ANNIE Z PREDÁTORKY KÁMOŠKOU :-)

                               A budeš poslouchat, rozumíš???

    Není tomu ani měsíc, co jsem popisovala vztah Anduly k Cherry jako přezíravý, pohrdavý, místy snad, bylo-li by jí to strpěno, i mírně  (či více) agresívní. Leč mění se i zdánlivě neměnitelné a čím jsem déle na světě, tím více zjišťuji, jak moc se plní věci či skutky, pokud si je opravdu velmi přesvědčeně a z hloubi duše přejete. Přátelství Annie s Cherry je toho zářným příkladem. Cesta k němu však rozhodně nenasvědčovala kýženému výsledku. Tak tedy:

      Na téma "výchova" dalo by se napsat desítky i stovky pojednání či diplomových prací. Kdybych se snad v současnosti do nějaké pustila, obávám se, že by mi za mé názory byl ten můj diplom, před mnoha lety zasloužený, spíše odebrán. Dnešní výchova je liberální, vysvětlující, pozitivní, bohužel s mnohdy negativními výsledky. Dřívější "vysvětlení" plácancem na zadek mělo zpravidla okamžitý a dlouhotrvající, ne-li věčný, účinek. Bylo to láskyplné (ano, skutečně volím slovo záměrně) rodičovské upozornění na nežádoucí chování. Příště si dal mrňous "majzla", aby ho vychovávající osoba opět  "nemajzla" . Dnes jsou rodičům vlévána do palic nejrůžnější psychologická moudra, vše odborně rozebíráno ze všech možných a nemožných stránek a tak nějak se vytrácí zdravý selský rozum mateřsky cítícího srdce. Výsledkem je docela citelný úpadek mravů, což jako pedagog mám tu čest ze svého hlediska dnes a denně posoudit.  Jak že to souvisí s mými psicemi? Vlastně nijak a velmi :-). Můj vzorec výchovy, který si v sobě nesu, dostal totiž povážlivé trhliny, když jsem si jednoho květnového dne před více než čtyřmi lety přivezla z Jihlavy štěňátko Anninku. Láskyplná péče byla téměř prosta výchovných plácanců. Místo vstřebávání těchto výchovných políčků vstřebala Annie ve svém štěněcím věku snad tuny piškotů a nejrůznějších psích dobrot, zaslechla tisíce cvaknutí klikru, strávila hodiny a hodiny přetahováním o hračky. Výsledkem je  přemýšlivé psí individuum, jemuž však  nelze  upřít jisté rozmazlenecké manýry (vytýkány mi vehementně naší vrchní cepovatelkou Eliškou). 

      Příchodem Cherry zažila Annie syndrom "pádu z lopatky". Psice, dosud zvyklá na mou devětadevadesátiprocentní pozornost (procento milostivě strpěla pro ostatní členy smečky), ztrácí svou výsadní pozici a na scéně se objevuje chlupatá ochechule, drzý ušatý vetřelec, který se lísá k  její paničce a jejímu páníčkovi, vegetuje pod stejnou střechou a dokonce žere i stejné granule. To se Annie ani za mák nelíbí. Aby nemohla vzít spravedlnost sama "do své mordy", musí tato doznat jistých bezpečnostních úprav. Je jí nasazen náhubek na předem neurčenou dobu. S ním pak krouží kolem vystrašené Cherry jako bůh pomsty a tváří se na ni, jako by čpěla na sto honů. "Jen počkej, spratku, až mi ten nesmysl sundají. Okamžitě Ti zakroutím krkem!",myslí si.

      Poprvé dostala důvěru asi po týdnu od Cherrynčina příchodu, bohužel v ne příliš šťastném okamžiku. Měli jsme právě návštěvu - Elišku a její smečku. 6 psů ucházelo se o své místo u rozdávání piškotů. Cherrynce se to velice líbilo. Do první řady si však netroufala, proto dělala "psí oči" ze zadních pozic. Bohužel přitom nechtělně opřela své velké tělo o Andulčinu záď. Ta střelhbitě zareagovala. Rozlícena hněvem za ohrožení piškotu vrhla se s hlasitým bojovým pokřikem na vykulenou Cherry, která kvičíc jak právě zařezávané podsvinče dala se na zběsilý úprk do nejzašitějšího pokoje v baráku. Táta účinným chvatem Ann zparalyzoval a následoval jeden  "výchovný". Annie zle loupala očima po okolí a Cherry si tiše plakala do polštáře v pokoji, ze kterého už nikdy nehodlala vylézt. Náhubek po tomto konfliktu na několik dní opět ozdobil Andulinu mordu.

     Výchovná lekce se však naprosto minula účinkem. Annie, nezvyklá na takovéto "zacházení", vůči Cherry zahořkla a pokládala ji za příčinu veškerého zla na světě. Cherry se dále pohybovala po bytě jako psychiatr v příslušném ústavu- podél stěn, aby eliminoval útok klientů, v očích panickou hrůzu. Při snížení vzdálenosti mezi ní a Annie na méně než 2 metry následoval útěk do pokoje a odmítnutí vůbec kdy z něj vylézt.

       Uplynul další týden a zdálo se, že situace se opět zlepšila. Annie se v blízkosti Cherry měnila postupně ve stále menšího "dikobraza". Souvislý pruh  zježených chlupů na hřbetě se začal rozdělovat na dva malé ostrůvky u kohoutku a na zádi před ocasem. Obě psice jsem nepřetržitě chválila při jakémkoliv náznaku "neútočení" ze strany kelpie a "neútěku" ze strany vořešky. Společně jsem je hladila, odměňovala, venčila. Občas, když jsem nááááhodou měla více času, absolvovala jsem procházku společnou s oběma dvěma a následně dvě kratší s každou zvlášť...to aby Annie neměla pocit, že je odstrčená :-D a také, aby si trochu "vydechla" její košíkem sešněrovaná morda. Ale člověk (i pes) si zvykne snad na vše. Proto i Annie po týdnu uměla mistrně  natáčet palici v náhubku tak, abych jí po vzoru vytahování ježka z klece propasírovala do její klícky na čumáku kousek toho dobrého žvance. Až jsem jednoho rána opět vyměkla a  její hubu osvobodila. 

   Trvalo to asi 10 minut, než si Annie uvědomila tu šanci, že si z vetřelkyně může volně kousek ukousnout. Střapatá nešťastnice jala se totiž korzovat přímo v "minovém poli" těsně vedle Andulinčina pelechu. Ta v obavě, že by jí Cherry mohla čmajznout trochu toho pohodlíčka, vrhla se na ni, přičemž jí řvala do jejího obrovského ucha, že to tedy rozhodně nestrpí. Teď jsem se ovšem dožrala  a rozhněvaná jsem řvala do ucha Andule, že tohle zase nestrpím já. Tak jsme si po ránu pěkně procvičily hlasivky, Andule přistálo několik výchovných a a situation se vrátila do starých kolejí. Cherry se běžela vybrečet do polštáře, Annie se tvářila nasr... a já taky. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že Annie půjde ve šlépějích naší zesnulé Barunky - psa drákulovitého, která se nedala přesvědčit k přátelským vztahům ve smečce celých 7 let, co  u nás žila. I ona musela často ozdobit svoji roztomilou mordu slušivým náhubkem. Postupně se ostatní členové smečky naučili klidit se jí z cesty a tak jsme si považovali za úspěch, když v počtu 7 psů nakonec dokázala fungovat i bez náhubku...ovšem za naší neustálé ostražitosti.

       Řekla jsem si, že naděje umírá poslední, proto jsem se vytrvale snažila přece jen holky nějak sladit. Na procházkách to docela šlo. Každá si šla po svém. Doma však Annie vytvořila na hřbetě bojovný pruh tzv. "ridg-up" a bylo po klidu. Když jsem dávala holkám pamlsky, byla jsem uvnitř napnutá jako struna. Cherry s očima na půl cestě k vypadnutí překonávala příšerný strach z predátorky Ann jen svou nezměrnou žravostí. Pro kousek žvance riskovala svůj mladý psí život. Takřka nepřetržitě jsem chválila, odměňovala za vše od nevražedného pohledu, přes nereagování jedné na druhou až po vykonání nějakých cviků, které jsem začala nacvičovat současně s oběma. Pomalu jsem si začínala myslet, že chytrá kelpie vymyslela ďábelský plán, tajně podepsala s Cherry "smlouvu o neútočení" a teď si spiklenecky užívají odměn a udržují mě v podvědomí pernamentní obavy z případné rvačky. 

     Od příchodu Cherry uplynul přesně měsíc, kdy naše trpělivost přinesla svou první růži. Annie vyzvala Cherry ke hře a ta, ač zprvu nedůvěřivě, výzvu přijala. Kdo ví, jak si hraje rozjašená kelpie, dovede si představit ten šrumec, když tato k sobě najde spojence. Obě lítaly po bytě jako splašené, braly útokem sedačky a postele, Annie hlasitě štěkala a já pobíhala za nimi s foťákem a celá rozradostněná bleskala jeden snímek za druhým.

                                                 SPOLU

  Od toho dne zavládlo příměří. Annie se definitivně zbavila náhubku a nám spadl ze srdce obrovský kámen.

                                       HODNÁ KELPIE  :-)