CHERRY II.

      Jestliže do této doby můj čas rychle ubíhal, nyní pádí jako jelen, jenž byl do pr... střelen :-). Události zářijových  dní mě totiž vtáhly do časového víru více než jsem, i přes svou trénovanost v neustálém spěchu a shonu, zvyklá. Překvapivě se týkaly více pejsků než školních záhulů. 

      Na začátku září jsem se totiž zamilovala a citelně tím ohrozila své doposavad šťastné manželství. Objektem mého citového vzplanutí nebyl však šarmantní  svalnatý  jedinec mužského pohlaví, nýbrž  fešácká psí kříženka Cherry, která na mě jednoho dne vykoukla z monitoru při večerním "facebookování"na stránce Moravskoslezského spolku na ochranu zvířat. Byla to láska na první pohled. Láska spalující, bořící všechny překážky. To jsem si uvědomila hned po prvním rozhovoru s mým mužem. Nápad osvojit si tuto úžasnou psici neshledal jako dobrý. Naopak jej ocenil  názorem v naprosto  opačné části hodnotící škály. Jakožto zkušená manželka, jež za bezmála 30 let společného života zvládla nemálo psychologických praktik, kterak si s neoblomností muže poradit, netlačila jsem na pilu. Setkání s Cherry jsem uskutečnila sama a jen se utvrdila v tom, že můj boj je spravedlivý a je nutno dotáhnout jej do úspěšného konce. Bohužel zasáhla vyšší moc. Boj o Cherry jsem prohrála, avšak s někým daleko mocnějším než je táta :-(. Moje rozněžnělé srdce však touto ztrátou jako by dostalo nějaký impuls. Místo abych po pár slzičkách pustila Cherry z hlavy a nalila si panáka na oslavu zachovaného manželství, zasedala jsem den co den k fb a na stránkách opuštěných a týraných zvířat trávila stále více času. Znovu a znovu jsem se probírala tím množstvím opuštěných psích dušiček, dívala se do prosících psích očí a v duchu předimenzovávala velikost našeho domu a snad i manželovy lásky ke mně. Několik dní jsem nebyla schopná myslet na cokoliv jiného. Obklopena domácí smečkou, pohlcena péčí o rychle slábnoucího Bertíka, zasedala jsem k počítači, abych vybrala alespoň jednoho nešťastníka, kterému bych dala domov (že spolu možná půjdeme bydlet pod most až to táta zjistí, jsem si nějak nepřipouštěla). Konečně jsem se rozhodla pro sedmiměsíční Elbinku. Voříšek silně připomínající malou kelpinku se na mě z obrázků koukal velice přesvědčivě až jsem si domluvila její převzetí v pátek v  Brně.

                     No tady zrovna nekouká, ale na jiných fotkách koukala :-D

     Pátek se blíží a atmosféra doma po provalení mého ďábelského plánu svinsky houstne. I mé dcery vyhodnocují situaci jako pro rodinnou pospolitost kritickou a od začátku týdne mě bombardují  SMSkami "za zrušení plánovaného osvojení". Vzpomínky na spokojené chvíle rodinných dovolených či rodinné souznění u štědrovečerní večeře přece jen dělají své... Málokdy v životě jsem byla tak odhodlána k revoltě jako tentokrát. Snad vlivem všech těch sledovaných smutných psích osudů cítím  náhlou nutnost alespoň NĚCO pro ty pejsky udělat. Rozhoduji  se proto ještě jednou s tátou promluvit. Přes jeho zásadně odmítavý postoj bych přece jen nejspíš nešla. Táta však další "boj s větrnými mlýny" ( to jako se mnou) odmítá a příchod nového člena rodiny je tudíž posvěcen. Dcery jsou okamžitě o nové, příznivé situaci informovány.

    Středa dopoledne. Mobil pípne jakousi zprávu. Hlásí se dcerunka. Nabádá mě k dobře promyšlenému výběru. Posílá obrázek střapatého ušatého stvoření, které již dříve bylo v "zorném" poli našeho výběru...shodou okolností zove se Zorka. Má mírnou a klidnou povahu...to by se tátovi mohlo zamlouvat. Odmítám však vyjednávat. V pátek  jedu pro Elbu. Za sotva půlhodinu přichází další obrázek a jsou uvedeny další přednosti neučesané psice. Připouštím jediný ústupek. Odpoledne se na ni pojedeme tedy podívat. Co na tom, že je Žilina trochu z ruky?

       Eliška zasedá za volant a stranou výběru nemůže zůstat ani druhá dcera. A tak si to středeční podvečer frčíme do Žiliny skoro "komplet", abychom...propadli kouzlu ustrašené Zorky a ještě týž večer si ji přivezli domů. Bližší seznamování se smečkou nechávám na druhý den. Než se s novou nájemnicí uložíme ke spánku, píšu paní "Elbinkové" omluvnou zprávu s vylíčením jak se to všechno seběhlo.( Nutno zmínit, že Elbinka má už také svůj nový domov. Dokonce v místě svého dosavadního pobytu- v Jihlavě. Osvojil si ji pan veterinář, což je skvělé a já si mohu říkat své...asi to tak mělo být :-D )

     Následujícího dne seznamujeme smečku se Zorkou. Bertík má v té době před sebou pouhé dva dny života. Je zesláblý a přítomnost nové členky skoro ani neregistruje. Přesto Zorku ke starouškovi přivádíme a oba se sotva znatelně očichají. Bobina má pro mé nápady pochopení. Z šibalských očí jí čtu, že pokud Zora nepoleze do šatny, mohla by s ní Boba docela i vyjít.  To Andulka se tváří značně zhnuseně. Hřbetní chlupy v pozoru, pohled šelmy na lovu. "Co je tohle za střapatou ochechuli? Je hrozně ošklivá. Měli byste ji hned odvést nebo ji kousnu!" Zorce nastává nový život. Nastupuje jej stylově pod novým jménem. Cherry. Na památku :-(.

     První bližší kontakty s pejsky probíhají venku. Cherry na stopovačce, Annie s náhubkem. Strašně si přeju, ať se holky zkamarádí. Obrovská ustrašenost Cherry mi dělá starost. Obávám se, aby Annie nechtěla na očividně submisivní Cherry machrovat. Po 4 dny vyrážíme na dlouhé procházky do lesa. Annie si Cherry nevšímá. Toleruje ji. 

     Dnes, po deseti dnech společného nájmu, jsme ušly velký kus cesty. Cherry si zvyká na smečku. Už nesedí zalezlá ve svém pokoji jako prve. Sice ještě nesměle, ale odhodlaně prochází se bytem. Na zahradu k venčení už vyběhne i sama (k mé velké radosti...ubyde mých pyžamových produkcí :-D) a na ulici, kde ji od každého plotu nadávají místy až obhroublí vřesinští raftáci, je už daleko jistější. Vykračuje si se vztyčenou hlavou a zvednutým ocasem. Snad začíná pomalu věřit tomu, že v případě ohrožení zasáhnu a před nepřítelem ji ochráním. Čeká nás ještě hodně práce. Posílení vazby na páníčky tak, aby v případě paniky holka věděla, že jedině oni spasí její ustrašenou dušičku a neměla tendenci prchat. Tak nám držte palce.

Málem bych zapomněla dodat, že s tátou jsou už velcí kamarádi :-D.