Ach ta technika...!

      Minulý týden jsem zranila svůj mobil. Vypadl mi, chudák, z kapsy bundy na tvrdou dlažbu a Barunka, jež na mě tak mile zírá z plochy displeye, rozdělila se výraznou prasklinou na dvě poměrně pravidelné části. Patřím k lidem, co své věci (i zvyky) jen neradi mění, proto jsem zajásala nad zjištěním, že přístroj je schopen, i když maličko indisponovaným vzhledem, plnit všechny své funkce. 

V mých službách je dva roky. Dalo mi dost práce sžít se s ním, můj starý dobrý "tlačítkáč" fungoval naprosto odlišným způsobem, ale nezměrnou trpělivostí jsme si k sobě přece jen po čase našli cestu a teď bych o něj svou neopatrností měla přijít? Nedalo mi to, abych nepopustila uzdu svým vzpomínkám. Začala jsem dětstvím a vykutálenými "omyly", které jsme s bráchou na naší pevné lince často uskutečňovali. Kolikrát se nám podařilo si z někoho vystřelit :-). Jen rodiče vytáhli paty z bytu, naše telefonovací představení mohlo začít. Nepamatuji si už jak to bylo tehdy s účty, ale řekla bych, že kdyby naši zrušili pevnou linku, mohli si za ušetřené peníze válet šunky každý rok na Kanárech. 

  Když jsem se vdala, čekali jsme s tátou na pevnou linku několik let. Mobilní telefon byl tehdy jako předmět z povídky science fiction, dnes jej mistrnně žmoulají v ruce pomalu dětičky v kočárku a jistě není daleko doba, kdy si kojenci budou zpříjemňovat chvíle u matčina prsu sledováním pohádek (snad jen těch) nebo třeba SMSkovou konverzací se sousedovic kojencem ve smyslu:" Ahoj, tak jaké máš dneska mléko? " Během pouhých několika let zaznamenala tato kouzelná věcička překotný vývoj. 

      První přístroje byly festovního kalibru - něco jako kouzelné sluchátko Macha a Šebestové. Dámy měnily své minikabelky za objemné sportovní brašny, aby tam jejich mobilní společník pohodlně vešel. Moje matka, které jsme tehdy výdobytek techniky také pořídili, oblíbila si tento velký typ natolik, že tvrdošíjně odolávala nekompromisnímu módnímu diktátu maličkých chytrých krabiček. Vůbec ji netrápilo, že se na veřejnosti se svým "mega" přístrojem stávala centrem pozornosti. Hrdě jej tasila kdykoliv a pohodlně vyťukávala požadované údaje, zatímco ti "jdoucí s módou" brejlili usilovně do svých mobilních kolibříků. Když jí jednoho dne MAX odešel do věčných lovišť, pořídili jsme jí ALIGÁTORA. Už značka v nás budila sympatie, které ještě umocňovala přiměřeně velká tlačítka a jednoduché ovládání.  Bohužel ALIGÁTOR dlouho zuby necenil. Záhy se projevily jeho vrtochy a ani jeho výměna za nového jedince problémy nevyřešila. Vyřešila je až matka, která umřela :-(.

    Nezapomenutelným pro celou naši rodinu stal se Eliščin  asi šestapadesátý mobil v pořadí. Působivý design nás inspiroval k jeho zakoupení coby vánočního dárku. V té době tolik frčící "Véčko" obsahovalo velké množství nejrůznějších funkcí. Jako správného (ne) odborníka mne zaujaly nejvíce jakési kalorické tabulky, podle nichž bylo možno vypočítat stanovený přísun jídla za den - týden- měsíc.... a také možnost vytvoření seznamu potřeb k nákupu. Geniální se ovšem jevila funkce "OKAMŽITÉ POMOCI". Spočívala v tom, že dostal-li se majitel telefonu do nesnází, stačilo jediné tlačítko, které zajistilo pohotové zaslání "SOS" SMS na předem nastavený kontakt. Nemusím ani dodávat, že jsem to byla já, kdo byl zvolen univerzálním příjemcem všech Jobových zvěstí. V horizontu pouhých několika málo dní jsem si mohla ověřit fungování této skvělé funkce v praxi.

   Eliška v té době brigádničila v kině Cinestar. Přestěhováním do Vřesiny se poněkud prodloužila trasa mezi jejím pracovištěm a domovem, proto v obavě o její mladý život, když končívala kolem půlnoci, jí starostlivý táta zapůjčoval své milované a s láskou opečovávané auto. Stejně pokaždé, když se vracela takto pozdě, usínali jsme jako na povel teprve, když jsme uslyšeli vrčení motoru auta u baráku zakončené klapnutím vchodových dveří. Jednoho takového jarního večera, když už jsme na tento signál ke spánku netrpělivě čekali, ťukla mi na mobilu SMS zpráva. "Kdo to otravuje tak pozdě?" napadlo mě. Přečtením textu jsem však byla okamžitě probuzena. "JSEM V NOUZOVÉ SITUACI, PROSÍM POMOZTE!" stálo na displeji. Neváhala jsem a vyťukala Eliščino číslo, abych zjistila, co se děje. Úžasná "zachraňovací" funkce měla ještě další "vychytávku". Po zavolání totiž došlo k přímému spojení bez vyzvánění. Ve sluchátku se ozvala tlumená hudba a jakési zvuky - šustění, ťukání...Křičela jsem do sluchátka až mi nabíhaly žíly na krku: "ELI! ELIŠKO!!!" Nic. Jen ta tichá hudba a "zvuky". Fantazie se rozbíhala na plné obrátky. Mé nebohé dítě je určitě v zajetí nějakého nebezpečného šílence, maniaka, masového vraha...Je mučena, zabíjena, znásilňována jakousi šílenou obludou, která si ke svému zvrácenému běsnění ještě pouští relaxační hudbu...

  Do mých představ opět ŤUK...SMS zpráva. V naději, že vše byl jen krutý omyl mačkám příslušné tlačítko a..."JSEM V NOUZOVÉ SITUACI, PROSÍM POMOZE!" čtu opět na displeji a cítím. že se o mě pokoušejí mdloby. Táta startuje naše druhé fáro a s kvílejícími pneumatikami frčí směr Cinestar. Pološílená strachem znovu a znovu vymačkávám Eliščino číslo a hulákám až z toho chraptím. Hudba a zvuky...nic jiného. Také Evce není osud sestry lhostejný. Přestože předchozího dne proběhl mezi sestrami "sestrovražedný" boj, v jehož důsledku Evka vztekle roztrhala ségře  svou vlastnoručně vybarvenou a s láskou věnovanou mandalu, nyní projevuje o sestru vážnou starost. 

  Další SMSka stejného obsahu nás už opravdu přivádí k šílenství. Ta bezmoc, když je mé dítě ve spárech nějaké sadistické obludy, která ji při pomalé, uklidňující muzice znásilňuje, vraždí nebo jakkoliv trýzní, je děsná. Hystericky s Evkou pobíháme barákem, nepřetržitě vymačkáváme Eliščino číslo, do mobilní krabičky řveme jako paviáni, ale ničeho nedosahujeme. Saháme si do svědomí a litujeme všech momentů, kdy jsme Elišce cokoliv vyčítaly. Evka hořce pláče nad svou unáhlenou destrukcí mandaly, nad všemi těmi zbytečnými hádkami a rvačkami, s očima plnýma slz popouštíme uzdu šílené představivosti...

    Najednou v dálce tmavé ulice spatřujeme světelné kužely blížícího se auta. Vozidlo zastavuje u domu. Zpozorníme...krve by se v nás nedořezal....Vždyť to je...Z auta vystupuje Eliška. Když nás zahlédne v okně, mile se na nás usměje a zvesela zamává naším směrem. Nevěřícně poulíme oči...nechápeme. Eliška rovněž nechápe, proč ji vítáme jako by se právě vrátila z války. Nepřítomnost táty v ní vyvolává obavy, že právě toto je tou pravou příčinou...Teprve když jí překotně líčíme, co všechno předcházelo jejímu příjezdu z práce, svitne jí. Neopatrným hmatem na ten přechytřelý přístroj spustila lavinu nezáviděníhodných dramatických chvil.

   V "NOUZOVÉ SITUACI" se ocitla Eliška ještě několikrát. Když mě zpráva o nouzovce zastihla při doplňování potravinových zásob, spolunakupujícím v marketu se naskytl zajímavý pohled, jak nad touto zprávou naštvaně zvedám prostředník. Zřejmě si mysleli, že mi nějaký můj amant uštědřil milostný bodyček. Já však věděla své :-).

   Snad tomu osud chtěl, aby tento Eliščin "policajt" sloužil pouhé dva měsíce. Poté byl něšťastnou náhodou vydatně zlit jakousi sladkou, lepkavou, blíže neidentifikovatelnou tekutinou a místo, aby vyslal pohotovostní signál o svém nouzovém stavu, zdechnul na místě. Dobře mu tak, hajzlovi!