Březen - z haly vylezem

     Březen z pejskařského hlediska přinesl několik zajímavých akcí. Zkraje měsíce jsme vyrazily s dcerami a Dančou do vzdálenějšího Mikulova Podpálavsky si "zadrkotat". K jednomu docela povedenému běhu, který nám s Ann přinesl hezké 6. místo, jsme přidaly dva méně zdařilé a tak na stupínky vítězů jsme nedosáhly. Ale dosáhl na ně alespoň zbytek naší výpravy, takže to vlastně zase tak špatné nebylo.

   Ve druhé polovině měsíce jsem se rozhodla opět pomaličku trénovat s Cherry. Té klidový režim po jejich zdravotních peripetiích prospěl a na procházkách i doma začala vehementně demonstrovat, že už je "ready". Sbalily jsme tedy "saky-paky", Andulka dostala volno a s Cherry jsem zamířila do Bohumína. V nevelkém prostoru bývalého skladiště probíhal seminář naší Elišky- o nových trendech v agility. Cherry  je sice naprosto jedno, zda její výcvik probíhá pod taktovkou paničky nových trendů v agility znalé či neznalé, hlavně že to nese své piškotové ovoce, pro mne však pocit být "in" má svůj význam.

       Prostředí skladiště neslo nesporné výhody svým nepísčitým a nepilinovým povrchem. Pilin a písku jsme si za zimu ve všech těch koňských halách užili dosyta.  Mít malé děti, zřídila bych si ze všech těch zbytků, vysypaných ze záhybů kalhot, z domečků a klecí malé hrací pískoviště. Pogumovaný povrch  bohumínské "haly" ukázal se veskrze ideálním pokud se klouzavosti na place týče. Vzhledem k nevelkému prostoru dlouhého a úzkého tvaru jsme sice nevyvíjeli nikterak vysokou rychlost, avšak někteří blázniví psi dokázali by se lehce zranit i zde.

      Seminář zahájila Eliška úvodním proslovem. Poté nás vyhnala na buzerplac a přizvala kameramany k  dokumentování výkonů, abychom  se v odpolední části mohli pobavit při groteskách :-). Když jsme se dosyta nasmáli našim běhům, přišla na řadu trocha té teorie. Konkrétně teorie zón. Člověk by ani neřekl, že jedno šlápnutí psa na barevně odlišnou část překážky může dát základ přímo vědeckému oboru řekněme - zónologie. Podrobný popis způsobů učení tohoto prvku byl doprovázen videi českých i zahraničních agi-celebrit, u nichž se nám tajil dech pohledem na tu rychlost a mistrovské vedení. Po prosezeném čase jsme se na běhavou část těšila. Jen Cherry zdála se mi nějaká zvadlá. Přisuzovala jsem to únavě. Když jsme ale přišly na řadu, Cherry parkurem nesvištěla jako vítr ( to sice nesviští nikdy, ale rychlost vánku už někdy přece jen dokážeme vykřesat), naopak praktikovala "indiánský pochod ( 10 kroků chůze, 10 kroků běh, poznámka autora). Nizoučkou překážku absolvovala tzv. přelezem a při něm vyloudila vysoký sopránový tón. S útrpným výrazem zalezla do tunelu a vstoupila do časově neomezené stávky. Evidentně ji něco bolelo, ale přesně tak jako pár týdnů nazpět, nedalo se zjistit, ve které části páteře se problém projevil. Poslední část semináře už byla bez nás :-(. 

      Cherry celou neděli smutně ležela, koulela svýma velkýma očima a odmítala byť jen vstát. Dokonce i kousání oblíbeného piškotu jí činilo problémy. Táta se mnou nemluvil s odkazem na "zmrzačeného" psa a když kolem mě procházel s nějakými lejstry, už už jsem myslela, že po mně bude žádat podpis rozvodových materiálů. V živé paměti jsem měla nedělní návštěvu veteriny před několika týdny. Tehdy byla jediným řešením injekce proti bolesti a návrh náročného vyšetření páteře. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet  dornovu metodu. Přiznám se, že moje důvěra v tento druh léčby nebyla stoprocentní, ale podle rčení "tonoucí se stébla chytá" ( v obměně..."málem rozvedená se dornovky chytá"), obrátila jsem se na Elišku a její kontakty. Ještě v neděli večer k nám ochotně dorazila mladá sympatická dáma Silva. Pouhým pohledem na vstávající Cherry lokalizovala problém na pomezí krční a hrudní páteře a hned se pustila do terapie. Cherry trpělivě vše snášela, když došlo na nápravu inkriminované části páteře malinko si poplakala, ale zvládla to se ctí. Jaké bylo naše překvapení, když hned po terapii sešla bez problémů schody na zahradu, aby tam vykonala svou celý den zadržovanou potřebu. Podle rady terapeutky měla Cherry zůstat ještě pár dní v klidu a pak se zvolna opět zapojit do všech aktivit, které jsem už myslela, že pustím k vodě. Táta v neděli ještě značně nedůvěřivě obhlížel zázračně vyléčenou Cherry jako by se právě vrátila z Lurd. Teprve druhého dne, kdy Cherry rošťácky skotačila svůj vítací rituál, odložil rozvodová lejstra zase do šuplíku s myšlenkou, že by se někdy mohla hodit, a uznal, že dornovka Cherry opravdu pomohla. 

Ukázka z našeho bohumínského běhání ZDE

   O týden později čekala akce pro změnu na Annie. Trenérku Elišku jsme vyměnily za Lišku. Radovana. Na tuto intenzivku jsme se opravdu těšily. Menším nepřítelem nám byl chlad a vítr, ale jak vidím dnes, o týden později, mohlo být i hůř :-D. 

   Samotný třicetipřekážkový parkur vzbuzoval u většiny z nás respekt. Naštěstí jsme jej běželi (vlastně běžely...samé ženské jsme byly :-D ) rozkouskovaně. Annie se snažila, stejně jako já, ovšem místy jsem zaregistrovala její kritický pohled ve smyslu: "Koukej hejbnout kostrou...a ukazuj mi to pořádně...". No, snaha byla, ale ne vždy korespondovala s kvalitou předvedeného.  Těch 30 překážek komplet jsme nedaly. Zato nohy mě komplet bolely. Naštěstí se řídím heslem,  "co bolí, to sílí" a tak vlastně na stáří budu posilovat možná i denně.

TAKTO  jsme běhaly s Annie

    Více jsme toho v březnu, krom několika halových tréninků, nestihly. Nestačím se divit, jak ten čas rychle ubíhá. Teď jsem měla na kalendáři nastavený leden a už třikrát jsem musela otáčet list. V dubnu  máme naplánován nějaký ten závod, takže se těšíme.

A ještě jedno halové trénování ZDE