A BUDU ŽALOVAT

   Není to hezké, vím. Sama svým žákům vysvětluji, jak  se žalovat nemá, ale dnes se přesto na malou chvíli stanu žalobníčkem. Mé stížnosti však budou láskyplné - tak, jak je láskyplný celý můj život s Annie, potažmo všemi mými psíky. Vždyť bez těch jejich malých hříchů by byl život s nimi  neskonalá nuda.

        O stárnutí naší smečky jsem nedávno psala. V těchto dnech se dožívá svého jubilea nejstarší členka smečky - ANNIE. Je jí rovných 13 let. Tyto řádky budou tentokrát o ní. 

       I přes celou tu řádku let je Annie v dobré fyzické kondici. Je schopna zvládnout přiměřeně náročný trénink agility se sníženými skoky, proběhnout hoopers dráhu v té kvalitě, na co jí stačí zhoršený sluch, pochytat přiměřeně daleko a vysoko létající frisbee, ujít mnohakilometrové procházky po lese. Je nepřetržitě připravena k jakékoliv hře, ochotně se zapojí do všeho, co pro ni vymyslím.

       Kde je tedy to stáří, ptáte se? Přichází jen velmi nenápadně. Jednoho dne objevuji jeho  první znak. Potřebu klidu. Tak nějak samovolně ubyla Andulčina potřeba trajdat celý den po zahradě, účastnit se rušného setkání s návštěvou např. u grilování, dokonce místo občasného neoblíbeného  zavírání najednou sama vyhledává koutek, kde by složila hlavu k odpolednímu šlofíku. 

       Druhý znak stáří mi docvakává ve chvíli, kdy Ančina neúčast při ranním rozdávání piškotů není výsledkem útlumu pažravosti, nýbrž  snížené funkce sluchového ústrojí. Šustění sáčku a hlasité křoupání z tlam  psích kolegů nikterak nenaruší její odpočinkovou siestu. Množí se situace, kdy voláte zbytečně, ač psisko vesele čmuchá jen pár kroků od vás. Moment překvapení přichází i ve chvíli, kdy se vracím z práce, smečka mě vítá ohlušujícím způsobem, avšak není komplet. Řev patrně ohlušuje i Annie, která místo vítacího ceremoniálu nerušeně chrupká. Teprve pohlazení po hlavě ji vrací do reality a ona se zapojuje do veselého tajtrlíkování kolem mě. 

  Úbytek sluchu  dává zajímavou podobu i naší dlouholeté běhací hře. Od štěněte jsem vodila Annie na pole za domem. Na vonící ornici se mohla dosytosti vyběhat. Oblíbená je dodnes hra " Připrav se a čekej". Jde v podstatě o odložení na několik desítek metrů a následné přivolání. S Andulčinou netrpělivostí jsem se něco natrápila! Snažila se švindlovat, jak se dalo. Tajně popocházela, když jsem se zrovna nedívala. Vypadalo to  doslova jako známá dětská hra "cukr - káva - limonáda". Když jsem došla do dostatečně vzdáleného bodu a viděla Annie napnutou jako strunu, bedlivě čekající na povel, zvedla jsem ruku a pronesla polohlasně "Tak pojď!" Annie se bleskurychle vymrštila a tryskem běžela ke mně. Její rychlost jsem pravidelně zvyšovala rozběhem směrem od ní. Pobavily jsme se obě.

       V posledních několika týdnech vypadá hra jinak. Odložím Annie na kraji pole. Kupodivu méně švindluje. Dojdu do vzdáleného bodu, zvednu ruku a pronesu své: "Tak pojď!" Odpovědí mi však není tryskový úprk. Neděje se nic. Annie je stále napnutá, ale spočívá poslušně na svém místě. Přidávám na hlase, ale se stejným výsledkem. Zdá se, že Annie přemítá, proč že to tak trvá...? Zkouším mávat rukou na znamení vyběhnutí, ale Annie nadále jen čumí. Zvyšuji rozsah mávání, rozbíhám se, volám stále hlasitěji...nic! Teprve když zařvu, až se lidé na vzdálené  lesní cestě otáčejí, co se děje, dá se Annie do pohybu. Běží stále velmi rychle, ač je na ni trochu patrný další seniorský znak - malinko zaoblená linie kolem pasu. Na tom se podepsal věk ruku v ruce s úbytkem tréninkových aktivit, přesto situace na tomto poli není zase tak zoufalá. V mých očích je Annie stále krásná.

        Samostatnou kapitolu stárnutí tvoří VRTOCHY.  Ty nás provázejí celý život. Annie je svérázné psí stvoření a vždy jsem narážela na její umíněnou palici. S věkem si vyhrazuje právo na ústupky z naší strany ještě více. Jednou z jejich specialit je vymáhání pamlsku. Je velmi chytrá a tak si vytvořila důmyslně propracovaný postup. Nejdůležitější je vybrat si ten správný okamžik.Třeba, když u nás právě usne vnouček a je nutné udržet po jistou  dobu " bezštěkací zónu". V tuto chvíli přichází čas na hru jednoho herce a Annie vstupuje na scénu. Nenápadným dotykem packy o mou nohu dává svůj příchod na jeviště najevo. Snažím se nereagovat, přesvědčena o správnosti zásady nehrát se psem hru dle jeho "not".Evidentně ji to neodradí. Naopak přidává na intenzitě hrabavé tlapky. Nic se neděje, proto je třeba přitlačit na pilu. "Vrrr...haf, " protne ticho zvučný štěk. Panička najednou nestojí tak netečně. Komicky sebou škubne a začne Annie okřikovat. Jenže okřikovat hluchého psa vydá za několik štěků, proto přináší paniččino chování vyděračské psici kýžené  bonusy. 

     Zkouším tlumič v podobě hračky do huby. Ta však bez paniččiny spoluúčasti ztrácí rychle na atraktivitě. Další "haf" už nese ovoce. Naštvaná sama na sebe překračuji všechny své pedagogické zásady důslednosti a cpu vrtošivé seniorce do mordy jeden pamlsek za druhým, jen aby proboha opět nehafla. Řešením by bylo vykázání Annie za dveře pokoje nebo na zahradu, ale to by bylo kontraproduktivní. Z "haf" stalo by se "haf - haf - haf" a poklidně spící dítě mělo by okamžitý budíček.  

    Ke stáří se Annie naučila ještě štípání do zadní strany stehen, k čemuž došla z dosud užívaného šťouchání čumákem a také otrávenému brblání, které praktikuje vždy, když nešetrně strčíme do jejího spícího těla. Zkrátka...vědoma si svých šedin, vymáhá si naši úctu jak jen to jde. Když už mě někdy opravdu rozzlobí, nejraději bych jí jednu vsušila, ALE...jakožto páníčci našich psích mazlíčků máme tendenci manipulovat se svým svědomím...co když tady Anninka už dlouho nebude a já si pak budu každý trestný zásah hořce vyčítat...?

     Život s psím seniorem však má i své kouzlo. Procházky se nesou v poklidném duchu. Annie netahá, nemá chuť se hádat s kolemjdoucími psy, můžeme si náležitě vychutnat bloumání přírodou. Když sem tam zazní můj pokyn: "Annie, udělej něco," je bábrle nadšená a rázem ožije. Poskakuje, točí se dokola, staví se na zadní nebo vyhazuje klacky do všech stran. Jako za mlada.

    Děkuji, holčičko, že jsem mohla spojit Tvůj život s tím mým a kousek životní cesty jít společně. Kéž by ta cesta mohla trvat věčně...<3

                                                         KRÁSNÉ NAROZENINY!