AIRA MÁ ROK A POMALU ZJIŠŤUJE, ŽE EXISTUJE AGILITY

        Už mnoho let mě každý podzim pronásleduje syndrom "zvětšeného srdce".  Je to stav, kdy rozhodnutí o adopci nějakého dalšího psího člena rodiny přichází jak blesk z čistého nebe, naprosto neplánovaně a bez větších  úvah. V jeho důsledku jsem k nám nastěhovala postupně  Bobinu, Barunku, Cherry, Michala, Haničku, Neroška a Koky. Ti všichni k nám přišli právě v mém citlivém období, které trvá každoročně od září do prosince. Ne, že bych byla k opuštěným pejskům po zbytek roku netečná, leč podzim mne vždy rozněžní natolik, že...no, však víte. 

       Jediná útulková Aira přišla těsně před nástupem jara. Plánovaně. Prvním faktorem rozhodnutí byla čistá kalkulace. Kokynka je ve svých sedmi letech na svém sportovním vrcholu a chci-li si vychovat plynule navazující nástupkyni, je k tomu ideální čas. Druhý faktor byl srdíčkový. Zimní období nám vzalo nečekaně rychle v krátkém čase hned dva psí kamarády. Nejdříve nás opustila dobrácká Cherry, jen pár týdnů nato  bojovník Nerošek. Aira přišla mimo jiné také jako "náplast" na tyto bolavé odchody.  Ne snad z neúcty k těm odchozím, ale prostě proto, že život jde dál a není čas ztrácet čas. Pejsků bez domova je kolem stále fůra! Nerošek ani Cherry by se nezlobili, vždyť nám Nero v létě poslal krásné vlčí máky, které vyrostly z ničeho nic na jeho hrobečku. Tam, kde nikdy nic, krom trávy a bodláčí, nerostlo.

        Dál už to znáte. V březnu jsem si ze slovenského Tuláčika přivezla princeznu Airu. Rozpustilé, energické psí děcko - přebornici v mazlení i lumpárnách, hotový tajfun, který jsem se jala hned krotit. Milá Airo, tady neporosteš jako dříví v lese, tady musí mít řád i kdejaký "neřád". Zaplatila jsem "školné" a šup s děckem do psí školy Veroniky Kučerikové. Tím byl určen program nadcházejících dní. Z monitoru na nás Verča svým klidným projevem vychrlila veškerou teorii, přidala ukázky a zadala úkoly. A my cvičily, dokomentovaly a postupně odškrtávaly splněná zadání. Pravda, nikterak jsme nespěchaly. Mé "tlačení na pilu" s přbývajícími roky značně zesláblo. Po několika měsících jsme školu zdárně ukončily (červeným :-) ) diplomem.

       Samostatnou kapitolou jsou základy agility, do nichž jsme se s Airou nadšeně pustily. S Koky jsme navštěvovaly motivační kurz agility u trenérky Julči. Malá černobílá jezdila v rámci socializace s námi. Požádala jsem Julču, aby občas  děcko maličko zapojila a tím to všechno začalo. O fundovanosti trenérky jsem neměla nejmenších pochyb, ovšem skutečnost daleko předčila očekávání. Nejenže jsme se několik měsíců jen tak motaly kolem tří kuželů (už samotný pohled na ně ve mně vyvolával žaludeční nevolnost a Aira pomyslně obracela oči v sloup), při přechodu na jednu skočku však Julča nastolila masakrální názvosloví, které může být pro člověka mého typu (rozuměj zmatkáře a popletu) "likvidační" :-). Stála jsem před volbou. Buď budu s Airou hopsat tréninky tak nějak a věřit, že to dobře dopadne (například Koky takovýmto výcvikem prošla a dnes je to úžasná a spolehlivá agiliťačka) nebo práci s Airou (a hlavně na sobě) si postavím jako výzvu a věnuji mu zvýšené úsilí. Znáte mě...jak se někde objeví výzva, jdu po ní, jak po uzeném :-D.

     Všechny své psy jsem v agility řídila převážně pohybem těla. Pokyny, které mi vycházely z úst, často psy více mátly než naváděly. Do tunelu jsem je posílala hlasitým: "Slalom!", na houpačku zase povelem "lávka" ( to pak bylo pro pejska překvapení na konci...!) Psiska to naštěstí  rychle pochopila a nechala mě plácat hlouposti...hlavně však koukala, jak nastavuji tělo.  Opravdového mistrovství v ovladatelnosti "špatnými povely" dosáhla Koky. Svého A3CH (šampióna :-D) získala v podstatě během na můj univerzální povel "sem - sem", který v překladu pro Koky znamená: "Poběž za mnou a cestou překonávej všechny překážky podle toho, jak Ti tělem naznačím". Koky je geniální zvíře, které mi seslalo samo nebe. Dokáže se Aira této genialitě při mém nedokonalém vedení vůbec vyrovnat?

    Jak mi však bylo odborně Julčou vysvětleno, dnešní agility se bez slovní navigace prostě neobejde. Toto pronesla a vybalila na mě názvosloví na jedné skočce. Čítalo možná 10 nebo více povelů. Oblilo mě horko. To že si mám zapamatovat?  Zakotvila jsem tedy u počtu sedm. Víc ani ťuk!!! V sekvencích o maximálně třech skočkách to ještě s odřenýma ušima dávám, ale jak to bude dál...? Při rychlosti "borderčí krve" v mé vořešce...? Ač jsem odhodlaná postavit se k tomu čelem, přece jen ve mně hlodá červíček pochybnosti, zda to vůbec dokážu zvládnout. Nicméně velmi oceňuji trenérku Julču, že mě nenechala se spokojit s "rutinou", ale snaží se ze mě vydolovat, vzdor mému věku a mé zmatkářské povaze, to nejlepší, co jde. Za to ji děkuji  a fakt se snažím. Tak nám držte palce :-)