Canis(anti)terapie

      Období konce školního roku bývá z hlediska mé práce tradičně kritické. Účinek dlouhodobého dětského působení na můj (ale myslím, že v tomto na pedagogickém poli rozhodně nejsem sama) organismus  se začíná plíživě projevovat. Z dětí se stávají malí upířu a ti vytrvale a kvalitně sají poslední kapky mé pedagogické krve (v každé třídě se nachází jisté procento upírů nadmíru talentovaných). Znavena a vymačkaná jako citrón šlapu odhodlaně den co den do své třídy a rozdávám poslední zbytky aktivity, přičemž hledím s nadějí vpřed ke spásnému červenci. Nezřídka vykazuji známky přepracování, jimiž nevědomky nepředloženě bavím své okolí. Zrovna  minulý týden jsem zaznamenala pátravý pohled paní uklízečky, když jsem po vyexpedování dětí zalezla zpět do třídy a pečlivě se zde zamkla zevnitř na dva západy. Teprve cestou prázdnou třídou mi došlo, že dnes už mne zde skutečně žádné dítě nepřepadne a třídu jsem odemkla. Je tomu několik let, co jsem dopadla hůř. Při jedné červnové páteční výtvarce jsem popustila uzdu fantazii a s dětmi jsme se dali do hry. Ta spočívala v tom, že každý z hráčů měl na zádech přišpendlený papír s označením koho představuje. Už si přesně nevzpomínám na princip hry, ovšem že já představovala "velkého banditu", což jsem měla napsáno velikým písmem a přišpendleno na zádech, na to budu pamatovat snad do konce života. Aby také ne, když jsem při usedání na sedadlo v tramvaji ucítila píchnutí špendlíku do zad. Při představě, že jsem takto procházela rušnými ulicemi mě polilo horko. A tak mám možná dodnes v Hrabůvce přezdívku. 

     Letos příznaky duševní únavy nastoupily nepřiměřeně brzy. Když jsem v pátek vylila zamyšleně lógr z kávy místo do umyvadla do odpadkového koše, řekla jsem si, že je třeba se zamyslet a učinit nějaké opatření. Třeba  zklidňující terapii. Má každodenní canisterapie však dostala tentokrát povážlivé trhliny. Zajména tedy proto, že byla notně předimenzovaná a tak se její účinky projevily spíše opačně než by měly. Totiž...Eliška, učící letos prvním rokem, usoudila, že v rámci zachování svého duševního zdraví si musí nutně odpočinout. Relaxaci ovšem nespatřovala v canisterapeutických chvílích se svou smečkou, nýbrž ve víkendovém pobytu prožitém jen v náručí svého milého. Chlupáče svěřila do péče svých nejbližších, tedy  rodičů a sestry. Ta se svou psicí ještě zvýšila celkový počet psisek u nás doma, takže jsme se dostali k počtu 7. Kombinace uřvané Cassie, nadmíru živelné Jive, neúnavné pasačky Nyx, bláznivé Annie, hlídající a všem okolo nadávající Bobiny, slonbidla Cherry a citlivé princezny na hrášku Keysi byla naprosto šíleným koktejlem (pro lidi se slabším srdcem téměř smrtelným :-D) atmosféry nadcházejícího víkendu.

    Cestu bytem kamkoliv si musel člověk razit přes všudypřítomná psí těla, v kuchyni snášet u jídla sedmero hypnotizujících pohledů hladových očí a tolerovat nejméně šest slintajících tlam (Bobina už tato ponižující "gesta" odmítá s odkazem na svůj věk a důchodcovskou hrdost). Sousta Vám okamžitě při těch pohledech hořkla v tlamě ( oh pardon, v ústech). Kdo se rozhodl pobývat v obýváku, byl okamžitě nominován do funkce vrátného a u balkónových dveří provádět vypouštěcí a posléze uvítací ceremoniál po laskavém vyvenčení smečky. Jelikož tento víkend rozhodně nepřál suchému počasí, "vrátný" byl zároveň pucovačem tlapek, případně, dělal-li to nedbale, zafušoval i do řemesla uklízečce (čili mně :-( ). Není divu, že se táta pátečního večera přestěhoval k oroseným půllitrům do blízké hospůdky.

    Vrcholným momentem hlídání byla sobotní vycházka do lesa. Když má dcera Eva viděla, že mi už úsměv zamrzá na rtech, nabídla se, že první etapu procházky uskuteční sama s Nyx, Jive a Keysou. Se zbytkem pak půjdeme společně. Vrátila se asi za hodinu a než psy osprchovala, uplynulo dalších dvacet minut. To už jsem byla připravena "na startu" s Annie, Cherry a Cassie. Bobinka po mně jen loupla okem. Pohled mluvil za vše. Nepůjde rozhodně do toho nečasu. Prý se ani nemáme pokoušet ji přesvědčovat. Zato Cherry se projevila svou novou tváří. (O její proměně bude celé příští povídání). Byla zkrátka nadšena a to vyjadřovala hlasitým štěkotem. Do toho se mi kolem noh promenádovala Andula a nenechavým frňákem mi rentgenovala všechny kapsy. Než jsme se vykodrcaly, venku se parádně rozpršelo. To však psiskům ani za mák nevadilo. Vydaly jsme se na okruh po louce a samozřejmě si naběhly na setkání s hloučkem srnek. Naštěstí jsme měly psí holky pod kontrolou, takže mohly srnkám jen do dálky zavolat svá pozdravení. Závěrečný úsek se odehrál přes pole. Boty zaznamenaly výrazných změn. Jednak hmotnostních (několik kilogramů bláta), jednak estetických (z fialových se barva změnila na "posránkovou"). Megazážitkem však bylo sprchování. Myslím, že pejskaři si jej dovedou představit v těch pravých barvách. Bláto bylo nejen po celé koupelně, ale také na mém obličeji a všech mých svršcích. Když mě uviděla Bobina, zhnuseně si málem odplivla: "Stálo vám to zato, čuňata?"  Půl dne bylo tedy za námi a teď už  ke spokojenosti chybělo jen nakrmení smečky. Kupodivu jí nebyl předložen jídelní lístek, přesto jisté odchylky ve stravování musely býti zachovány. Keysi žužlá jiné granule než zbytek smečky, bezzubá Bobinka pak baští své vařené speciály. Rozmístění pejsků k "obědu" je dáno stálým "žracím" pořádkem, takže už jen toto nesplést (každému tu správnou misku do té správné místnosti) a pro dnešek "padla". Kolem čtvrté si začínám užívat soboty. Dokonce přijíždí Kuba a odváží si Evku s Keysi, Nyx a Jive. Zchvácena konečně usedám k počítači a mrknu na fb, odkud na mne z vířivky mává se sklenkou vína vysmátá a odpočinutá Eliška. V této chvíli mě napadá jediné: PROVOKACE! :-D. Až na obtěžující migrénu dostávám se do klidu a už  se vidím na Hawaiských ostrovech se střapečkovou sukýnkou kolem pasu, kterak mávám do kamery svým dcerám a pejskům a volám: "Je tady úžasně, doufáme, že i Vy si užíváte!"

Důkaz, že táta je na tyto zátěžové situace kvalitně trénovaný ZDE