Chovatelství mýma očima

    Od doby, co jsem se začala obklopovat spoustou psů, nikdy jsem nepocítila chuť stát se chovatelkou v tom pravém slova smyslu. Titul majitelky mi plně postačoval. Od chovatelství mě odrazovalo hned několik faktorů. Tak například bych si musela zvolit jediné plemeno, neboť argument, že chci spojit dva v jednom, by přes přísná chovatelská měřítka jistojistě neprošel :-D. A já ráda poznávám další a další psí povahy, nedokázala bych za celý život poznat jen jednu, případně dvě rasy. Navíc inklinuji k jedincům plemen nejistých. Chovatelská zodpovědnost není nic pro mne. Také s vyhledáváním vhodného ženicha bych měla problém. Podle fotek, referencí a příslušných štemplů všech možných zdravotních potvrzení skládat si ten ideální obraz  taťuldy budoucích štěníků. 

      Když bych se už dokázala prokousat tím vším, zákonitý stres by přišel s blížícím se termínem téměř veřejně očekávaného hárání. Okruh potenciálních zájemců by napjatě očekával to radostné sdělení, že " milostný akt" se přiblížil a  k pravděpodobnosti, že se to povede, je úspěšně nakročeno. V tu chvíli vybraný "ženich" ještě ani netuší, že byl vybrán...zvolen mezi všemi...za toho nejvhodnějšího k důležitému počinu. Ještě že není svázán vědomím zodpovědnosti. O vlivu psychiky na fungování jistých mužských biologických funkcí je všeobecně známo. Naštěstí jsou psi v tomto ohledu tou méně rizikovou skupinou.

     Nejpřirozenějším byl by pro mne výběr ženicha podle toho, zda přeskočí jiskra. Uchazeči by byli přijati k audienci u nevěsty a podle vzájemných sympatií ( nebo že by splnění tří náročných úkolů...?) zvolila by si psí dáma toho osudového. Problém by pak nastal případně až ve chvíli, kdyby nafrněná princezna opovrhla všemi urozenými uchazeči a postavila si hlavu, že stejně miluje Alíka od sousedů. Pokud už tedy musí "množit", pak jedině s ním.  Luxus výběru fena, jež je v tuto chvíli tou hlavní postavou celého chovatelského záměru, však bohužel nemá. Vše domluví lidští "dohazovači". Nyní začínají páníčci bedlivě očekávat příchod "feniných dní". Jen aby, probůh, neprošvihli ten nejsprávnější okamžik. Nervózní chovatel je úzce ve spojení s veterinářem. Konzultuje, měří teplotu, pozoruje a posléze žádá odbornou prohlídku, která by stanovila , kdy bude fena "nejzralejší". Pokud budoucí "milovník" přebývá někde v blízkém okolí, nejedná se o problém. Páníček naloží svou háravou princeznu do auta a vyrazí. "Manželata" prožijí v ideálním případě hezký den, při rozloučení si dají pusinky na čumáčky a pak už nastává období očekávání ( takový prodloužený zhruba šedesátidenní advent :-) )

     Když se ovšem zhlédne páník v genetické výbavě psa z opačné strany zeměkoule, jest radostný okamžik početí ztížen o dlouhé únavné cestování, navíc s nezaručeným výsledkem. Množící jedinci si nemusí padnout do oka ( ta štěkne česky, ten francouzsky nebo španělsky) a nevěsta začne dělat drahoty. V tom případě se naprosto neromanticky zapojí páníčci, kteří přece nejeli takovou štreku zbytečně. Pomocí jejich hrubé síly je fena udolána a zprzněna. Proti přirozenosti ještě páníček za to násilí zaplatí a ani ho nenapadne vymáhat nějaké alimenty. 

    Nejtěžším momentem celého chovatelství by však pro mne byl prodej miminek. Zodpovědný odchov bych snad zajistit dokázala, ale rozhodnout, do čích rukou svěřím své vypiplané miláčky, to by bylo doslova psychické martýrium. O loučení nemluvě...

     Je nad nebesa jasné, že chovatelka ze mne nikdy nebude, o to víc se však obdivně skláním před všemi, kteří mé "antichovatelské faktory" nesdílí a poctivě překonávají všechny ty mnou popisované "útrapy". Je krásná a záslužná práce šlechtit. O tom, že chovatelství je  také radost, zase příště.