A JE TO TADY

       Poměrně vydatné deště v první půli srpna s sebou přinesly nový impuls do našich lesních vycházek. Vlivem teplého a vlhkého počasí na nás začaly z krajů lesních pěšinek lišácky vykukovat prťavé kloboučky hub. Konečně, vždyť mé houbařské srdce chřadlo už jen pro ty všechny vzpomínky, které mi zlomyslně vyskakovaly na sociální síti . Před rokem...dvěma, třemi...plné koše, plné stoly, každý den. A letos skoro půlka srpna bez jediné prašivky. 

   "Už je to tady !" mnu si vesele ruce, když zjistím, jaký je stav v lese. Lačně "kroutím krkem" i těm nejmenším babkám, vkládám do košíku i miniaturní holubinky, vrhám se do hustých lesních porostů, jen co zaregistruji žirafí krk bedly. Co se zprvu mohlo psiskům jevit jako výhoda - procházky se notně prodloužily, ba i zněkolikanásobily, to by záhy nejraději vyměnili za "předhoubový stav". Panička stala se na procházce naprosto nepoužitelnou. Zvíře, které vede na konci flaxi vodítka jako by bylo "luft", sotva jej registruje. Oči přišpendlené k zemi, pomalá chůze, sem - tam dřep. Toť vše. 

   To je samozřejmě přehnané, jsem ráda za parťáky, leč oni nesdílejí mé nadšení pro dobrodružné hledání a tak mi občas tu svou křivdu dají trochu "vyžrat". Typickým příkladem je můj kapku fyzicky náročnější sběr v příkré lesní stráni. Ta přináší ty nejlepší životní podmínky pro kozáky a praváky. Pokud rostou, v tomto kopci jsou rozesety "na beton". Svah má několik vrstevnicových cestiček. Každá z nich je šíře tak 20 cm a ohraničena příkrým kopcem (z jedné strany nahoru a z druhé dolů). Časy, kdy chodila Annie v lese na volno , skončily s její nedoslýchavostí, neřku-li hluchotou. Současné procházky si užívá na dlouhé flexině, obě jsme spokojeny.  Avšak při sběru ve stráni stává se flexina nebezpečnou zbraní. Kamzičím krokem hupskám po jedné z vrstevic, když tu Annie zakroutí svým dosud velmi dobře fungujícím čenichem a zjišťuje, že tudy před námi šla nějaká ta lesní zvěř. Vyvádí stejně při načichnutí veverky, zajíce, či srny (možná i kance), takže nemohu druh specifikovat. Co však mohu, či spíše musím, Annie nějak zpacifikovat. Začíná totiž svůj hejkalský pokřik a pobíhá do všech stran, takže křičím na hluchoňu pevně objímajíc vzrostlý habr. Záhy křiku zanechávám  a jen si přeji, ať nás v této situaci někdo nezahlédne. Pobavil by se. Nakonec to vyřeší několik piškotů, které nosím pohotovostně s sebou na každou prochajdu.

  I bez voňavé zvěře všude okolo však není sběr tak úplně jednoduchý. Ač bez brýlí prakticky nepřečtu a nenapíšu, do dálky jsem doslova Bystrozraký. Proto také registruji i ty nejmenší houbové exempláře a to i na velkou vzdálenost. Bohužel dole ve srázu jich sedí nejvíce. Kozáky, hříbky i křemenáče. Tak tedy lezu. Annie většinou čeká poslušně u stromu, zatímco já "slaňuji" bez lana a takovéto "vyzvednutí" byť jednoho hříbku, mi trvá třeba i několik minut. Opatrně  nohu, nerada bych se špatným nášlapem sesunula až na samotné dno stráni, či si nedejbože přivodila nějaký úraz. Situace jsou to opravdu dramatické... ale...přece ho tam nenechám...!!!

   Za 15 let houbaření v našem vřesinském lese mám prolezlá snad všechna místa a mám přehled, co bych kde mohla očekávat. Nejjednodušší je to s obyčejnými babkami. Ty nacházím zpravidla podél cesty nebo jen kousek dál v lese. Naopak pro praváky je třeba obětovat trochu toho pohodlí a zaplout mezi husté jehličnany, které to vetřelci nedarují a kreslí na kůži svými ostrými jehličkami zajímavé čmáranice. A to jsou přesně ta místa, pro která musím Annie ( Koky je v tomto trochu méně "dámička") bohatě uplácet a laskavým hlasem ji vábit k následování. Většinou se dá přesvědčit, i když někdy musím zvýšit "tah" . Poté se tedy uvolí ke společné cestě, avšak hází mi pomyslné klacky pod nohy. Podezírám ji, že takto nečiní bezděky, nýbrž s rozvahou psí stařeny, jež se řídí svou kmetskou moudrostí. Jde za mnou (kdyby uměla obrátit oči v sloup, jistě by tak učinila) a jakoby náhodou ji zaujme pach za věví, kterou odmotávacím vodítkem obtočí. Chjooo, musím se vrátit a větev obejít. Ne jednou, jak jistě správně předpokládáte. "Chceš praváky? Tak si je užij. " čtu ji v bystrých očích.

 Houbaření s Koky postrádá prvek dramatičnosti. Koky je od samého začátku procházky v radostném rauši, shlíží ke mně jako k bohyni a oddaně mě následuje do srázu i houští. Ale možná právě to, že mohu střídat "drama" s  takřka "poezií", mi přináší přesně to, co potřebuji. A to úplný klid zrovna asi není :-)

                          ZROVINKA LEZU PRO KOZÁKA. KOKY, ČEKEJ!

   Jak krásné by bylo, kdyby existovalo povolání ..."HOUBAŘ". Mno...nad tím se zamyslím někdy příště.