ZIMNÍ BRNO aneb A ZASE TA VERONIKA...!

     Veroniku jsem na těchto stránkách představovala skoro přesně před dvěma lety. Je to neskutečný člověk, který v sobě skrývá schopnost přesvědčovat lidi v okolí o tom, o čem původně snad nechtěli ani slyšet. Před dvěma lety jsem jí uvěřila, že bez absolvování závodů na koberci, na němž se běhalo mistrovství světa v Liberci, nemůže agiliťák vůbec přežít . Pokud se mu to však přece jen podaří, utrpí doživotní trauma, začne haprovat s tlakem, psychikou, dostane ekzém, dojde k zrakovým a sluchovým halucinacím  a nejnovější výzkumy prý potvrdily i častý výskyt nočního pomočování. Co na tom, že jsou závody na opačném konci republiky, v době zasněženého a mrazivého ledna a posádku auta tvoří ne zcela bezzáhulová psí posádka ( o té lidské nemluvě :-D) Mé kategorické "NE, v žádném případě! " se vytrvalým poukazováním na nesprávnost rozhodnutí a trpělivým vyzvedáváním všech možných i zcela nemožných kladů akce se velmi pozvolna, avšak zásadně změnilo na konečné "ANO...ANO...ANO...do Kladna stůj co stůj!!!!" Až na naše nepříliš oslnivé výkony s Andulkou neměla nakonec akce chybičku a dodnes na ni rády vzpomínáme. 

       Nyní přišla Veronika s Brnem (překvapivě to nebyly Košice či Karlovy Vary). Identický scénář ( úžasné závody, které nelze prošvihnout, bezva atmosféra, prima osádka, slibující legraci jen co vyjedeme na cestu) měl i identický závěr...vlastně ne úplně. K rozhodnutí jet jsem v nějakém pominutí smyslů dokonce  nabídla k cestování se smečkou ( ta se od doby Kladna rozrostla o další tři přírůstky)  naše prostorné auto a světe, div se, své řidičské služby. Veronika, prahnoucí po brněnském startu, zašla tak daleko, že byla ochotna zahazardovat se životem svým i svých psích neviňátek a okamžitě mě chytla za slovo (ve smyslu rčení..."Kuj železo, dokud je žhavé" :-D) Třetí členka naší osvědčené osádky, Andrejka, později líčila, kterak si přála, abychom nakonec na závody vůbec nejely, ale Veronika ji má zmáklou snad ještě více než mne, proto ani neprotestovala a svorně s námi poslala svou přihlášku i platbu. Couvnout už se nedalo. Důsledek svého neuváženého počínání jsem si nesla v následujících několika nocích, v nichž jsem střídavě řídila dle navigace, bloudila po klikatých cestách a dokonce byla účastnicí několika hromadných karambolů, naštěstí se šťastným koncem. Budila jsem se oblita studeným potem a častovala sama sebe nelichotivými tituly, z nichž "BLBČE!!!" byl toho nejnižšího kalibru.

     Závody se blížily, Veronika si už už chystala výkonnostní průkazy a já chřadla a prožívala noční děsy z očekávané cesty. Dva dny před závody mohli snad až v Brně uslyšet hlasitou ránu, připomínající zemětřesení. To mi jen spadl kámen ze srdce, když přišel táta s oznámením, že musí pracovně do Brna a tím pádem spojí cestu s tou naší. Samozřejmě se usadí za volant. Úleva, že mladé životy nebudou ohroženy, byla nepopsatelná. Zbývala  jen běžná, i když také dost výrazná, předzávodní tréma.

    Nastal den Zimního Brna. V pět hodin ráno jsme už pěchovali klece a zavazadla do auta  jako podle pravidel "luštěnkářské" ZEBRY. Kolie nemůže cestovat v zadním prostoru s borderkou ani kelpií, štěně musí jet v kabině, ale nesmí se kontaktovat s kelpií. S tou se naopak může kontaktovat yorkšír, jedoucí na klíně své paničky. Šeltie potřebuje své soukromí a kolie alespoň přiměřený prostor k odpočinku před závody. Borderka musí být "slisována" do mini prostoru o rozměru 30X30X50cm a nevykazovat přílišnou aktivitu.  " Panička  kterého pejska má modré fusakle?"

  Cesta plynula v družném hovoru na jediné téma. Táta si vypnul uši, aby z těch všech psů nezajel někam do škarpy a s úlevou nás vypakoval před brněnským závodištěm. Byly jsme na místě ze závodníků úplně první. Mohly jsme si vybrat nejvýhodnější "parkovací plac" a protože nám byla zima, zvolily jsme si místo pod teplo sálající lampou ( ve smyslu rčení, že pod lampou bývá tma a psi si zde nejlépe odpočinou :-D ).

    V 9 hodin se závody rozjely. Začínalo se jumpingem. Na koberci to Annince kapku klouzalo. Hned na začátku jsem se soustředila na  dvě skočky stojící vedle sebe v rovině a vůbec jsem si na ně nevěřila. Nakonec nám vyšly, ovšem po nich okamžitě polevila má koncentrace a následovalo špatné navedení do slalomu. Chyba. Druhou jsme s Ann vykouzlily na úplném konci. Maličko jsem zpomalila, když jsem si chtěla pojistit, aby Annie nepřekonala překážku, kterou neměla, a bylo to. Chyba. Přesto jsem byla spokojená. Annie už není tak výrazně "rozevlátá" jako dřív a dokáže se na mě hezky soustředit.

    Následovala zkouška. Nebyla z nejlehčích. Ještě že ke konci prohlídky mi přišla poradit Verča a já zjistila, že mám nacvičenu jinou díru tunelu než jak se opravdu jde .( No to jsem celá já :-( )  Největší obavu jsem měla ze sestavy překážek lávka - slalom, kdy slalom vedl souběžně s kladinou a šel se po kladině opačným směrem. Nedokázala jsem správně odhadnout, kolik prostoru bude potřebovat Annie ke správnému náběhu a taky že jsem ji navedla do druhé mezery. Pár překážek před slalomem shodila Ann laťku i s bočnicí, což opět příjde na můj vrub. Nedala jsem jí dost místa, takže musela překážku překonat v nepřirozeném úhlu. I tak náš výkon stačil na hezké druhé místo.

     Poslední běh - agility- jsem nastupovala nezvykle klidná. Několik míst na parkuru mi sice dělalo hlavu, ale dva dokončené běhy mě uklidnily natolik, že jsem si o něco více věřila. A také jsme nezačaly vůbec špatně. Pastička s levou dírou tunelu po "vynášejících" skokovkách vyšla, také obávané dvě skočky v jedné lajně jsem i se svou méně pohyblivou páteří zvládla  na "Francii" ku spokojenosti, náběh do tunelu, lávka s přiměřenou zónou a pak už měla másledovat jen otočka kolem bočnice a skok do cíle. Annie si však na předposlední skočce nějak neporozuměla s mými rameny, které zřejmě nebyly dostatečně stočené ve správném směru a já pro záchranu běhu udělala pohyb navíc, který mě rázem dezorientoval a závěrečný skok do cíle se odehrál přes jinou překážku než předepisoval parkur. A tak náš nejhezčí běh skončil díky mé zmatenosti diskvalifikací. I tak jsem si ho náležitě užila a byla s ním  spokojená. A Annie se na mě vůbec nezlobila. 

   Úplně jinou sortou však byla Veronika. Řádila na place s oběma čoklíky jako černá ruka a sbírala jedno ocenění za druhým. Do vysněného (chvílemi jsem ji podezírala, že naplánovaného) hattricku jí chyběl opravdu jen malinký kousek. :-)

    Za zmínku však stojí určitě starty Verčina koliáka Ernyho. Dlouhosrstý krasavec se nepokrytě domnívá, že jest pupkem světa. Podle toho se také chová. Ke svému vyběhnutí na parkur potřebuje početný realizační tým počínající " lichotičem", "uklidňovačem", přes "hecovače" ( tuto funkci jsem si vysloužila já. Spočívala v hlasitých výkřicích z davu "Je tam!!!!" "Je tam!!!!". Okolo stojící lidé mé roli nerozuměli. Civěli na mě, jak na pacienta doktora Chocholouška)  až po "odchytávače" a "přesvědčovače" o tom, jak je onen "pupek světa" dokonalý a nejlepší, když milostivě "hejbne kejtou". Je otázkou času, kdy přibyde Ernymu osobní kadeřník, předžvýkávač granulí, měřič tepu po doběhu, psycholog a masér, fotograf a reportér....A co teprve až si ho všimnou média...

  Závody pěkně "odsejpaly", organizace fungovala na jedničku s hvězdičkou a úderem páté jsme zase cpali auto bágly a klecemi, abychom vyrazili na cestu k domovu. Den jsem si opravdu užila a bylo mi jen líto Cherry, která musela zůstat doma...jistě by se jí závody, byť v roli diváka (zatím), líbily :-). Teď už jen čekám, co na nás vymyslí Veronika příště :-)     

VIDEO z našich běhů ZDE