařilo "hrabavou nohou" nakřápnout skořápku a dopídit se lahodného obsahu. Ani mě to nepřekvapilo, neboť Annie jakožto milovnice čehokoliv k sežrání jen využila svůj nesporný  vyhledávací potenciál.

  Vědecky nám toho "pokus" příliš neprozradil, zato jsme se všichni výborně pobavili. 

       Další oblastí našich hrátek jsou speciální psí hlavolamy. Částečně mezi ně řadím i čuchací koberečky všech tvarů a velikostí.  Využila jsem je hlavně u našich hendikepovaných psů - Haničky a Neroška, pro které by složitější typy byly bezpředmětné. Slepoňa i chromajzlík milovali, když mohli nořit své čumoně do vysoké  "koberečkové"srsti" a nadšeně hledat ukryté mlsky.

     Vyšší level pak představují různé koule s otvorem pro pamlsky. Psisku trvá jen krátce než vykoumá postup, kterak štědrou kouli popohánět a získávat bonusy, jež cestou trousí.  Složitějšími je řada hlavolamů, do jejichž "střev" se dostává pes hrabáním. Z hlavolamu tak vyjíždí různé šuplíčky nebo se posunují části přikrývající dobrotku. 

    Zlepšení techniky práce psí nohy představují hlavolamy typu "odpalovací rampy". Stačí důrazné "dupnutí a jednoduchá páka vymrští z opačného konce pamlsek psisku, při troše jeho šikovnosti, přímo do huby. 

     Mým nejoblíbenějším typem jsou hlavolamy "kloboučkové". Maškrtné psisko si musí najít způsob, jak se dostat pod dřevěnou či umělohmotnou čepičku, aby si smlslo. Annie byla v těchto hlavolamech přeborník. Řešení odhalila okamžitě. Klobouček uchopila jemně, skoro bych řekla něžně, do předních zubů, přemístila jej stranou a ...profitovala. 

   Psích hlavolamů existuje nepřeberné množství, vlastně stačí i trochu důvtipu, nápadů a domácky vyrobený, jednoduchý hlavolam může být na světě. Před časem jsem udělala hlavolamovou chvilku Aiře. Je fakt, že tu s lámáním hlavičky tímto směrem trochu zanedbávám. Postavila jsem před ni předmět s dvěma šuplíčky a úzkým otvorem, odkud se linula vůně ukrytého pamlsku. Otvůrek má funkci lákadla, tudy se k pamlsku dostat nelze. Ája zavětřila. Čenich se jí začal nervózně vrtět. Evidentně jí hlavou rezonoval rozpor. Cosi tu voní, ale nikde nic.  Jala se předmět blíže zkoumat. Objevila úzký otvor, odkud se linula libá vůně sušeného masa. Snaha dopídit se  voňavého sousta vedla Airu k dočasné změně hlavolamu v jazykolam. Snaha zalomením jazyka do úzké škvíry jako  mravenečník však  nepřinesla kýžený efekt a tak se musela namáhat dále. Brzy byl dřevěný hlavolam úplně mokrý od vytrvalé snahy se k pamlsku nějakým způsobem "dolízat". Hrabavá noha jí ani nenapadla. 

    Jsem trochu rozladěna. Tohle jsem nečekala. Hlavou mi mihne vzpomínka na Koky, kterou jsem nemohla snad měsíc naučit jednoduchý cvik - podávání pacek. To jsem se cítila podobně. Ale když Koky nakonec cvik zvládla, všechny další se učila hravě. Takže zkouším být trpělivá a nechávám Airu, ať ukáže, co v ní vězí. Přijde mi to nekonečné. Olizování ze všech stran, mravenečník a zase...olizování, "mravenečník" a stále dokola. A pak najednou...Aira poodchází od hlavolamu. "Kam jde? " říkám si. Ona to snad opravdu vzdává? Kdepak. Aira to nevzdává, jen začala trochu přemýšlet a...Kdy přichází pamlsek automaticky? Co pro to musí udělat? V rohu pokoje mám postavený target.  Právě tam parkuje Aira své zadní nohy a s otázkou v očích čeká na svou odměnu.

   Neubráním se jistému srovnávání. Zatímco Annie, zdatná zlodějka, hledala vždy všemožné způsoby, jak se k dobrotě dostat, Aira si chce svůj pamlsek "odpracovat a zasloužit". Nějak nedokážu zhodnotit, která z těch dvou je chytřejší  a tak je prostě  hodnotím jako "poctivec" a "vyčůránek".

PSÁT ČI NEPSAT...?   

    Přiznám se, že na okamžik mi hlavou blikla myšlenka, zda vůbec pokračovat v Pacinkách bez jejich hlavní aktérky Annie. Těch příhod a zážitků za ty roky...Najednou  prázdno. Žádné rebelství, žádný "trestný čin" na domácím poli. Skoro nuda, když nechodíte v noci pozorovat úplňky a nemusíte být ve střehu, kdy Vám psice zase co "potáhne". Život jde dál, to jen vzpomínky obrušují svůj bolestivý hrot jen velmi pomalu. Na pozadí slz rodí se však pocit smíření a v mé hlavě z patnáctiletého soužití se svéráznou kelpií laskavý poutavý film pro pamětníky. Snad poprvé v dlouholeté historii mého pejskařství tentokrát "nedoplňuji" bolestný úbytek smečky novým psím nájemníkem. Ann je svým způsobem nenahraditelná. Naši smečku nyní představuje dobrácký desetiletý Michal, osmiletá Koky a takřka dvouletá Aira. Prozatím to takto zůstane a život sám zařídí, co a jak bude dál...

          Letošním květnovým dnům tedy sluší přívlastek "smutné". Ač příroda se začíná oblékat do barevného šatu a ovocné stromy a keře naší zahrady jsou obsypány nezralými kuličkami plodů, nedokážu se  z toho všeho radovat, jak je u mě obvyklé. Na zahradě se s láskou věnuji malému koutku u schodů, kde odpočívá moje milovaná  Anninka. Na hrobečku jsem vytvořila malé okrasné zátiší, které už nezkrápím slzami, ale vzpomínám zde na všechno, co jsme spolu zažily. Tu vidím Annie jako štěňátko, kterak nám hned první den "přesazovala" jiřiny, tu zase jak se ze zahrady snažila vytvořit golfové hřiště plné hlubokých, důmyslně rozmístěných, jamek. Vzpomínám na svou radost, když se Annie něco nového naučila, na naše první společné agi krůčky, nepřeberné množství vystoupení pro děti i dospělé, na vypořádávání se s její ne zrovna jednoduchou povahou...

          Dny po Andučině odchodu jsem nedokázala zůstávat doma. Viděla jsem ji všude. "Hojivé procesy" jsem vyhledala v přírodě. Celé dny bloumání po lesích a horách mi přinesly úlevu. Vždyť kolik my toho tady v okolí spolu našlapaly...až do posledních dní. Propojení s Annie bylo veliké a jsem přesvědčena, že signály, které mi vyslala, byly pochopeny přesně podle jejího přání...

           Ale mám tu další tři skvělé chlupáče, o kterých také stojí psát, proto původní záměr - ukončit své Pacinky - odkládám a už se pomalu začínám těšit na všechny ty další články, které o nich napíšu.

A ještě tady mám malé vzpomínání na Annie z pera mých dcer:

EVKA NAPSALA:

Smutnou zprávou facebook čišel,
že o Aničku náš svět přišel.
Kelpie světa všechny pláčí,
ocasy své skleske vláčí,
vyhlásily smutek státní
neb Anča byla unikátní.

Sama sobě byla bohem,
měla spoustu poddaných,
vynikala v citu strohém,
v počtu žvanců kradených.
Co bez dozoru leželo, 
v jejím chřtánu zmizelo.
Byť to k jídlu nebylo,
jí to k jídlu stačilo.

Páčili jsme mýdlo z huby,
co šprajclo se jí mezi zuby.
Zalekla se paninka:
"Toť poslední hodinka...!"
Jediný však účinek
nyl dům plný bublinek.

Pak přemýšlela, co dál ztropit,
rozhodla se krapet opít.
Když není alko tekuté,
stačí těsto kynuté.
Tak jak v lidech mizí "mekáč",
zmizel v Anči buchet pekáč.
Břicho jak sud, oči v strop,
táta už šel kopat hrob.
Pak však řekla veterina:
"Vždyť je to jen kocovina...!"

Vzpomeňme i příběh jiný,
v němž Anča nemá kapku viny.
Její tlamu napadlo
jednou v létě žihadlo. 
Zprvu vtipný Ančin vzhled
pobavil nás na pohled.
Každý z nás má cvaknutou
fotku s kelpií opuchlou.

Když však její oči zmizly,
úsměvy nám na rtech zmrzly.
Na  alergii podal se lék,
Anča usla jako špalek.
Ráno měla dík bohu
zase svoji podobu.
Však měla shodou okolností
ten den zkoušku v poslušnosti.

Žel práškem stále omámená
k venčení se Anča nemá.
Opouští tak domu brány
bez vykonání velké strany. 
Zkouška, zdá se, běží skvěle,
Anča cviky plní směle.
Pak se ale ozve tělo,
že vážně by se mu už chtělo...
Cítí stále větší pnutí,
rychle spěje k rozhodnutí:
Povel "aport" nahradit
novým prvkem "vykadit"

S Annie život nebyl snadný,
ale ani mdlý či nudný.
Měla štěstí na paničku,
ta odpustila lumpárničku,
našla u ní pochopení
a výsadní postavení.

vy jste duše spřízněné,
jen teď trochu vzdálené.
Jednou zase shledáte se
a jak je zvykem maminky -
šťastné spolu někde v lese
budete cvičit blbinky...

NEZAPOMENU!

Sbohem, Andulko

Tvá poddaná

              Evka

ELIŠKA NAPSALA:

Když jsem jela s mamkou Annie poprvé navštívit na Vysočinu, připadala mi opravdu krásná. Roztomilé hravé a veselé štěně. To jsem ještě netušila, že její IQ bude dosahovat nadprůměrných hodnot průměrného psa, protože to má částečně v sobě a protože to v ní podpoří výcvik a trénink mojí mamky. Bohužel , bavíme se pouze o hodnotě IQ, nikoliv EQ. Mamka toto veselé, hravé, krásné a chytré štěně učila přemýšlet pomocí shapingu, klikru a to do takové míry, že Annie si dala jedna a jedna dohromady...až to zcela nenápadně začalo připomínat scénář filmu Vzpoura strojů,kde stroje převzaly vládu nad lidstvem.
Stejně tak naše Annie. Velmi chytře pod závojem hodné milující a oddané fenky začala v domácnosti nastavovat pravidla k obrazu svému. Po sebemenší poznámce o tom, že Annie přebírá vládu nad světem, po nás hodila nenávistným okem a okamžitě se začala lísat k rodičům, jako by gesty chtěla naznačit, že se touto poznámkou cítí dotčena
Annie fakt rozuměla lidské řeči. Postupně její nadvláda začala přerůstat v tyranii. Neváhala krást ze stolu ve velkém. Každé zapomenutí pokrmu ztrestala konzumací - ať už se jednalo o těsto na buchty (jednou se díky kvasnicím opila a nakynula)nebo flák masa čekající v dřezu na rozmražení.
Pokud neblo po ruce jídlo a byl apetit, obsloužila se v koupelně kostkou mýdla nebo spásla všechno popadané ovoce ze zahrady. 
Její požadavky na nadstandartní péči stále rostly. Annie si v noci, když nemohla spát, několikrát probudila své služebnictvo, aby jí otevřelo dveře na zahradu.
Ráno vyžadovala snídani a to v čase ranního rozbřesku, což v létě znamenalo sakra nekřesťanskou hodinu. Myslím, že se naši nevyspali dobrých 10 let. Annie však svým poddaným (rozuměj mým rodičům) oplácela nekonečnou láskou a myslím, že kdyby si mohla vybrat místo své příští inkarnace, zase to bude adresa u Panáčů. A naši? Ti by ji přivítali jako toho nejmilovanějšího panovníka ze všech ...s otevřenou náručí a vyrolovaným červeným kobercem.

ZA DUHOVÝ MOST

Moje milovaná Annie,

     před patnácti lety jsem Ti psala "uvítací dopis". Byly jsme na začátku naší společné cesty a před sebou jsme měly všechny možnosti, které jen život skýtá. Vrhly jsme se do všeho "po hlavě" - přesně tak, jak to my dvě umíme. Užily jsme si naplno každou společnou chvilku a přitom si tak nějak nestačily všimnout, že naše společná cesta spěje ke svému konci. 

      Dnes tu sedím nad "dopisem rozloučení". Přes slzy na písmenka slov ani nevidím. Holčičko moje, ani nevíš, že mi s Tebou umírá i kus mého srdce. Vždyť kdo nás zná, moc dobře ví, jak jsou naše srdíčka srostlá. Proč jen je pejskům vyměřen k životu tak krátký čas...? Dnes tedy přišel náš poslední den. Díváš se na mě a  z pohledu Tvých očí cítím únavu. Jejich jiskra je pryč. Objímám Tě. Bořím obličej do Tvé voňavé srsti a šeptám Ti do ucha, že na Tebe nikdy nezapomenu. Jak bych také  mohla...? Vždyť s Tebou byl život jedna velká "jízda".

        Děkuji, Aninko, jsem vděčná osudu, že nás svedl dohromady. Děkuji za všechny  společné chvíle radosti i za všechny Tvé kulišárny.  Pozdravuj tam za duhovým mostem Neroška, Cherry, Barunku, Haničku, Bertíka, Bobinu, Kessy, Damika, JIve a Kejsi. A nezlob tam!

Přijdu za Vámi později

Tvoje milující 

panička Eva

 SENIORSKÉ BLUES

   Život s početnou psí smečkou má své zákonitosti. Jednou z nich je střetávání se jedinců různého stáří. S těmi nejmladšími je třeba intenzívně pracovat ve výchovných lekcích, ve formě udržovat jedince středního věku a zvýšenou péči věnovat těm nejstarším. Jednotlivé pozice se postupem času mění a psiska plynule přecházejí z jednoho věkového období do druhého. Pozici kmeta u nás nyní zastává patnáctiletá kelpinka Aninka. Jejímu vývoji jsou de facto věnovány tyto webové stránky. 

       Celý život nám Annie přináší nejrůznější překvapení, která občas pobaví, občas  naštvou, ale bezesporu  je to právě ona, kdo nás udržuje  v pohotovostním režimu  tato různorodá překvapení řešit. Věk seniorky jejich charakter pozměnil, avšak přinesl nová, neméně zajímavá. 

        Zátěžovou částí dne je doba určená ke spaní. Je třeba mít na zřeteli výrazně větší potřebu venčení a tak během noci vypouštím Annie na zahradu i několikrát. Patrně se, holka, snaží, aby nemusela nosit ty potupné plenkové kalhotky jako nebožtík Nerošek. Poslední dobou se však přidružilo období bludů a přeludů. Annie se v noci zvedne a se vztyčenýma ušima přejde k balkónovým dveřím, aby celá naježená komentovala cosi velmi podivného na naší zahradě. Spánek je pro tuto chvíli víte kde...?! Polštářová munice nepomáhá a tak vyskočím rovnýma nohama a divoce směrem k  Annie gestikuluji, abych ji utišila a zamezila tak probuzení táty. Ten bývá v těchto případech obzvlášť nerudný...no to by mi ještě chybělo...! Zírám do tmy zahrady, ale nikde žádný pohyb. Rozsvítím světýlko nad balkónovými dveřmi. To ozáří částečně zahradu a dává mi za pravdu. Nikde nic, nikde nikdo. Leč Andulčin výraz hovoří o opaku. Je rozlícena hněvem a nespokojeně hudrá. Naštěstí tyto bludy trvají relativně krátce.  Světýlko obvykle nechávám svítit až do rána.

      Zajímavé bývají také procházky. Jsou dny, kdy Andulka kráčí jen velmi pomalu, dokonce se i zastaví v kopci a nechá se přemlouvat piškotovými argumenty k pokračování. Naštěstí je ještě stále více těch energických, kdy se dá seniorka lehce vyhecovat k nějaké drobné honičce a projevuje zájem i o aportky. Její nos ji  neomylně informuje o výskytu zvěře a to pak Annie zapomíná na svůj věk a blázní jako za mlada. Nedávno jsem zavedla stařenku na veterinu s cílem ověřit její zdravotní stav. Pan doktor měl velice hezký přístup. Kladl mi na srdce, abych Annie šetřila a na procházkách ji nechala odpočívat. To by však měl říct spíše Andulce, neboť je ona tou, která mě docela prohání, ač jsem sama také seniorkou. 

        Před časem jsem v lese neodolala a Annie pustila i s vodítkem. Vím, že sluch jí už neslouží, ale říkala jsem si, že to i tak ukočíruji. Stalo se. Situaci jsem  zvládla, avšak  za cenu dvěstěmetrového sprintu. Svobodu nabyvší Andula se totiž rozběhla a samozřejmě nereagovala na jakékoliv zvukové signály. Na její obranu musím uvést, že snad ani netušila, že je puštěná, jen byla potěšena, že se s ní panička odhodlala proběhnout.

      S roky přibylo Annie i potřeby odpočinku a spánku. Po celý den pospává na kuchyňské lavici, avšak když přijde večer, jako by si vzpomněla na dobu mládí  a každodenní trikové dvcetiminutovky. Začne se přede mnou nakrucovat a poštěkáváním se upomínat o cvičení. Často jsem už bez energie a tak když je štěkání vytrvalé a nepřetržité, začnu Andulu okřikovat. Toho si všimne Aira, která se zřejmě pasuje do role mé pomocnice a přichází Annie zpacifikovat po svém. Patrně příměs borderčí krve v jejím těle jí velí provést typický "chvat" štípání do zadních běhů. Annie už dávno není ve své mladické formě. Je s přibývajícími roky naprosto nekonflikní. Zaháním spíše Airu než abych uklidňovala Ann.

      Nicméně na triky poměrně často dochází. Už nejde o pravidlo, a také spektrum triků se úměrně s úbytkem sluchu zmenšuje, ale kdybyste viděli ty jiskřičky v očích, když vezmu do ruky piškot a žádám protihodnotu v podobě nějakého cviku...! Už jen pro tu radost spolu opakujeme točky a packy a slalom a obcházení a...moc více už nelze. Například na dnešní vycházce jsem s ní chtěla zopakovat odložení a přivolání na dálku. Kolik my se toho nacvičily...! Ztroskotalo to na sednutí (co to jeeee...?) a gestikulaci povelu "zůstaň". Ač jsem gestikulovala v době jejího sluchového zenitu naprosto stejně, dnes na mě vykulila oči, naklonila hlavu a cupitala za mnou. Nezlobím se. 

      Nejoblíbenějšími cviky, které Annie může provádět dodnes a třeba stokrát za sebou, je držení předmětu na palici a vyhazování ponožek a bačkor za sebe. Tady se místy přidá i Koky, která si dobře pamatuje jejich společný cvik, kdy Annie vyhodí a Koky pohotově chytí. 

       Vyzvednout musím ještě Andulčinu kondici zadních běhů. Ty časem posilovaly zejména její zálibou ve zjišťování stavu naplněnosti kuchyňské linky, a řekněme si upřímně, v luxování všeho, co k žrádlu na ni bylo dostupné.Také vyskakováním na postele, lavice, válendy. Možná i kondiční přeskoky přes švihadlo v tom mohou hrát svou roli :-D. Nicméně je obdivuhodné, když stařenka  jen v noci provede výskok na postel  a seskok dolů nejméně desetkrát. 

       Domnívám se, že Andulčina zdravotní kondice pramení z její duševní pohody. Je známo, že fyzično a duševno jsou obrazně spojené nádoby. Na tomto poli musím s rukou na srdci přiznat, že ač jsem vždy směřovala k cíli Annie vychovat, úspěšná ve výchově byla spíše Annie. Dostala nás přesně tam, kde nás chtěla mít. Rozhodně zajímavý by byl televizní  pořad " Kočka není pes", kdy bychom o radu požádali pana Desenského. Pokud by ho nekleplo rovnou, patrně bychom figurovali jako odstrašující příklad ve všech jeho psovýchovných příručkách. Ale o tom zase příště.

NOVÉ TRENDY V DOGDANCINGU 

Humor je, jak známo, kořením života, proto coby milovník koření, mám k němu vřelý vztah. Řekla bych, že nevynechám jedinou příležitost si zažertovat. Někdy (vždy však s tím nejlaskavějším záměrem) i na úkor druhých.

      Nedávno mi vytanula na mysl vzpomínka několik let stará. Příměstský tábor Naury. Směsice nejrůznějších aktivit se psy. Teoretické části rozmanitého zaměření prolínají s praktickým cvičením, soutěžemi, kvízy. Klienti poklidně vstřebávají informační koktejl a dobře se baví. 

      Několik dní před konáním akce jsem vedením Naury (rozuměj Eliškou a Dančou) požádána, abych si pro účastníky připravila teoretickou lekci o dogdancingu. Bráním se, že si k tomto nepřijdu dost  kompetentní, neboť dogdancing v mém pojetí má s oficiálním soutěžním řádem jen pramálo společného. Jsem odbyta argumentem, že si můžu vše vygooglit a hotovo. Nerada dělám cokoliv proti svému přesvědčení a tak, abych nezklamala, vymyslela jsem ďábelský plán, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. 

      Svou teorii jsem postavila na informaci, že do dogdancingu pronikl jistý "nový trend". Ten počítá s povinností zařadit do sestav taneční prvky národních tanců dle původu plemene či prvky  tance, jenž úzce koresponduje s názvem plemene. Abyste tomu rozuměli - například majitelé argentinských  dog budou muset do svým sestav implementovat taneční pozice argentinského tanga, polský nížinný ovčák zatančí se svým páníčkem důstojnou polonézu a tým s českým fouskem si střihne skočnou. Foxteriéři se ponesou v rytmu foxtrotu a pro rasu "čau čau" tu je, co jiného než "ča-ča"...? Kritérii hodnocení pak krom kvality provedení, je i výběr hudby, kostýmy a rekvizity. 

      O svém záměru předat tyto informace klientům tábora jsem se svěřila pejskařské kolegyni Markétě, která byla také jednou z účastnic a o mé nechuti "přednášet" moc dobře věděla. Nápad se jí líbil a pomohla mi jej vyšperkovat do konečné podoby. 

      Nadchází  chvíle mého vystoupení před klienty. Ti se rozdělují na dvě části. Zatímco jedna, pod vedením Elišky, piluje v hale  slalomy a zóny, druhá - s Dančou zasedá v klubovně. Danča mě, nic netušíc, s plnou důvěrou uvádí na scénu a klienti čekají, co že se ode mě dozví. Jako nejtěžší vidím  přednést všechny ty "praštěné" informace tak, aby o jejich pravdivosti nebylo pochyb. Moc si v tomto nevěřím, téma je až příliš absurdní...Spustila jsem s důstojným výrazem. Obecný úvod jsem ustála dobře. Na tváři Danči vidím spokojenost. Zaujatě hltá každé mé slovo a účastně pokyvuje hlavou. Blížím se k části rozebírající "povinné národní prvky". Tady  se  musím už opravdu hodně snažit, abych ustála "chorovod" ruských chrtů či rumbu havanských psíků. 

       Když  zmiňuji povinné figury bolera či flamenca s žádoucím využitím castanět u španělského vodního psa, či mastina, povážlivě mi cukají koutky. Ten, kdo to už nevydrží, je Markéta. Ze zadních sedaček se ozve tlumené vychechtnutí. Danča vrhne daným směrem vražedný pohled a vyřkne cosi o nemístném vyrušování. Sama pokyvuje hlavou a se slovy  "to je tak zajímavé..." prahne po dalších informacích. 

Po pravdě jich už moc nepadne. Nedokážu udržet vážnou tvář a po několika větách se přiznávám.  Klubovnou se nese uvolněný smích. 

     Když vzápětí Danča líčí Elišce "národní prvky", ta se jen zvědavě zeptá, kdo že jí toto nakukal. Po odpovědi, že "mamka", reaguje Eli typickým: "Pááááníííí, a vy jste jí to fakt věřila...???

 Noci, kdy na obloze Měsíc kulminuje v celé své kráse a svým stříbrným svitem rozzáří zahradu, patří u mě, vzhledem ke kvalitě spánku, k těm méně oblíbeným. Jako by nestačilo Aninčino bantování kolem čtvrté, neboť dáma je již vyspaná a navíc se pověnuje spánku po celé dopoledne, tak paničko hybaj z postele :-) ! To víte, že se nedám tak snadno a snažím se různými prostředky Annie "domluvit", ale ač ji přistane na hřbetě polštář nebo bačkora, moc to nepomůže a navíc...spánek už je stejně víte kde...?! 

        Je tomu přibližně dva roky, co začal Annie eminentně zajímat Měsíc na obloze. Dokud je jen malý srpeček, její pozornosti v podstatě uniká, ale jakmile začne jeho tělo narůstat, přímo úměrně začíná narůstat i Aninčin zájem o něj. Je jeho velkou obdivovatelkou. Jasný měsíční svit ji přitahuje jako slepici pověstný "flus". Dle kalendáře pak mohu docela s přesností předvídat, kdy se vyspím málo (díky rannímu budíčku) a kdy skoro vůbec (to když  funguji jako vrátný nějakého nočního podniku). Třetí možnost...tedy, že bych se snad i vyspala dosytosti v současné době neexistuje.

        Únorová noc srazila rtuť teploměru do výrazně "mínusových pater". Jasný Měsíc, té noci zářící jak rybí oko, osvětluje zahradu skvící se v mrazivém objetí a vytahuje somnambuly z vyhřátých lóží. Ač somnambulem nejsem, přesto jsem z lóže nemilosrdně vytažena. Nejlepším přítelem člověka. Aninkou. Ráda by se totiž trochu pokochala tou krásou stříbrného světla. Škrábe na balkónové dveře. Chvíli dělám, že neslyším, načež škrábání nabírá na decibelech a je doprovázeno rytmickým stepováním drápků na plovoucí podlaze. Provedu tedy rychlý úkon otevření dveří ven a rychle vklouznu pod teplou peřinu, abych se  tam těch pár minut hezky zahřála. Jenže Annie to bere nějak moc rychle. Vrací se, sotva se zachumlám. V duchu se jí omlouvám, že jsem ji patrně podezírala neprávem z pouhé touhy po kochání. Ve svém seniorském věku už potřebuje konat svou biologickou potřebu častěji a vlastně je dobře, že ji nevykonala vedle mě v posteli. To jsem ovšem netušila, že za hodinu si bude chtít vypuštění ven zopakovat a pak ještě dvakrát. Poslední vypuštění trvá oproti těm předchozím nepoměrně dlouho. Nemůžu se dočkat až na poslední část noci zalehnu do svého pelíšku a nepřetržitě zdřímnu do budíku. Ale Andula nejde a nejde. Přivolávání už dávno postrádá svůj smysl a divoká gestikulace zase předpokládá sledování ze strany přivolávaného, takže nic. 

           Najednou ticho noci protne pronikavý štěkot. Lokalizuji jej někde u branky a jen tiše doufám, že nebude moc dlouho trvat. Mýlím se. Po pěti minutách se stávám  ženou činu. Přehazuji přes sebe deku a odhodlaně vyrážím do terénu. Několik kroků bosými chodidly po sněhovém poprašku mě dokonale probírá. Naštěstí jsou mé nohy na sněhové procházky trénované,  jen doufám, že zde někde nenakladla Annie před svým štěkeckým  výstupem  nějakou tu teplejší hromádku. Rychle obíhám dům a vidím, že Andula opravdu stojí zarytě před brankou a bezdůvodně štěká. Plácanec po zadku ji vrací do reality...jé..panička...! Místo aby zahanbeně odkráčela do tepla domova, pochopí fyzický útok na svou  zadnici jako rafinovanou výzvu k bojové hře. Co na tom, že ručičky hodin ukazují něco málo po třetí hodině...? Annie mě přískoky vyzývá k zapojení. To se jí nedaří, tak aspoň sama krouží zahradou a vypadá šťastně. A já se...věřte nebo ne...nezlobím. To je tak , když se senilita setká se senilitou. Seniorka Annie se mi před očima mění ve štěně a já rázem zapomínám na ledové nohy a spánek mizící v nenávratnu...Patrně také z jisté senility. Prostě jí tu spratkovitost odpouštím.

      Přesto ale doufám, že Annie nebude pokládat toto noční "extempore" za začátek nové tradice. Snad jí venkovní žaluzie, důsledně stažené až nadoraz, příští úplněk utají.

  OSLAVA PLNÁ AKTIVITY

  Neuvěřitelně to uteklo. Už zase mám narozeniny. Nic moc k slavení - ač ctím moudro, že věk je jen číslo, už si nemyslím, že každé jeho zvýšení je nutné přivítat bujarým křepčením. Vloni jsem se rozhodla pojmout narozeninovou oslavu jinak. Obklopila jsem se přáteli mému srdci blízkými a společně jsme strávili (tedy vlastně strávily) chvíle intenzivní sportovní aktivity završené zaslouženým občerstvením s příjemnou "klábosivou".  Úspěch akce mě přesvědčil o správnosti volby, takže když se letos onen "slavný den" přiblížil, sezvala jsem osvědčené osazenstvo  k narozeninovému "repete".

     Volba hostů proběhla dle jednoduchého klíče. Kritériem byla míra prdlosti jakéhokoliv druhu. Odsud náš oficiální název PRDLONI. Název používaný v té největší laskavosti, proto také nezaznamenávám žádné rozhořčené ohrazování. Naopak - Prdloňky se k svému pojmenování hrdě hlásí. 

      Prolistovala jsem svůj nadmíru popsaný diář a kupodivu jsem nalezla datum, které se ještě "kupodivěji" hodilo všem zvaným hostům. První únorová neděle byla od pohledu sympatická, jelikož po ní následovaly sladké jarní prázdniny. Ne, že bych zrovna plánovala flámovat až do noci, nicméně možnost si zalenošit den po oslavě se jistě hodí. Plán zněl slibně. Několikakilometrová procházka zakončená posezením ve vřesinské hospůdce. Zde po posilnění tvarůžkovými hody budou následovat hody šipkové, neboť jsem dámy vyzvala na šipkový turnaj. 

      Výběr pochodové trasy musel být zohledněn účastí dvou nezletilých účastníků. Esterky a Jonáška. Volíme proto  cesty, kudy projede kočárek. Naštěstí trasa z výchozího bodu přes Klimkovice až k cílové hospůdce tuto kvalitu cesty skýtá.

    Velitelský čas srazu je určen na pravé nedělní poledne. Jako první doráží Andrejka s několikaměsíční Esterkou. Grifem zkušené matky sestavuje kočárek a přebaluje kojence na sedadle auta, i když  jí nabízím vyhřáté vnitřní prostory domu. Zřejmě je zastáncem kapku sparťanštější výchovy  a vede nebohé dítě k otužování od nejútlejšího věku. Esterka se zdá aktem krkavčí matky naprosto nerozhozena. Ač jí visí z nosíčku rampouch a zádíčka přimrzají k sedadlu, neprojevuje překvapivě ani nejmenší náznak nevole. Patrně je na tyto situace zvyklá a tudíž náležitě otrlá. 

       A to už se blíží svým robusním vozem Verča. Obdivuhodně zaparkuje couváním do svahu vedle mého fára. Také ona vyládovává z útrob auta kočár a vzápětí do něj usazuje dítě. Jonáš je evidentně nerad, že nás vidí. Má notně naprdnutý výraz a naše "ťuťlání" má v paži. Obě matky jsou hned ze startu zaneprázdněny přípravou dětí na pochod, tak mám aspoň prostor vřele přivítat další účastnici akce - Vlaďku. Ta mi vráží mezi vrátky do ruky dárek a vehementně se pídí po místnosti, kam i pak král chodí sám. Naznačím jí tedy cestu a už se jdu vítat s poslední Prdloňkou - Bartoňkou :-). Dáša přijíždí s malým zpožděním. Prozřetelně se nechává dovézt rodinnými příslušníky a má tudíž šanci zařadit do oslavy alkoholové zpestření. To je však zatím daleko. Hýření v restauraci je v plánu až po absolvování výživné turistické procházky cirka 7-8 km dlouhé. 

     Za příjemného zimního poledne se vydáváme na trasu. Povídáme si ve skupinkách, které průběžně nejrůzněji obměňujeme a hlavně ...furt si máme co povídat :-D. Cesta do Klimkovic vede do vcelku strmého kopce, takže matky se svými ratolestmi v kočárku musí podat slušný sportovní výkon a také je jim více teplo než nám ostatním. Ve chvílích nejistoty, kudy se dát, nastupuje do hlavní role Prdloňka Vlaďka - náruživá orientační běžkyně- a usměrňuje naši chůzi správným směrem. Vycházka nemá jedinou chybu.

     Vyhládlo nám, proto s povděkem kvitujeme cíl vycházky - posezení v místním sympatickém pajzlíku Na Kopci. Tvarůžky a Hermelíny mizí v našich chřtánech, někteří skvělou chuť zaléváme ještě skvělejší "Nachmelenou opicí", matky a řidiči usrkávají rozmanité nealko nápoje.

        Blíží se zlatý hřeb oslavy - šipkové klání. Servírka přináší poměrně "jeté" šipky a nastavuje časový a bodový limit. S úrovní hráčských schopností jsme na tom velmi podobně. Čili blbě. O to ale vůbec nejde. Stanovujeme pořadí a pouštíme se do boje. Pravda, pro část místních štamgastů se stáváme odpoledním pajzlovým programem. Moc dobře vidím, jak prostorově objemný chlopek od vedlejšího stolu, který už zdolává své tak osmé pivo, skrývá neúspěšně úsměv od ucha k uchu, když Dášiny špičky šipek  mimořádně neúspěšným hodem létají na všechny strany. O tom žádná, že stejně dobře se baví u hodů mých či dalších Prdloněk. Ještě jakž takž styl předvádí Vlaďka, která je talentovaná od přírody ke všem sportovním aktivitám.

        Nepatrně komplikovanou hru mají matky. Andrejka je od hry vytrhována potřebou kojení - zkouší po nás požadovat zástup, leč ten s nejlepší vůlí neklapne, a Verča musí hyperaktivnímu Jonáškovi vymýšlet nejrůznější pobavení. Když vymyslí tetu Evu, vzápětí dostávám laskavý kartáč, že jsem dítě nepatřičně rozblbla. Nuž...Čiň čertu dobře, peklem se Ti odvděčí :-D. Ovšem kdo by si myslel, že snad řešíme kvalitu naší hry či pobavení okolí, velmi by se mýlil. Hrajeme s chutí a radostí...koneckonců...ani nevím, kdo vlastně vyhrál. 

         Čas se nachýlil. Odcházíme setmělou ulicí k našemu domu. Zde se srdečně loučíme a já doufám, že byli všichni spokojeni. Já tedy moc a ač bych ráda řekla, že se těším za rok, tak to není pravda. Na rok, co prolomí další desítku mého věku, se netěším, ale na tu parádní "tryznu" moc. Prdloňky, nezklamaly jste, tak zase za rok :-)

 NÁROČNÉ OBDOBÍ

   Nadpis by možná zasloužil trochu toho akcentu, neboť čím jsem starší, tím více vnímám, že mít smečku  čtyř chlupatých banditů je náročné samo o sobě. Jenže jsou období, kdy náročnost ještě graduje v závislosti na různých okolnostech. Poslední okolností oné gradace bylo objevení několika krvavých kapek na podlaze v předsíni. A je to tady! Z Airy se konečně, po bezmála patnácti měsících života, stává opravdová psí dáma, připravená šířit dále své vořešské geny.

   To bylo radosti, vždyť už jsem si začala říkat, že něco není v pořádku. 

        V první "svých" dnech se necítila Aira zrovna komfortně. Nezvykle polehávala a koulela očima. Také výzev ke hře rapidně ubylo a objevilo se i několik nervózních reakcí vůči Andulčinu obtěžujícímu štěkání. Naštěstí si nahluchlá seniorka těch štípnutí do zadní nohy nevšimla. 

        Několik dní vše plynulo běžným každodenním životem, snad jen Michal, ač absolvent kastračního zákroku, zaregistroval, že se v jeho rajónu "něco děje" . U Airy jsme zaznamenali zvýšenou mazlivost. Více než kdy jindy ocenila nekonečné hlazení a drbání, což oplácela až nezvyklou poslušností. Zda tento stav s odezněním hárání pomine, dosud nedokážu vyhodnotit, ale byl by jistě nadmíru vítaným bonusem.

      Když trvá hárání tak 10 dní, všímáme si, že si všímá i Michal. A všímá si dost - hárací období pravděpodobně přichází do fáze "tak pojďme na to, zlato..." Aira si ke hře nápadně často vybírá místo "ségry" Koky "bráchu" Michala. Koketně jej obchází, tu a tam jej něžně kousne do ucha a pod nos mu nastrkuje své pozadí. Ocásek na stranu, aby bylo Michalovo oblouznění co nejdokonalejší. Michal Aiřino laškování kvituje s povděkem. V hlavě mu to šrotuje: " Vždyť ta psí holka je vlastně fajn...jakto, že jsem si toho ještě nikdy nevšiml..? " Místo obvyklých sebeobranných reakcí se nechává vtáhnout tou voňavou divoženkou do hry.  Vzájemné sympatie se den ode dne stupňují, je třeba rozvášněnou dvojici poučit. Bohužel hlas přírody je vůči jakémukoliv výchovnému působení absolutně imunní. Nezbývá tedy než hlídat, či izolovat. Pravda, i kdyby byl v nestřeženém okamžiku akt touhy dovršen, nestalo by se nic tak strašného. Žádné následky, leč odmítli jsme být svědky těchto orgií a Airu Michálkovi důrazně zakazujeme. 

  Asi po třech dnech Aiřina koketérie začíná slábnout. Ke hře si vybírá opět více dočasně pozapomenutou Koky, což ovšem Michal těžce nese. Celé dny zní domem roztoužené kňučení a Michalovo chování k Aiře stává se poněkud "nekompromisní", takže musí být Aira zavírána do bezpečí klece. Říkáte si, že můžeme přece zavřít Michala, ale to právě nemůžeme. Dveře si dokáže šikovně otevřít a zamčením nechceme riskovat jejich zničení. Pokus nechat ho na zahradě ztroskotal hned v zárodku. Hleděl nešťastně  dovnitř a nepřetržitě štěkal. 

     Situace trvá už týden. Všichni nepokrytě toužebně vzhlížíme k dnům, kdy bude u nás doma zase vše normální ( tedy aspoň relativně :-D :-D ). Michálkovi to už také přerostlo přes hlavu, jinak si nedokážeme vysvětlit, že on, snad jen jednou v roli zlodějíčka masa, nyní nám vyplundroval kuchyňskou linku. Zodpovědně vyluxoval misku s cukrovím, do čista vylízal hrnec s mým obědem a po odborném otevření trouby sporáku zde zhltnul zbytky mastnoty po pečené kachně - samotná kachna byla už naštěstí bezpečně ukryta v našich útrobách. Tento pro Michala celkem netypický prohřešek nabízí se  pokládat za jistý akt pomsty. Vždyť zatímco jsem šla s voňavou princeznou na procházku, on musel zůstat doma. 

Nezbývá než věřit a doufat, že tyto náročné dny přežijeme bez újmy na našem duševním zdraví a hlavně, že už konečně brzy odezní.