CHILLI CON CARNE

           Kde se vzalo, tu se vzalo - jednoho podzimního dne se u  nás objevilo kotě. Nešťastné hladové toulavé zvíře nám láskyplně svěřila naše dcera Eliška. Ani se příliš nelze divit, záchranářské geny měla rozhodně po kom zdědit, takže také moc dobře věděla, kdo jí ve stávající chvíli patrně pomůže. Sama totiž vyhodnotila, že kotě rozhodně nemůže nastěhovat do domu, kde sídlí pětičlenná psí smečka a hejno čítající několik desítek papoušků různého druhu.  To u nás je s třemi psími nájemníky ještě fůra prostoru pro další nalezence. 

          Pravdou je, že žít s kočkou mě vždy lákalo, avšak odrazovaly mě dvě drobnosti. Předvším špatná zkušenost s babiččiným kocourem Čurdou. Krásná mourovatá šelmička mě vždy obdařila přízní. Lísala se ke mně a hlasitě předla. Ve chvíli, kdy jsem se rozplývala láskou při hlazení heboučkého kožíšku, Čurda se z ničeho nic proměnil v malého satana a za akustického doprovodu hysterického prsknutí mi zaťal vytažené drápy do hladící ruky. Stávalo se to opakovaně. Vždy jsem jeho mazlení znovu  uvěřila a nakonec stejným spektáklem jsem byla přesvědčena o pravdivosti známého přirovnání "falešná jako kočka". Zpracovala jsem si to v sobě jako celoživotné poučení kočkám prostě nevěřit.

        Druhá drobnost, která mluvila v neprospěch přijetí kočičího nájemníka, byla samozřejmě psí smečka. Každý jedinec psí grupy totiž projevoval doslova amok při pouhém zahlédnutí kočičího kožíšku u sousedů, či kdekoliv na procházce. Představa, že jim kočičího vetřelce naservíruji až před čumáky, mi nepřišla jako šťastné řešení. Ale ty záchranářské geny...! Kdo to s nimi má vydžet? Ještě že jsou to geny nakažlivé a dlouhodobým soužitím doslova nakazily mého muže. Když jsem k němu pžišla (pokolikáté už? :-D) s prosbou a "psíma vočima", jejichž použití tak důvěrně zná, překvapivě ani trochu neprotestoval. Shrnul to krátce: "Kotě si necháme."

        Prvořadým úkolem bylo začlenit pokud možno co nejpohodověji kočičku do psí smečky. Přestože se považuji  tak trochu za skoro profesionálního "začleňovače" (u nás se začleňovalo už mockrát a vždy úspěšně), s přijmutím kotěte mezi naše psí odpůrce koček jsem považovala za velmi náročný úkol. Pro začátek jsem mourovaté kotě ubytovala v kleci dolního, dříve Neroškova, bytu. Do klece jsem nainstalovala krom misky s vodou i pískovou toaletu, kdyby se kotěti chtělo...Vyhodnotila jsem jako nevhodné seznámit s kotětem najednou celou psí smečku. Skoro se vsadím, že by se sžívání seběhlo daleko dramatičtěji a úplně jinak než tomu bylo postupným přiváděním psů po jednom.

        Jako první jsem ke kočce přivedla Airu. Jen kotě v kleci zahlédla, spustila ušidrásající kravál. Kotě se bojovně nahrbilo, naježilo a z jeho hrdla se ozvalo temné nazlobené vrčení. Snažila jsem se udivenou Airu pacifikovat a po minutě jsem ji odvedla, ať se ze šoku obě vzpamatují. Na řadě byla Koky. Zvířata na sebe  zírala skrz mříže a ačkoliv Koky nespustila štěkot jako její předchozí kolegyně, napětí mezi vzájemnými pohledy se dalo krájet. Michal platil za mlada za nesmlouvavého lovce všeho pohybujícího se. V mladické nerozvážnosti zardousil několik slepic, za což se jej původní romští majitelé promptně zbavili přivedením do útulku. Na naší zahradě ulovil nešťastnou indickou běžkyni Žofku, která se zvědavě protáhla mezerou pod plotem, čímž byl její osud zpečetěn. Sousedi nás pak týden zdravili jen tak "na půl huby", byť vražda proběhla při vstoupení kachny na náš  výsostný pozemek, což Michal vyhodnotil jako jasnou invazi. Přijetí kočky z jeho strany jsem se bála nejvíce. 

       Velký Michal však evidentně dozrál a nějaké zuřivé projevy vyřadil ze svého psího repertoáru. Čichl si ke kleci a bez většího zájmu pokračoval v cestě. Kotě si patrně připadalo jako opice v cirkusu.

       Návštěvy jsem po celý den v určitých intervalech opakovala, sebemenší projevy přátelskosti jsem bohatě odměňovala pamlsky toho nejvyššího chuťového kalibru. Večer už Aira nedorážela, Koky hrála mrtvého brouka a kontaktům se vyhýbala, Michal vše sledoval s bohorovným klidem. Druhého dne ráno kotě "povýšilo" do patra. První den jsem ještě pokládala zvýšený dohled za nutný, ale už od druhého dne se všichni respektují. A tak se dne 1. 11. 2025 stala CHILLI CON CARNE platným členem naší rodiny.