Aktivně pasivní či pasivně aktivní? fandění

          Mít od dlouhého sezení otlačenou zadní část těla, to se mi nestává často. Po tomto víkendu však nejen to. Od neustálého ládování mi ještě nyní lezou brambůrky a tyčinky i ušima a ruka se bezděčně natahuje pro příděl nějakého toho zobání. Přesto šlo o víkend naplněný agility více než kdy jindy. V italské Bologni totiž bojovala česká reprezentace za naše barvy a i když jsme tentokráte nemohly (samé ženské - jak jinak?) být reálně u toho, sešly jsme se u Elišky a Vojty v Bystřici a dva dny neopustily útulno jejich obýváku. Vojta zakoupil pro Elišku (a tím i nás) vysílací práva z šampionátu, nainstaloval velikánskou obrazovku, kterou propojil s počítačem a sám rád vyklidil pole. Kino bylo na světě. Přenos probíhal i v pátek, avšak svědomí nedovolilo mi opustit dům, manžela a psiska na celé tři dny. 

                                                         KINO

       V sobotu ráno tedy s Dančou, Gabkou a Evkou vyrážíme k Elišce. Máme  lístky do první řady a tak můžeme na obrazovce  sledovat každý detail. Mezi "sedadly" a promítacím plátnem stojí stoleček "Prostři se". Prohýbá se pod všemi sladkými i slanými lákadly a ruka se bezmyšlenkovitě pohybuje nepřetržitě od stolu k ústům a zpět. Ani nevíme, co jíme. 

                                               STOLEČKU, PROSTŘI SE :-)

    Okolo pobíhají někteří z našich psů. Borderky tvrdošíjně odmítají sledovat snažení svých úspěšnějších psích kolegů a raději vymýšlejí akční kulišárny. Čas od času se některý "přítel člověka" pokusí využít naší otupené pozornosti a ukrást ze stolu něco dobrého. Když je včas lapen, snaží se alespoň pomstít to krkounství  ukápnutou slinou. Jen slušňačka Cherry se poslušně uklízí do vedlejší ložnice a spokojeně podřimuje.

       Od obrazovky odcházíme výhradně ve chvílích přestavby a prohlídek parkuru. Rychlé vyvenčení sebe či psa, rychlé doplnění "dlabacích" zásob, to jsou ty jediné důvody k opuštění naší divácké pozice. V sobotu večer, kdy pro tento den doběhl poslední závodní tým, zavládlo najednou podivné prázdno. Abychom nešly spát tak brzy, pouštíme se ještě do několika partiček mé oblíbené postřehové hry DOBBLE, v níž jsem mezi přítomnými mladými dámami s ještě nerozvinutým Alzheimerem naprostým outsiderem. Když už přece jen zahlédnu shodný obrázek, než si v hlavě srovnám jeho název, přihazuje na kupku svou kartu pohotově někdo jiný, myšlenkově, postřehově a...vůbec :-) bystřejší. I tak mě hra baví a když jednou za uherský rok podaří se mi soupeře porazit, raduji se přinejmenším tak jako naše vítězné týmy smolíků a medíků, když už jim bylo jasné, že titul světových šampionů mají v kapse. Juchůůůůůůůůůů!

                                                  RODINNÝ KLAN

       Sobota i neděle není jen koukání a požírání, ale také dramatické napětí, očekávání, radost i nějaké to zklamání. V nepravidelných intervalech otřásá se bystřický dům mnohadecibelovými výkřiky nadšení až z toho německý ovčák Rony ve venkovním kotci dostává výrazný oční tik. Psychicky mu nepřidává ani promenáda psích modelek okolo jeho venkovního bejváku. Zoufale vyštěkává celé Bystřici svou křivdu. Bezmocné přihlíží, kterak drzé borderky, šeltie, kavalírka i "pouliční směska" nestoudně očurávají jeho výsostné území a on nemá možnost tak trochu jim skočit do úsměvu.

                                RONEČEK VE ŠŤASTNÉ CHVÍLI PROBĚHNUTÍ

       Neděle bývá pro mé dcery dnem megadlouhého vychrňování. Sledování všech nedělních běhů od toho úplně prvního - časně ranního :-)- je od nich ta největší oběť. Vstáváme bez brblání a po rychlé ranní hygieně se usazujeme do svých křesel v očekávání napínavého vývoje závodů. Natěšeny na výkony našich "želízek v ohni"drtíme palce pro štěstí. Ne všem sice pomáhají, ale výkony  jsou i tak famózní. Naše radost nebere konce. Zásoby dobrot na stole se zmenšují a hodinové ručičky ukrajují poslední chvíle této úžasné akce. Odjíždíme domů, ale celou cestu živě diskutujeme o průběhu šampionátu. Všichni se už teď těšíme na ten příští a nejvíce na přespříští, který snad v relativně blízkém Liberci osobně navštívíme. I když se po žroutském víkendu cítíme jako obrovské nemotorné koule, nemůžeme se dočkat chvíle až zase vyběhneme na parkur a začneme na sobě pracovat. Ať se alespoň na velikou vzdálenost  dokážeme přiblížit našim agi idolům :-). Přepojení na "pracovní kolej" mi trvá setsakramentsky dlouho. Vlastně jsem dosud nezvládla tak docela přehození výhybky.