Annie, vlastní packou

        Tak jsem se rozhodla, že dnes to psaní vezmu do svých pacek já, Annie. Chci napsat, jak jsem strávila volné dny a činím tak dříve než panička, neboť mám takové neblahé tušení, že bych mohla býti očerňována a pomlouvána, tudíž v rámci objektivity dávám se do toho sama.

       Ve středu - prý jakýsi státní svátek, či co - panička nevymajzla do školy jako obvykle a já nemohla pohodlně vyspávat až do odpoledne. Panička si zabalila batoh, navlékla mi obojek, zapnula vodítko a šla se mnou před barák. To vždy znamená jediné - přijede fáro a někam pojedeme.  Chodíme tedy s paničkou okolo domků, ona do mne stále něco hučí, netrpělivě šustí igelitovým sáčkem a když si chci přečíst nejnovější zprávy, co na obrubník chodníku "napsal" sousedovic Alík, táhne mě pryč. Nevím, co vlastně chce. Přijíždí auto. Jé, teta Verča, to je fajn, tu mám ráda, musím ji pořádně přivítat. Láduji se do auta paničce pod nohy a jede se. V kufru cestuje kámoš Biaggi, ten je fajn, už abychom vystoupili a já mohla přivítat i jeho :-D. Tak to bude jistě super výlet. 

      Jedeme docela dlouho. Slyším něco o nějakém Prostějově. Když zastavíme, panička s tetou začnou něco sepisovat (seznam sledu tanečních prvků na zkoušku, poznámka paničky). Vypadá, že je to baví, protože každou chvíli propuknou v hlasitý smích, zmuchlají popsaný papír a píšou znovu. Konečně jdeme ven. Velký cvičák je moc hezký. Prohání se po něm několik psů. Vypadají jako kolie, které přepadli holiči. Ta krátká frizúra jim moc nesluší, myslím, že s nimi nechci kamarádit. "Běžte ode mne pryč, ohyzdy!" (Pardon všem majitelům krátkosrstých kolii...musím žehlit tu Anninčinu nehoráznou drzost, poznámka paničky) Raději po jedné z nich pro výstrahu ňafnu - ať mě neobtěžuje. Panička se na mě zlobí a na mordu vyfásnu "klícku" :-(. To je život...!

        Uprostřed cvičáku je ohraničený prostor, vedle něj stan a ve stanu nějaké dámy. Vypadají důležitě...navíc ke všem promlouvají...asi to budou nějaké velitelky. Panička jde do toho ohraničeného prostoru a jen tak zbůhdarma jím korzuje. Vypadá divně. Pak mě zavře do auta a sama na nějakou dobu zmizí. Když pro mě přichází, cítím, že je nějaká nervózní. Snaží se mě uplácet kousky mé oblíbené uzeniny a chválí mne "ostošest" za každou blbost. To není jen tak. Vede mě do ohraničeného prostoru. Jsme tam sami. Ze stanu na nás civí důležité dámy a odněkud začne hrát hudba. Panička mi říká, co mám dělat a já to poslušně dělám. Takové cvičení mě fakt baví. Trvá to jen chvíli a když vyjdeme z prostoru, panička se rozplývá chválou. Hmmmm, asi jsem byla šikovná. Cítím se skvěle. Pak jdu ještě do auta a když pro mě panička za nějakou dobu přijde, usmívá se od ucha k uchu a je "jak med". Dostávám kokina jen tak a taky se taháme o hračku. To je paráda...moc se mi to líbí! Pak mi dá panička na obojek nějaký barevný nesmysl. Po pravdě, moc se mi nelíbí. Připadám si jako kašpar, ale bude to asi nějaké vyznamenání - Biánek taky jedno dostal a tváří se strašně důležitě. Jé, dokonce nás s paničkou fotí...to budeme asi v Televizních novinách...nezapomeňte se dívat. Všichni!!! :-D.

       Doma mě taky  chválí. Skvělý pocit, když dostávám dobrotky a všichni se o mě tak zajímají...psí kolegové, zkuste to taky, nebudete litovat! Cherry kouká na tu mou barevnou ozdobu a dozajista mi ji závidí. Pche, aspoň vidí ten rozdíl mezi námi. Ona umí tak leda štěkat radostí, když jdeme ven, tak ať se chytne za čumák a začne na sobě makat :-D (Cherry toho umí daleko více, až začne agilitit, bude muset sebou Annie pěkně mrsknout, aby ji Cherry hned tak nedohnala :-), poznámka paničky)

       Po dvou odpočinkových dnech zase ráno brzy vstáváme. Podle toho, že panička dává do auta klec, to vypadá na nějaké závody. A jéjda, panička se hrne za volant...začínám si mumlat otčenáš. Cestou nabíráme tetu Gabku s její tříčlennou smečkou westíků. Ty mám ráda. Guliš, Sofča i Feith jsou prima. Nejedeme dlouho. Jen do Hlučína. Koňská hala - no to je sen - haly totiž miluji. Panička rozkládá klec a já se nemůžu dočkat až mě vypustí na ten prázdný plac, abych se mohla pořádně proběhat na tom milovaném terénu. Ale co to? Jdeme na vodítku ven z haly a tam jsem chvíli vypuštěna - panička s tím svým šustivým sáčkem je mi v patách a jen co si ulevím, vrhá se na onen objekt úlevy a poté mě opět zavírá do klece (byla jsem na oněch závodech - Agi drak - pomocníkem, tak jsem musela být k ruce, argument paničky) Začínají mě děsně štvát psi, co chodí kolem mého drátěného bejváku. "Mazejte odsud!" hulákám na ně zlostně. Pro můj, ale asi hlavně pro svůj, klid přikrývá panička mou klec velkou dekou. Mám tak alespoň soukromí a mohu nerušeně podřimovat. Už je tady ale panička a táhne mě ven. Všude je plno psích kolegů. Kolem některých musím jít hodně natěsno a to já nemám ráda. Navíc na mě blbě čumí ten teriér odnaproti. Jsem z toho otrávená. Ježím pro výstrahu chlupy na hřbetě, aby bylo jasné, že se ke mně nemá nikdo přibližovat. Panička na mě hezky mluví a myslím, že je trochu nervózní.  Tak to musím běžet rychle, ať jí udělám radost.

  "Júúú...HALA!!!! A ten bezva povrch. Paráda. Startujeme. Běžím...užívám si první letošní halové běhání. Panička něco ukazuje, ale vnímám ji jen orientačně, je moc pomalá. Jsem tři překážky před ní a ona se zasekla u Áčka. Dívá se nějak přísně...aha, neměla jsem tam zastavit? Když já byla tak hezky rozběhnutá! No bóže, tak jí tedy udělám radost, zastavím a pak pofičím dál. Jupííí...to je krása...tunýléééék a skočka...a druhá...udělám si mega oblouk, ať si to trochu víc vychutnám, to je nádhera! Štěknu, třeba panička zrychlí...měla by víc trénovat! Už zase stojí. Beztak jí došel dech, bábovce! Houpačka, aha, měla jsem čekat..tak tedy ještě jednou...to je ale cirátů..." Prostě..mohla bych komentovat ještě dlouho, ale nemělo by to smysl, lidi mají prostě pěkně nesmyslně nastavená pravidla.      

    Panička mě sice chválí, ale já vím, že ve chvíli opravdové radosti vypadá trochu jinak. Chvíli se venku procházíme a pak jdu zase do klece. Sotva usnu, už je tu panička znovu. Jsem rozespalá a nevrlá. Vtom zahlédnu bígla. Bígly jako takové nemám ráeda. Ta jejich plandavá ušiska, ta strakatá těla...a tenhle je z našeho cvičáku a štve mě už delší dobu. Vyrážím ho sežrat. Bohužel je panička pacifistka a táhne mě pryč. Ta bezmoc! Aspoň sprostě nadávám...raději nebudu ani prozrazovat jak, mohla bych si pošramotit pověst slušné kelpie. Za trest musím cvičit. Sedám, lehám, chodím u nohy. To je ale nespravedlnost -  myslím, že by něco takového mělo být zařazeno jako týrání :). Taková buzerace! A bígl posměšně "strouhá mrkvičku". no počkej, ty náfuko, však já si to s tebou někdy vyřídím...

      Ani s druhým během není panička spokojena. Nezastavuji na některých překážkách...no, to ale musí přece každý pochopit, že jsme letos v hale poprvé a chci si ji trochu užít. Když běžíme s paničkou po třetí, ona se nějak divně motá. Že ona zase zapomněla kudy vede trasa? No to je celá ona, hlavně že na mě se tváří kysele, když "nezastavím" :-(Nakonec ale nějak dobíháme a panička se na mě vůbec nezlobí. Radujeme se společně, ale já vím, že dneska k té radosti velké něco chybělo. Příště budu pro paničku ještě lepší...nebo se o to aspoň budu snažit :-D!