Dramaticky...jako vždycky

 Je pro mne  nezvyklé začínat  příspěvek slovy, že měsíčmí "výpadek" psaní  je zaviněn absencí komických i dramatických situací v rodině. Ale skutečně. Všechny takové vzaly si  krátkodobou dovolenou. Není divu, vždyť mnoho a mnoho let se tu vyskytují  doslova "za dva", takže potřebovaly nabrat  síly k další intenzivní účasti v naší rodině.  Krom rozšíření škály Bertíkových stařeckých neduhů o "pití až k zblití" či "čůrání bez delšího čekání" (samozřejmě doma na dlažbu), se nic extra zajímavého, co by stálo za vylíčení, nestalo. Malé oživení přinesla Bobinčina návštěva cvičáku . Černobílá "borderka jezevčíkovitého typu" viděla parkur po letech, kdy pověsila s radostí cvičení na hřebík. Upřímně si oddychla, že už na ni nepištím fistulí a nemávám jí před čumákem sušeným vepřovým uchem, zatímco ona majestátně jako dáma, elegantně, svým přiměřeným tempem překonává ( nebo také nepřekonává...dle nálady) překážky. Ve svých 14 letech přesto všem ukázala, že ještě do starého železa nepatří a že to dokáže náležitě "rozbalit". (Ukázka ZDE) Andule málem vypadly oči z důlků, když se Bobina rozběhla. Bábrli zná jen z prostoru  za sádrokartonovou stěnou, kterak výhrůžně  vrčí na všechny, kteří by jen chtěli nahlédnout do jejího střeženého  objektu šatny. Teď v jejích očích nerudná "šatnářka" mění se ve sportující seniorku. Andula údivem zapomíná raftat.

   Pravé vzrůšo však konečně přišlo o víkendu. Jako každým rokem vypravila se Eliška závodit na prestižní agi závod s bohatou mezinárodní účastí  Moravia Open do Rožnova pod Radhoštěm. V obrovské konkurenci se s Nyx rozhodně neztratily a platilo to zejména pro pátek a první běh soboty. Pak zasáhla dramatická situace, jež způsobila Eliščino naprosté "vykolejení" z  dosud perfektní koncentrace. Příčinou byla Jive. Po dobu závodů bydlela se svou starší kolegyní Kesskou a závodnicí Nyx v blízké kempingové chatičce. Ta obsahovala veškerý komfort pro účely dvoudenního pobytu nezbytný. Postele, skříně, kuchyňský i sprchový kout a dokonce malou terásku. Nechápu proč, ale ta malá opice ani za mák neocenila skýtaný luxus. Jedinou její starostí bylo vyrazit na vycházku nebo nejlépe hned na plac, jen těžko udržovala své tělo v nějaké alespoň vzdáleně klid připomínající pozici. Dokud ještě byla panička ochotna trochu se s ní potahat o hračku nebo dát nějaký ten povel, byla Jive jakž takž spokojená. Ve chvíli, kdy však Eliška opustila chatku za účelem pomocných pořadatelských povinností, které vůči závodu měla, nastala v chatičce anarchie. Neexistoval prostor, který by byl zakázán, neexistovalo ani takové zavazadlo, moderní se stala "samoobsluha" z tašek a stolů. A tak při jedné takové loupežné výpravě objevila všetečná Jive voňavou tabulku čokolády. Obřích rozměrů a prošpikovanou oříšky, želé a kandovaným ovocem. "Mňam", pomyslela si, a když už nemohla běhat, rozhodla se  aspoň mlsat. Postupně celá Studentská pečeť zmizela v jejím nevelkém šeltiím těle. Samozřejmě i s velkou částí staniolu, neboť s jeho odstraňováním by byla spousta práce. "Tak a teď bych si dala navrch něco ostřejšího", pomyslela si a s vervou se pustila do žvýkání Vojtových dvoubřitých žiletek. Zřejmě jí šmakovaly natolik, že celou polovinu  slupla jako malinu. Snad by dílo zkázy i dokončila, snad by po něčem ostřejším vrhla se ještě na Vojtovo pivo, aby chuť pěkně spláchla, kdyby v té chvíli nepřišla Eliška. Narozdíl od Jive s břitem v žaludku by se v ní krve nedořezal. Jive vrtěním ocasem dávala jasně najevo, že je jí skvěle, jen nechápe, že takové pošušňáníčko jí nedopřává skrblická panička častěji. Eliška popadla Nyx a spěchala na start, přičemž horečně přemýšlela, co podnikne s Jive.

    Přirozeným důsledkem naprostého psychického rozhození byla diskvalifikace, ta ovšem v té chvíli opravdu nikoho netrápila. Po běhu následovala telefonická půlhodinka na všechny světové strany. Rady byly různé i hrůzné. Nakonec byla zvolena ta, jejíž podstatou bylo naplnit šeltii už tak notně zaplněný žaludek něčím hutným (a chutným), co by zabalilo ostrou žiletku svou konzistencí a umožnilo jí hladké opuštění těla příslušným  otvorem. Navržena jako vhodná byla bramborová kaše se zelím, jenž mělo přispět k rychlejšímu pohybu stravy ve střevech. A tak milé Jivince byla v místní restauraci objednána obří porce čerstvých šťouchaných brambor se zelím. Který pes se může pochlubit něčím takovým? Jive se nestačila divit. Panička do ní ládovala další dobrotu a šeltina  měla brzy bříško jako bubínek. Spokojeně oddychovala a vesele pomrkávala, co bude dalším chodem. Když na to vypila ještě půl hektolitru vody ( po tak výtečné večeři možná očekávala spíše coca colu nebo něco maličko "procentního", ale s vrozenou skromností vzala za vděk i vodě s tím, že třeba příště bude i tento detail doladěn)  ulehla nadmíru spokojená k odpočinku. Eliška pevně věřila a doufala, že ne k poslednímu :-). Neklidná noc byla proložena nočními výpravami ven s hypnotickým vyvoláváním spásných- žiletkou naplněných- bobků. Kemping tak mohl být svědkem světelných kuželů, protínajících temnotu a šmejdících za zadkem cupitajícího psa. Ve chvíli, kdy se před světelným kuželem pes nahrbil, nastoupil "pitvatér", jenž exkrement zaujatě prozkoumal až do posledních detailů. Už za noci vydalo Jivino tělo první kousky staniolu a nestrávených oříšků, ráno pak byly  objeveny i kousky rozšmalcované žiletky. Po třech dnech od události snad můžeme prohlásit záležitost za uzavřenou a šťastně skončenou. Dlužno dodat, že se štěstím. Jen Jive už třetí den nechápavě kouká každý večer na svou misku, kdy přijde opět ona  výtečná večeře, kterou si už navždy spojí s tak bezvadnou akcí jako je Moravia Open.