Baru(o)nka z Rudné...pes drákulovitý

Každý pejskař se obává chvíle, kdy jeho psí miláček ukončí životní pouť a oni dva se budou muset rozloučit. V posledních dnech padla atmosféra loučení i na nás. Pokorně se skláním před osudem, který tak krutě poznamenal první jarní den. Rvačka Barunky, jakých se u nás udály desítky do roka, stala se jí tentokrát  osudnou. Tak, jak jsme si vždy představovali, že to jednou bude. Byla to smůla, nešťastná náhoda či snad osud, že Bára utrpěným nárazem do hlavy upadla do epileptického záchvatu, jehož síla poškodila mozek. Následovaly náročné dva dny. Směsici doufání a naděje vystřídaly chvíle nejhlubšího smutku a bezmoci. Vidět svého přítele trpět je pocit srovnatelný s otáčením dýky v čerstvé ráně. Proto jsme po zhruba 35ti hodinách těžkého rmoucení, avšak stále doutnající naděje, rozhodli Barunčino trápení ukončit.

 Místo truchlení bych však ráda zavzpomínala na několik okamžiků, které utkví celé rodině v paměti.

Jen co se Bára po nalezení v mrazu a dešti malinko zdravotně "zvetila", dala nám všem rozhodně najevo, že není žádná chudinka k politování, nýbrž bojovná hafanka s teriéří krví. Už při jedné z prvních vycházek se zakousla do Kess tak nešťastně, že veterina nás neminula. Následovalo Bobinčino natržené ucho a nespočet drobných šarvátek při sebemenším náznaku byť i přátelského psího kontaktu. Musel být pořízen malý náhubek, který se záhy stal nejnezbytnější psí potřebou v naší domácnosti. Barunka  se po bytě pohybovala výhradně v něm.

Zcela jinak však přistupovala Barunka k lidem. Ty milovala. Návštěvy, které k nám chodily, se hřály na výsluní jejího zájmu. Největší poctou bylo sednutí na nárt. Mám v živé paměti realitního makléře, jenž vyřizoval náležitosti, když jsme zvedali kotvy z paneláku a mířili do Vřesiny. Evidentně se psů bál. U nás byli hned čtyři, z nichž jeden přímo kontaktní. Při dojednávání jakýchsi formalit okolo prodeje bytu jsem si všimla náhlé mrtvolné bledosti v jeho tváři. Pohotově jsem nabízela vodu či něco kapku ostřejšího, avšak realiťák jen přiškrceně se škrobeným úsměvem odmítal. Teprve když mu na čele vyrašily krůpěje potu, všimla jsem si, že nárt jeho jedné nohy se nachází přímo pod zadnicí naší Barunky. Ta s vítězoslavným pohledem alla ten nejhodnější "beránek" si pohodlně hověla a nehodlala vyhřátý nárt realiťáka -pana Palečka- opustit. Myslím, že dodnes pan Paleček vzpomíná, jak tvrdý chleba byl právě v souvislosti s vyřizováním našich záležitostí.

Barunka měla úžasný apetit. Žila pro žrádlo. Jakékoliv.Při krmení v rekordním čase vyjela svou misku a poté se postavila za záda těch, kteří dosud tu svou  "pucovali", aby je hypnotizovala pohledem. Připomínala mi Pierra Richarda z filmu Jsem nesmělý, ale léčím se. Ten, dle rad svého osobního učitele pro trénink sebevědomí, prověřoval sílu svého pohledu. Upřeně soustředěně hleděl do zad chlopka, jenž se připravoval k důležitému hodu petanque. Chlopek, znervóznělý upřeným Pierovým pohledem,  nakonec souboj vzdal. Po vzoru tohoto chlopka čekala Barunka vytrvale  Bertíkovu či Bobininu rezignaci na žrádlo. Připravena  na příhodný okamžik, kdy uchvátit opuštěnou kořist do svého chřtánu. Přes množství vyžebraného i jinak získaného žrádla, zůstávala krásně štíhlá, energická a hbitá.

Každé ráno vstávala Barunka se mnou velmi časně. Hodiny v hlavě jí spolehlivě  dobu vstávání ohlásily a ona začala provádět ranní rituály. Otřepávala se až uši o sebe pleskaly, hrabala mi na peřinu, mručela hlubokým hlasem, olizovala obličej. Po pravidelném ranním piškotu zalezla do koupelny, odkud se ozývaly zvláštní zvuky. Hrabala malý koupelnový kobereček do přilehlé předsíně. Přesně  doprostřed. Na kobereček si lehla a měla skvělý rozhled po celém bytě.

Pokaždé, když měl přijít do rodiny nový pes, nejvíce jsme řešili, jak se s ním srovná Bára. K její cti musím podotknout, že problémů se štěňaty nebylo zase tolik. Dokonce poslední asi 4 roky umožnily ten luxus, že Barča nenosila svůj vrahounský košík...jen šátek s lebkami pro výstrahu :-D. Přesvědčila, že i ten nejproblematičtější pes dokáže trpělivou výchovou a dostatečně prokazovanou  láskou ohladit své zabijácké hrany a tak nějak "fungovat" i v početné smečce. 

Nelituji ani vteřiny toho složitého soužití. S Barunkou jsme si zamilovaly agility a doběhly jsme si spolu do "dvojek". Promenádovaly jsme se na několika Voříškiádách, kde jsme získaly i ocenění, také v prestižním Moravia Openu jsme si netrhly žádnou ostudu :-). Barunka byla výborný parťák.

Takto jsme spolu běhaly: video ZDE

Nezbývá, než v sobě celou tu bolavou věc uzavřít. Je mi smutno a dlouho ještě bude, ale  život jde dál a proto, milá Barunko, můj osudový pse, věz, že nikdy na Tebe nezapomenu!!!