Bobinka a její životní poslání

      Co naše šatna šatnou stojí, je neodmyslitelně spjata s naší Bobinkou, která do ní patří snad víc než všechny ty svršky. Tak jako známý Hujer vešel do povědomí národa svou horlivostí a touhou po "kukani", z níž bude takřka "pánem světa", tak i naše Bobina s příchodem z paneláku do baráku propadla dojmu, že tátou budovaná šatna na hadry a jiné nesmysly je připravována přímo pro ni. Vybavuji si těch 7 let zpátky, jak Boba chodila zvědavě nakukovat  do míst, kde táta tvaroval sádrokarton, aby z něj vymodeloval její nový obytný prostor. A tak když došlo na kolaudaci, vklouzla do nové "zašívárny" jako by měla dekret v kapse a jala se prohlížet svůj nový 3+1. Očicháváním shledala, že to by mohlo bejt a nastěhovala se pod závěs tátových košilí a trik. Bez pořádného kavalce by se jí špatně "sloužilo" a tak záhy vyfasovala "kukaň" v podobě útulného červeného prádelního košíku vystlaného dekou. V té chvíli se do své role obula opravdu s veškerou vážností. Jako by v její pracovní smlouvě stálo: Nepustit nikoho, vetřelci dát maximálně 10 sekund a pak nemilosrdně zlikvidovat.         

         Jak jsem popisovala již kdysi dříve na Pacinkách - ranní oblékání stalo se nám v několika dalších letech adrenalinovým zážitkem. Bylo rozděleno na několik etap. V té první jsme dostali jen asi 5 sekund, které stačily na základní představu, co se v šatně nachází a co si dnes s ohledem na počasí a pracovní náplň vybrat. Po uplynutí této krátké doby se výrazně zvýšilo volume vrčení a bylo výstražmě proloženo několika varovnými štěky. Bylo jasné, že podmínky pracovní smlouvy mají být "zaměstnankyní šatny" rozhodně dodrženy a tak  jsme ze šatny vymajzli ještě před likvidačním zásahem. Následovalo sumírování v palici, co tedy dnes vlastně obléknout a kde je toto šatstvo uloženo (bohužel Boba nedošla umění vyměnit předložený šatnářský žeton za požadovanou garderóbu, je to přece jen voříšek z ulice) Druhým  vstupem jsme milou šatnářku ale vždy už pořádně nakrkli. Z očí létaly hromy - blesky a celá rezonujíc výhrůžným vrčením vypadala jako těsně před záchvatem amoku.

     Časem své manýry přísné šatnářky trochu ohladila, takže se povolený časový interval pobytu v šatně prodloužil  a dokonce k frekvenci vstupů je stále tolerantnější. Snad zmoudření, rutina či částečná hluchota jsou tou pravou příčinou, proč úklid šatny nemusí probíhat jen v Bobinčiných pauzách na svačinu či při celozávodní dovolené. Respekt ostatních členů smečky však zůstal. Do šatny takřka nevstupují, od Bobinky udržují uctivou vzdálenost a jako snad jediná ve smečce nebyla obdařena od ostatních ani křivým pohledem natož přímo urážkou či dokonce fyzickým atakem. Svými pracovními zásluhami si vybudovala absolutní respekt, úctu a po právu se může pyšnit oceněním "vzorný pracovník" a vyfasovaným poukazem na zahraniční dovolenou jako odměnu.

Bobina v akci ZDE

   Svou milovanou šatnu opouští Bobina velmi nerada. Činí tak vlastně jen z vážných důvodů. A tak ráno co ráno ji musíme umanutou  dolovat z její pracovní kukaně a poníženě prosit, aby se odebrala na zahradu k vykonání svých biologických potřeb. Když ji venku náhodou zahlédne sousedka Hanka, radostně zvěstuje svému muži tuto vzácnou událost slovy: " Kájo, šatnářka je venku! Ještě žije." Vzít Bobinku na procházku se stává čím dále obtížnějším. K procházce si pak nesmíte zapomenout nezbytné  pevné nervy a rychlé nohy. Jako minulou neděli.

     Počasí konečně ukázalo svou příznivější tvář. Dopoledne vykouzlilo přímo zimní Ladovskou scenérii zasněžených plání a komínů kouřících z pocukrovaných střech domků. Vypravily jsme se s Evkou a čtyřčlennou smečkou na procházku. Byly jsme okouzleny jiskřícím sněhem na blankytně modrém pozadí oblohy a také psiska se radostně proháněla čerstvým prašanem. Jen Bobina šla pomalým tempem za námi, aniž by sdílela naše nadšení, vždyť musela zanechat svou šatnu bez dozoru. Vytahuji foťák a cvakám jednu fotku za druhou. Cherry v sedu, v lehu i běhu, Annie z dálky i z blízka, Keysu bez rekvizity i s klacíkem v mordě, když tu periferním viděním registruji vzdalující se černobílou skvrnu. Bobina zřejmě neunesla čekání na své focení ...jako nejstarší měla míti jasnou přednost - a na svých krátkých nožkách si to cupitá domů. Intenzivním voláním, pískáním a tleskáním vypadáme jako soubor písní a tanců při tréninku, jinak ovšem pokud se Bobiny týká, žádný efekt. Ani nehne brvou a odhodlaně pochoduje dál. Evka vyráží za ní. Dostihne ji až před brankou naší zahrady. Vzpurným pohledem Boba naznačuje, že chce rozhodně do své šatny, procházku si můžeme strčit kam chceme. Evka zadýchaná poměrně dlouhým sprintem však odmítá její "diktát" a přísně ji připíná na vodítko. Pokračujeme v procházce, Boba už nedostává důvěru a je jištěna vodítkem.  Stačí však jednoduchý pohyb a obojek je mistrnně vyvlečen z krku. Nabytou svobodu využívá potvůrka k dalšímu pokusu o útěk domů.  A tak máme doma další anomálii. Místo psa "chronického útěkáře" máme chronickou navracečku domů. Začíná honička. Pronásledujeme utečenkyni seč nám síly stačí, nadbíháme a obkličujeme, nakonec Evka přece jen plavným skokem Bobu zajišťuje. Teď se ovšem vloží do celé věci Cherry, která chápe situaci jako výbornou hru a skotačivě nám vodítko s obojkem tahá z ruky. Vždy, když už  už nasazujeme obojek na krk, veselá Cherry škubne hlavou a tím i obojkem, takže nasazování trvá ještě déle než samotný lov. Procházku dokončujeme s bezpečně připoutanou Bobinou, která po nás zle loupe očima a uraženě odmítá veškeré pokusy o smír. Před piškoty a jinými pamlsky otáčí hlavu...má přece svou hrdost, vždyť už má i svou občanku!!!!!!