Předvánoční domácí zpravodajství

     Letos stejně jako vloni motám se v tom předvánočním frmolu a zanedbávám spoustu věcí, mezi nimi i webovky. Onehdy jsem na nich řádila tak, že mě červeně vyvedený nápis výstražně nabádal k zakoupení zvětšeného diskového prostoru. Učinila jsem tedy v obavě, že mi bude zamezeno další vkládání, okamžitě  příslušné kroky.  Nyní se sice mohu do sytosti  literárně rozšoupnout, avšak chvíle, kdy takto mohu učinit, hledám jen ztěží. Dnes jsem konečně nalezla jistou nepatrnou mezírku v nabitém "kalendáři akcí" a vrhla se na zaznamenání novinek v oblasti psího dění u nás.

     Vždy jsem si myslela, že bez toho psího hemžení, poštěkávání, běhání, lumpačení jaksi nedokážu existovat. Že bych se z toho klidu musela zákonitě zbláznit. Cosi mě nutilo  přemýšlet o stále dalších a dalších chlupáčích, plánovat dechberoucí počty těch věrných zvířat, vidět svůj život v rytmu jejich hafání. V poslední době jsem  však pocítila něco jako zákonitý proces přerodu (či přechodu? :-D) mladého člověka ve staršího (rozhodně ne starého!:-D) a rozumnějšího (??????). Dcery dospěly, nastartovaly své životní dráhy počínaje vytržením se z mateřské náruče svých stárnoucích rodičů a v domě zavládl přece jen maličko jiný "provozní řád". Ubylo lidských elementů a ubylo ještě více těch psích.  Spolu s Eliškou se odstěhovaly Nyx a obě šeltiny, Evka si naopak ve svém novém bydlení ještě dříve než novou skříň či stůl, pořídila novou psici Keysu. Doma jsem "zbyla" s tátou, Annie a Bobinkou (poté co Bertík odešel za duhový most...neb toho již s námi měl dost). Nebývalé ticho, absence nepřetržitého ťukání drápků na plovoučku, jen dvě misky ( a pardon, taky talíře :-D) chystané ke "krmení"...změna přímo závratná. Až tak, že, jak už všichni ví, rozhodla jsem se dát domov nějaké opuštěné psí duši. Přišla Cherry a spolu s ní i trochu toho vzrůša, když se psí holky musely vypořádat se svým soužitím pod jednou střechou. Přesto se však poklidný život těchto dní diametrálně liší od těch ještě "celorodinných". Nemohu říct, že by se mi po dcerách nezastesklo, ale když k nám obě zavítají i se svými protějšky a početnou psí smečkou, prožijí u nás třeba víkend, upřímně si oddychnu, když za nimi zaklapnou dveře a barák utichne. 

   Cítím, jakou důležitost pro mne takový klid má a tak si ho po všech těch šílených letech života s velkou smečkou, mnoha tréninků a závodů, docela užívám. A to ani nemluvím o domácnosti, jež si chrochtá blahem, když se jí starám o fasádu a není zde "záškodníků", kteří by ji narušovali. Možná jde ale pouze o pauzu k "nadechnutí", k chycení "druhého dechu" :-D. Přirozený vývoj odchodu dětiček z domu do vlastního života máme tedy s tátou za sebou, společný čas vyplňujeme však stále "stylově" - "pejskařením" :-D. Cherry se stala tátovým miláčkem a jak jsem mívala někdy problém vytáhnout ho na společnou procházku, s Cherrynkou si  okamžitě nakoupil potřebné odění a obutí a denně spolu vycházíme na dlouhá bloumání lesem, s třemi psicemi v patách (vlastně spíš špičkách :-D)

      Záhy však začal Cherry cvičákový dril. Už jen tak nehopská s psíky, jak se jí zlíbí, nýbrž nastražuje své obrovské uši, aby uslyšela kýžený zvuk klikru, jenž jí naznačuje, že její počínání je právě takové, jaké si panička přeje. A ani trochu nevypadá, že by se jí to nelíbilo. Naopak - od chvíle, kdy zjistila, že shaping je bezva zábava, naučila se mnoha kouskům. Na cvičáku pak vyzkoušela jednoduché překážky. Skočky, tunely a také základ zónovek. Za kus žvance je ochotna se přerazit. Tempo  běhu alla houpací kůň se začíná zrychlovat, nastupuje pozvolna reakce na povely  tunel a hop. Povel "čekej" ještě není dokonalý, neboť je Cherrynka velice nedočkavá. Nesnáší, když cvičím s Annie a ona musí čekat přivázaná. Nejdříve nadává. Zprvu slušně a tiše, posléze přidává na volume a instinktivně tuším, že se slušností už její vyštěklé výroky nebudou mít nic společného. Když na hlasité stížnosti nikdo nereaguje a panička si klíďo - píďo hopská dál s bláznivou kelpií, provede šikovná Cherry pohyb hada svlékajícího si kůži a rázem je z obojku volná :-D. Na radu kolegů jsem vyzkoušela navléct vzpurnou Cherry do upnutého postroje. 5 sekund postačilo k tomu, aby všem dokázala, že ani postroj není dostatečnou zárukou jejího trpělivého  čekání :-). Musím tedy s sebou na tréninky tahat klec. Jen ta dokáže udržet psici v izolaci od  paničky  cvičící s Andulou. Nyní, v čase tréninků v koňských halách, vypadají naše výpravy za cvičením vskutku famózně. Do poměrně malého auta je nasoukána klec, 5 psů, tři lidé, batohy, některé překážky, na které se případně zapomnělo a jede se. Po dvouhodinovém cvičení je proces plnění auťáku zopakován s tím rozdílem, že do něj nenastupují tvorové čistí, nýbrž zablácení a špinaví až po uši. Auto trpí a jeho páníček s ním. :-D. Jelikož se však toto opakuje rok co rok už hodně dlouhou řádku let, patří již tento blázinec k tradičnímu koloritu zimy.

Video z listopadových cvičáků ZDE 

    Bobinka si zimu vychutnává v teple své šatny nebo na  přikrývce našeho manželského lože. Ráno bývá vlídnější. Cupitá si na svých krátkých nožkách po bytě a je kupodivu přístupná i důvěrnostem Annie a Cherry. Annie totiž vstává každé ráno evidentně dobře naladěna (začíná den...bude žrádlo, dobrotky, prochajda...) a provokuje postarší psí dámu Bobu k postelovému skotačení. Naše manželská postel stává se Annince kolbištěm, kam láká k přátelským bojům všechny své kamarádky. Ranní ustlání tím pádem vezme za své už po půlhodině a pak ještě několikrát za den. Myslím, že by se u nás uživil profesionální ustýlač rozborděných postelí. Když není lože kolbištěm Anninčiných bojůvek, stejně nevydrží v upraveném stavu. Bobinka si totiž v zimních měsících hraje na "zastlaného milence". Důmyslně najde skulinku mezi svrchní dekou a peřinou a jako krtek si vyrazí svou chodbičku. Nečekané návštěvy si mě pak měří výzmamnými pohledy, obzvlášť, není-li můj manžel doma. 

    Odpoledne se stává z Boby morous. Nevlídně povrčkává, jen co se někdo mihne pokojem a koukne na její šatnu. S nikým nekamarádí, nechce si hrát a nechce jít ven. Na krmení přijde jako by z povinnosti a jen co dožvýká poslední granulku, pendí si to zpět do šatny. Na svůj věk (14let) je šikovná a v dobré kondici. Snad jí to dlouho vydrží :-).

  A tak se svorně těšíme na Vánoce, na společné rodinné chvíle a hlavně pár dní k vydechnutí od pracovních povinností. Vždyť zbývá pouhých 16 dní.