AIRA ŠKOLAČKOU

Jednoho červnového rána jsem usoudila, že uzrál čas, aby se Aira podívala do školy. Místo, abych ji při odchodu do práce políbila na čumáček, že jako bude čekat až panička dorazí, vyhrabávám ze šuplíku obojek a překvapené Aiře jej přetahuji přes hlavu. Evidentně ji zmátnu. Nejistě se ochomýtá okolo mě, v očích otázku:" Co se to děje?"  Koky na ni vysílá závistivé pohledy, neboť ta dobře ví, co bude následovat a její krk se obojkem protentokrát nepyšní. Zatímco Koky ví, co může od školy očekávat, pro štěně to je cesta do neznáma.

       Nejraději se mnou do školy chodívala Cherry. Záhy zjistila, že dětské ruce nejen hladí kožíšek, ale jsou také zdrojem nejrůznějších pamlsků, které milovala. Postupně začala ty malé draky za úplatu i poslouchat.V našich programech pro děti byla jednoznačně nejoblíbenějším článkem smečky. Nebránila se žádnému mazlení, mezi dětmi byla jako ryba ve vodě.

       Annie docházela do školy už od svého štěněcího  věku. Ráda. Jen pro její nespoutanou energii musela být neustále krocena na vodítku. Pustit ji mezi děti by bylo jako pustit mezi ně tajfun a ne všechny děti by jej ustály. (A to doslova).

      Koky si ve škole udělala jméno věhlasné psí umělkyně. Děti ji dobře znají z mnoha vystoupení. Ona sama je k dětem rezervovaná. Mám ji neustále jako na gumičce. Kam se hnu, jde se mnou a hlazení dětských rukou se vyhýbá. Ve třídě poslušně leží pod katedrou a poslouchá můj výklad. Nezlobí.

     Michálek byl ve škole dvakrát. Pobyt mezi dětmi zvládl v pohodě, ale protože ho znám, vím, kolik stresu ho ta návštěva stála, na další návštěvy ve škole nenaléhám.

       Bezoká a hluchá Hanička vnímala pobyt ve škole jako zajímavé zpestření svého neveselého života. Třídou plnou dětí procházela bez ostychu, libovala si v zajímavé noseworkové aktivitě. Neomylným šňupákem vyhledávala dětem v aktovkách sáčky se svačiny a bezostyšně se do nich pouštěla. Bavila se Hanka i děti, které Haničce svačiny ještě odbalovaly z igelitu, aby si mohla pošmáknout.        

     Také Bobina si školu dokázala užít zejména svou hlídací úchylkou. Ve škole mohla hlídat vše před tolika pomyslnými zlodějíčky :-). Proslula hlídáním misky, vodítka i přezůvek kolegyně, která musela čelit Bobinčinu výhrůžnému upozorňování, že pro tuto chvíli  se prostě přezouvat nebude. Do vzpomínek dětí se nesmazatelně zapsala komickou situací ze školního výletu. Na lesní cestě zničehonic nasála pach ušáka a rozhodla se ho ulovit. V loveckém zápalu neviděla - neslyšela, před očima jediný cíl. Zavelela jsem tehdy třídě k dopadení malé pytlačky a tím jsem se postarala o nezapomenutelný zážitek výletníků. Výsledkem naháněcí akce bylo šťastné odchycení lovkyně a historka je dodnes vzpomínána na všech třídních srazech "po letech".

     Školy byl  jako jediný ušetřen Nerošek.  a to ne snad pro nějaké závadné chování, ale pro svůj zdravotní hendikep. Věřím, že nebýt toho, sympatie by byly oboustranné, neboť Nerošek děti opravdu miloval. 

      Nuž a co Aira? Nakráčela do školního ústavu nejistě. Důsledně se radila se svým nosem, co si prý o tom myslí, a když  ten vyhodnotil situaci jako zdánlivě bezpečnou, odvázala se, holka. Když jsem ji prvně vedla do třídy plné dětí, tak nějak jsem nevěřila, že to projde úplně hladce. Přece jen pejsci původem z cikánské osady nemívají s dětmi ty nejlepší zkušenosti. Očekávala jsem buď známky  strachové reakce nebo naopak projev bezmezné, notně obtěžující, radosti. Mýlila jsem se. Aira se projevila skvěle. Při obcházení třídy "na volno" se nechávala trpělivě hladit. Nebyla bojácná ani přehnaně sebevědomá, své emoce dokázala mistrně vyladit do rovnováhy. Nadšení dětí neznalo mezí. O přestávce mi Airu "vcucl" dav dětí a malá psí nevděčnice se absolutně nezajímala o to, zda panička je nablízku, o to méně, zda ji třeba právě volá. Stačilo  zahlédnout ve spleti desítek dětských rukou její spokojený výraz  a mohla jsem zůstat v klidu. 

        Děti mé třídy si činily na štěně  před dětmi z jiných tříd primární nárok. Hrdě se kolem ní houfovaly a preventivně se usmívaly, kdyby mě snad napadlo je ve chvílích mazlení fotit. Aby to ostatním dětem nebylo líto, zavedla jsem Airu do dalších tříd. Vždyť štěněcí srdce je tak velké...Stála jsem před tabulí a Aira zařídila vše potřebné sama. Obešla všechny tři řady lavic, přičemž se srdečně pozdravila s dětmi. 

     Startovací návštěva školy byla pro Airu příslibem dalších příjemných setkání s dětmi.  Snad by i přivítala, kdybych jí koupila aktovku a brala ji s sebou do školy denně.