Annie recidivistka

                      Dilema: "Čmajznout či nečmajznout..." toť otázka !

     Anninčinu neřest - kradení všeho, co je k jezení- jsem už několikrát veřejně přiznala. Holka hold potřebuje ke svému životu  jistou dávku adrenalinu, když běhání s paničkou na závodech ho poskytuje jen minimum. Ukrást a s kořistí pláchnout za neustálého nebezpečí, že se zjeví panička s koštětem v ruce a zvalchuje jí hřbet, to je to správné "maso"  (někdy i doslova :-) ). Přes řadu sprdungů, ba i výprasků, se Annie stále nedaří při její kelpií inteligenci pochopit ten nepatrný  rozdíl mezi stolem běžným kuchyňským a stolem "švédským". Cítí se vždy znovu a znovu překvapena a snad i dotčena, když si "nabídne" a vzápětí na ni dopadne ruka trestu. Teprve v této chvíli si uvědomí, že  ty dva zapeklité pojmy opět zaměnila. Všichni ostatní psi k ní obdivně vzhlíží, pro některé dokonce ( jako Cherry) stává se v tomto ohledu vzorem, jenž je hoden následování.  V předsíni se pak mívám tu čest potkávat  s psisky nesoucími si v mordě jen tak jako by mimochodem něco, co ještě před malou chvílí "parkovalo" na kuchyňské lince. Nejčastěji takto "sublimují" ukrojené krajíce chleba, kousky housek, dokonce syrové kynuté těsto, piškoty, brambory...Poslední Andulina kořist byla však více než originální. Místo něčeho lákavě voňavého, nesla si čubina v tlamě kus křenu. Napadlo mě, že Annie už ve svém věku nečorkne kde co, ale ve smyslu zdravého životního stylu zvažuje i zdravotní hlediska - počty kalorií, nutriční hodnoty atd. V křenu si tedy Annie nesla vysokou dávku vitamínu C, přírodní prostředek proti kornatění cév, stimul dlouhověkosti a prevenci sklerózy. Tento přírodní zázrak by pochopitelně mnohem lépe klouzal do útrob ve spojení s domácím uzeným, jež vonělo barákem, ovšem to už v té chvíli zažíval ve svých útrobách spokojený páníček (krkoun!!!). Věřila jsem, že křen přinese Annie řadu zdravotních bonusů, ještě více jsem však věřila ve spravedlivé pálivé vytrestání zlodějky. Představovala jsem si, jak začne plivat rozkousaný bílý kořen na všechny strany, jak se jí z očí budou řinout slzy "křenovky" a pocit hanby dosáhne  kulminačního bodu. Zase, jako u Anduly už mockrát, jsem se spletla. Nejenže notný kus křenu zblajzla jako malinu bez jediného očekávaného "trestného"projevu, dostavil se dokonce další z avízovaných křenových účinků...zvýšená chuť k jídlu. V tu chvíli se mi v hlavě vybavila pohádka z dětských let "O Otesánkovi"... Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu, sněd jsem...vše na co jsem přišel...Raději jsem jí šoupla  misku granulí :-D.

                         Páníček uzené, já aspoň ten křen :-).

     Účinky křenu se nemohly nedostavit .- "vykřeněná " Andulka

     Poslední Anninčina loupežná výprava do kuchyně se jí však stala málem osudnou. Táta v očekávání náročného pracovního dne připravil si svačinu, za kterou by se nemusel stydět ani tvrdě pracující dřevorubec. Pečlivě si zabalil připravené, ještě teplé, vepřové řízky v chlebovém sendviči. Annie, vedena svým neomylně citlivým čumoněm, v nestřežené chvíli pronikla na nehlídané území a lačně uchvátila s láskou smažené vepřové řízky, aby je nasoukala do tlamy stůj co stůj. Když nadešla chvíle tátova odchodu a on v kuchyni marně hledal svůj celodenní příděl jídla, našel jen několik utrousených drobků a vytlemenou Ann, jež vesele pomrkávala v naději, že jí přišel dát páníček nějaký zákusek. Ten se opravdu dostavil. Nejdříve letěla jedna bačkora (to jak nebyla okradená oběť schopna slova). Pak se ale barákem rozlehl ušidrásající řev. Ann měla o závěrečném dezertu zřejmě poněkud jiné představy. Prásk a bum...druhá bota a zase křik..."Ti Panáčovi dneska zase řádí," jako bych slyšela sousedy v ulici...Když nastalo toto "zemětřesení", stáhla Annie uši, ocas a vzpomenouc na  známý hit "Nas nědogoňa" , zmizela v nejzazší místnosti domu. Tam ji sice hřál v žaludku čmajznutý šťavnatý šnycl (zatímco táta žužlal celý den okoralou Vysočinu), možná ji však také hryzalo svědomí. Přemýšlela a pak se v její kelpií palici zrodil nápad.

   Je to už několik týdnů, co přešla Annie z "hospodářské kriminality" na maličko méně závažnou trestnou činnost. Stala se "kapsářkou". Od té doby, co šla Bobina dobrovolně  do starobního důchodu, nemáme nyní v šatně hlídače. Není prostě nikdo, kdo by zaháněl nezvané hosty (to byli mimochodem za Bobininy éry úplně všichni, kteří  do šatny byť jen nahlédli :-D), není nikdo, kdo by bděl nad bezpečností zde odložených svršků. A to byla ona mezera "v systému" a šance pro Ann, kterak se nepozorovaně dostat k laskominám. Neexistuje snad má jediná bunda, svetr či kabát, kde bych neměla po kapsách nějaké pamlsky. Nezřídka se mi stává, že spolu s kapesníkem někde na veřejnosti přiložím ke svému frňáku i piškot nebo granuli, s klíčemi vytřepávám Schmakosky a dokonce mi ve školní jídelně (docela nedávno) vypadl z kapsy kousek Denta Stixu :-D. Dva žáci - svědkové- do sebe nenápadně drcli lokty :-D. Andulka, znalá těchto mých zlozvyků, zařídila se po svém. Než riskovat kůži v tak frekventované místnosti, jako je kuchyň, těžiště své trestné činnosti přesunula do ticha a klidu nehlídané šatny a zde spolehlivě "pucuje" paničce  všechny dostupné kapsy. Menu sice není tak zajímavé jako u "švédského- nešvédského" stolu, ale "nemusí přece pršet, stačí, když kape".

Tento perník byl upečen na závody a polit bílou čokoládovou polevou, aby byl co možno nejlepší. Pohled na perník po hodině u mě vyvolal pocit, že jsem svou práci provedla špatně. Nerozetřela jsem jej po celé perníkové ploše. Omyl! To jen Andulka musela ochutnat, zda je poleva ucházející kvality. Prověřila jen tam, kde dosáhla svým vyšroubovaným krkem :-D.