Můj muž je vášnivý amatérský tenista. S partou stejně nadšených sportovců z naší obce vyráží třikrát týdně na místní kurty, aby zde strávil zhruba dvě sportovně - společenské hodiny. (Rozuměj - společenská část spočívá ve spláchnutí sportovního výkonu několika škopíky pivíčka a chlapském tlachání)

    Sotva klika cvakne, dveře letí - táta vchází do dveří,  vysílám mu v ústrety jasnou otázku: " Vyhrál jsi?" Není na místě domnívat se, že by snad záporná odpověď měla za následek nějakou sankci jako třeba odepření večeře či čehokoliv jiného, výzvu k zvýšeným tréninkovým dávkám apod. Kdepak. Dotaz je veden čirým zájmem té nevětší fanynky. Většinou mi přiletí kladná odpověď, která však také není spojena s žádnými bonusy. 

   Nadšení obecních tenistů vyústilo v odhodlání uspořádat turnaj. Sympatický nápad vznikl před mnoha lety a získal si svou tradici. Ze zprvu celkem málopočetné akce se brzy stalo oblíbené sportovní klání, konající se několikrát do roka. Po několika proběhlých turnajích napadla tátu myšlenka na jejich  zpestření. Než se sportovci vrhli do lítých tenisových bojů, nadlábli se obloženou bagetou, kterou jim táta připravil. Pravděpodobně byla hra s takovýmto základem v žaludku příjemnější, neboť bagetou to neskončilo. 

    Táta na příští akci chlapů přislíbil guláš. Už v pátek vyrazil na nákupy a následně na kuchyňskou linku vyskládal velký flák masa, hrnec cibule, hrnek česneku a směsici sáčků nejrůznějšího koření. V garáži vyhrabal z hromady harampádí obrovský hrnec z doby našeho podnikání v ubytovacích službách, řádně jej vydrbal od letitého nánosu prachu a připravil se ke gulášovému blues. Abych prokázala dobrou vůli, nabídla jsem tátovi pomoc. Svěřeny mi byly podřadnější práce jako loupání a krájení cibule a česneku, úklid použitého nádobí nebo pomocné úkony jako "podej", "podrž", "přines". Finální ochucovací práce provedl mistr kuchař. V pozdních večerních hodinách byl guláš hotov. Pečlivě jsme jej zabezpečili v chladné vstupní chodbičce, abychom se ráno nesetkali s prázdným hrncem a blaženým  výrazem ve "tváři" našeho psa Michala. 

   Ráno táta připravil osvědčenou bagetovou snídani a jel nakoupit čestvé pečivo ke guláši. V turnaji nejenže získal umístění na bedně, ale sklidil od chlapů pochvalu a uznání za mňamózní guláš. Povzbuzený táta držel poté tradici gulášů několik akcí po sobě, pak však přišla jeho  potřeba cosi změnit, cosi vylepšit. Místo guláše chystali jsme příště řízky a bramborový salát pro 30 sportovců. Stejný scénář jako u guláše. Nákupy, přípravy ....hlavní kuchař a jeho "picmoch" tedy já. Loupu brambory, krájím zeleninu, naklepávám maso, následně bořím ruce do strouhánky...

   Abych nezapomněla - jídelníček musí vždy zohlednit stravovací gusto jednoho tenisty  - vegetariána. Proto k řízkům obalujeme i květák, jindy místo klasického guláše připravujeme guláš z hub, do bagety nevkládáme šunku, nýbrž několik druhů sýra. Ještě že "vegoš" je jediným výjimečný strávníkem. Být v grupě několik dalších - například s bezlepkovou či bezlaktózovou dietou, asi by nás piclo. 

   Den turnaje se začíná dotýkat i mne. Bagety si táta ráno odveze, ale pro guláš či jiné menu si přijíždí brzy odpoledne. Je tedy třeba vše připravit. Tímto vždy má úloha v celé žranici končila. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem v momentálním dobrém naladění vymyslela "sladkou tečku". Ano, podlehla jsem gastrománii mého muže a stala se tak trochu její součástí. Přece jen vidět v tátovi ten elán, tu radost dělat radost...nedalo mi to a ráda jsem přispěla svou troškou do mlýna. Na mém narozeninovém palačinkovači jsem uklohnila 30 palačinek, které jsem natřela rybízovou domácí marmeládou, zavinula, pocukrovala a vložila do dózy. Sladká tečka stala se úspěšným labužnickým počinem a součástí "tradice této žranice". Tímto však vyšperkování turnajového menu neskončilo. Zkrátím to. Přibyly obložené mísy, k snídani volská oka, párečky či tlačenka, miniřízečky na pozdní odpoledne...

    Přípravy na poslední tabuli však neměly obdoby. V radostném opojení z minulé gastro části turnaje, posilněn několika panáčky čehosi ostřejšího, hodil táta do placu otázku - cože má připravit na příště. Nuž...ptal se, tak se dozvěděl. Zvěřinu se šípkovou omáčkou a knedlíkem.

  Už dávno jsem přestala nápady tohoto typu veřejně komentovat. Jakožto manželka po takřka čtyřicetiletém soužití jsem schopna činit diplomatické kroky - česky řečeno nevymlouvat nápad, nehartusit, ale naopak pomoct u všeho, čeho je třeba. A tak rukou společnou zpracováváme ještě poněkud zmrzlé maso, zeleninu, zapojujeme oba naše "giga" hrnce, loupeme a krájíme cibuli  -  z očí nám teče jako z okapů při jarním tání, avšak bojujueme a okolo desáté večer už náplně obou hrnců bouřlivě bublají na sporáku. Šéfkuchař dokončuje své dílo hrubě po půlnoci. 

   Zatímco sportovci se zodpovědně připravují na zítřejší tenisový turnaj příkladnou životosprávou, táta vstává ráno s tmavými kruhy pod očima. Než vyrazí hrát, musí ještě zajistit čerstvé pečivo, vyrobit snídaňové bagety a 3é volských ok. Po osmé vyráží do akce. 

  Mě čeká ještě výroba palačinek, obalení a usmažení miniřízečků, dokončení omáčky, nazdobení obložených mís, příprava spešl vegetariánského menu. Dle tohoto několikaletého vývoje usuzuji, že brzy nadejde chvíle, kdy budeme péct domácí chleba a stloukat máslo. Jako hlavní chod pak servírovat "MOTÝLÍ KŘÍDLA V ŠOULETU, FLAMBOVANÁ ZA LETU" a na závěrečný ceremoniál k ukončení turnaje pak překvapíme účastníky obrovským několikaposchoďovým dortem, z jehož útrob vyskočí sličná děva a předvede nápaditý tanec s tenisovou raketou.  Po posledním turnaji však dostává tátovo gastronomické show povážlivou trhlinu. Pro přehršel starostí o pupky sportovců, sám podává tenisový výkon, s nímž je absolutně nespokojen.  Dokonce se dá slyšet (zatím jen doma :-D ), že oblíbená "žranice, co nemá hranice" končí, přece jen by ještě rád vyhrával. Já mu to kategorické ukončení až tak nevěřím. Příště uvidíme :-).

 VYSAVAČ VERSUS GURMÁN: DVA SVĚTY U JEDNÉ MISKY

      My pejskaři to dobře známe. Potrava je pro naše miláčky doslova  smyslem života. Hlavně, aby jí bylo dost a pokud možno co nejčastěji. Za kus žvance jsou schopni odložit svou hrdost a poslušně vykonávat, co po nich  "krmič" vyžaduje. Prostřednictvím chutné motivace lze z "neotesaného" zvířete "vytesat přeborníka takřka ve všem. Ochotně vyhazují do vzduchu packy, točí se na obě strany, klidně zahrají i mrtvolu...jen aby se k vytouženému cíli své mlsné tlamy dostali. Tak nějak si na to zvyknete a děláte pejskům i sobě radost učením nejrůznějších  cirkusových skopičin, ale i cviků poslušnosti a případně disciplíny, které se s vaším nenažrancem věnujete.  Když se pak  k vám jednoho dne nastěhuje  kočka, začnete pochybovat, zda jídlo vůbec patří k životu.

      Psy (aspoň tedy naše)  u misky bych přirovnala k notně hladovým  štamgastům nádražní putyky. Bonton - nebonton, rychlostí blesku do sebe naládují obsah misky a nad vypulírovaným  "žrádelníkem" vysílají kolem stále ještě hladové pohledy domáhaje se "nášupu". Když jim  hladové pohledy nášup nepřinesou, jdou alespoň "vyleštit" jazykem prázdná krmidla svých psích - stejně bufeťácky se chovajících - kolegů.

    Kočičí "madam", to je ovšem jiný level. Něžným kočičím tanečkem dává najevo, že by asi něco "zďobla". Jemným mňoukáním snad upřesňuje, co by to mělo být, avšak této kočičí komunikaci nerozumím (zatím) a tak jí do misky sypu hrst drobných, roztomile barevných, granulek. Podívá se na něj doslova jako vegan na tlačenku s cibulí. Teprve když ten suchý "granulát"  "přikořením" trochou voňavé kočičí paštičky, madam se k misce opatrně přiblíží. Oproti stylu hladových štamgastů bufetu čtvrté cenové ona zachovává dekórum váženého hosta hotelu Interkontinentál.  Snad by se dožadovala i prostírání, vědět jak. Následuje časově náročná konzumace. S noblesou sobě vlastní čumáčkem přesunuje granulky, vybírá si jen ty paštikou nejušpiněnější, sousta převaluje decentně v tlamičce, jemně křoupe a hlavně...nikdy misku nevymydlí tak jako psí kámoši. Její žrádelník vlastně nikdy nezůstává prázdný Vždy obsahuje alespoň několik kousků od posledního chodu. 

    Kočka miluje pestrost stravy. Jestliže jeden den poměrně s chutí vymlaskne kapsičku, můžete vzít jed na to, že když jich na tomto základě nakoupíte hned celou krabici, kočičí kněžna bude druhý den vyžadovat změnu. Pochoutku, kterou včera s apetitem zkonzumovala, dnes přejde s pohrdavým čuchnutím. Měníte granulky, měníte sortiment kapsiček a konzerv, podkuřujete mlsounovi a radujete se, když náhodou nefifrá. 

         Výjimku v tomto decentním chování udělá kočičí dáma v případě, že jí nabídnete syrové maso. I když i tam to neplatí stoprocentně. Onehda jsme rozmražovali husu, která čekala na omytí a předpečící procedúry. Nebohé nahaté zvíře, ještě napůl zmražené, naši kočku evidentně zaujalo. S neskrývaným zájmem se k huse přiblížila. V očích se jí objevily jiskřičky. Jedním skokem se přemístila na zmraženou zástupkyni drůbeže, drobnými zoubky se zakousla  do holého křídla a temným hrdelním vrčením upozorňovala vše živé v okolí, že tato kořist je rozhodně její. Být to lev či podobná větší šelma, patrně bych husu k obědu oželela, avšak výstraha z tlamičky droboučké kočičí princezny mě pobavila. Kořist byla zabavena. Občas udělám kočce radost syrovým kuřecím srdíčkem, které si packou loví po celé kuchyni a nakonec ji zblajzne. Předžvýkané maso z Vetamixu ji však nechává chladnou.

   Po dobrém jídle je třeba mňamku spláchnout čerstvou studenou vodou. Psiska chlemtají, že by se jim hodily blatníky, jak je vše kolem pocákané. Kočka s noblesou smočí svůj drsný jazýček a několikrát polkne. Až mám cukání nabídnout jí slámku. Prostě dáma se vším všudy. 

 Po letech v psím světě máme dnes doma i svět kočičí. Krásné obohacení našeho už tak poměrně bohatého života. Takže...Ať žijí kočky! Velké díky!

PĚTKRÁT TUCET

A je to tady. Číslovka v řádu desítek mého věku skočila koncem ledna z ne úplně sympatické pětky na ještě nesympatičtější šestku. V mládí byli lidé tohoto věku v mých očích vetchými stařečky s roztřesenýma rukama a vrásčitou tváří. Náplň jejich dní jsem spatřovala v posedávání na pomyslném zápraží, vzpomínání na časy dávno minulé a rozhazování kousků pečiva hladovému ptactvu v parku. Bláhové mládí mi  nedovolovalo byť jen pomyšlení, že sama jednou tohoto věku dojdu. Bylo to něco vzdáleného snad stovky světelných let...

    Je mi šedesát. Překvapivě můj vzhled ani náplň dní nekoresponduje s mou někdejší dětskou  představou. Dokonce si troufám směle tvrdit, že nebýt občanského průkazu a zrcadla, kteréžto mě nekompromisně vrací do tvrdé reality, musela bych sama sebe přesvědčovat o tom, že Forever Young je jen mým zbožným přáním. 

     Přestože čas neúprosně chvátá, tělo se opotřebovává a smysly ztrácí svou "ostrost",  stále však je tu jeden smysl, který se s věkem vybrušuje jako diamant. Kdo mě znáte, jistě už správně tušíte, že je to smysl pro nesmysly. Kdybych vás mohla vzít na exkurzi do mé hlavy, viděli byste, že mé mozkovně dominuje "strojovna - nesmyslovna". Část, která už od útlého mládí fachčí na plné obrátky a dodává mému životu jistou lehkost bytí. Snad výkonnost této strojovny mi ddokáže vnuknout přesvědčení o tom, že věk je jenom číslo. Svou šedesátku přijímám přátelsky...co mi také zbývá...?

       Má "přítelkyně" šedesátka si vyžádala několikero oslavných společenských akcí. Největší ze série připadla na poslední lednový den. V místním restauračním zařízení se měl sejít nikterak velký okruh rodinných příslušníků. Vyhlídka lákavého menu, uvolněné zábavy s příměsí zpěvu a tanců jsou však v naší pejskařské familii vždy vykoupeny jistými opatřeními, jimž by slušel krycí název "galeje". Ne, že by mě snad rodinní příslušníci takto zatěžovali - naopak je radost se spolu takto v rodinném kruhu vidět, najíst a pobavit. "Galejemi" mám na mysli všechny ty přípravy v domě. Vždyť dva dny bude muset náš dům pojmout  do svých útrob šest lidských a jedenáct zvířecích bytostí. Napadá mě, zda při takové převaze zvířat nemohou se tato nečekaně vzbouřit a do připravených klecí a kenelek nahnat naši lidskou menšinu. Snad jen přesvědčení o korektnosti našich vztahů tuto představu rychle zaplašuje.

   Den před akcí je třeba upravit ubytovací prostory tak, aby byl každému zachován alespoň malý kousek soukromí, přichystat lůžkoviny, vybavit lednici a vygruntovat. Je to na mně, jelikož táta se tváří tajemně a rychle vymajzne z domu s odůvodněním, že musí ještě fůru věcí zařídit. Sotva se mi podaří ukončit přípravy, zastavuje u domu auto s první částí klanu Kaletovců - zeť Vojta a vnouček Dominik. Radost psí smečky hlasově nezná mezí. Vřesina už začíná tušit, že u Panáčů bude patrně dnes veselo. Chlapec a chap vynášejí svoje bebechy do připraveného pokoje a já mezitím lifruji pozdravy řvoucí smečku (a kočku) do ložnice, neboť už za několik málo minut dorazí druhá, daleko větší, část klanu, kterou jsem si pracovně nazvala" cirkus Humberto" v čele s principálkou Eliškou. 

      Kdo to nezažil, nepochopí. Ze zaparkovaného fára vystupuje Eliška. Vypouští psí stařenku Nyx a už mě úkoluje - mám usměrňovat stařenčiny kroky bezpečným směrem. Pobíhám tedy kolem psí seniorky a divoce gestikuluji, neboť Nyx má uši už jen na ozdobu.  Všichni se zapojujeme do vynášení klecí a domečků nejrůznějších velikostí a rozmísťujeme je v příslušném pokoji, který  rázem praská ve švech. Slabší povahy -  potažmo hospodyňky lpící na úklidu "tip - ťop"  - by padaly  patrně v této chvíli do mdlob už jen pouhým pohledem. Nezouvané boty ke zpružnění celé té "vřesinské operace" a pacinková razítka na čerstvě vypulírované plovoučce  mi mdloby nezpůsobí - snad jen proto, že tyto situace pravidelně trénuji.

    Konečně zvěřinec dostává svůj řád. Těším se, jak doladím svůj outfit a vyrazíme na oběd, ovšem v té chvíli začíná Eliška krmit svou pětičlennou smečku. (Kýho šlaka nemohl být tento úkon proveden v domácím žabeňském prostředí...?) Dózičky s granulemi, klece, všude se pletoucí psí čumoně. Místo, abych ladila svůj outfit, pobíhám v tom zmatku po bytě  v roli cirkusového zřízence. " Mami, máš nějaké misky na žrádlo? " odvádí mne Eli od kultivace mého ksichtíku. A tak doplňuji miskový deficit a pak také poslední kosmetické úpravy. Když už jsme takřka na odchodu, rozhodne se Eli nechat ještě Nyx vyvenčit. Přece jen budeme několik hodin pryč. A tak další menší zdržení a další razítka. Zůstávám v klidu. 

       Samotná rodinná oslava byla příjemným završením mého dvojciferného čísla věku s pětkou v desítkách. A o tom, že mě čekala ještě jedna (tedy tři, ale jedna obzvlášť povedená) oslava, tak o tom zase příště.