DEN BLBEC

       Znáte to. Jsou dny, kdy se vám od rána lepí smůla na paty. Ať děláte, co děláte, nic vám nevychází, jak byste si přáli a den si pro vás připravuje jednu nástrahu za druhou. Začalo to ráno osoleným čajem, pokračovalo nekonečným hledáním klíčů od domu, bohužel zakončené neúspěchem. Ke vstupu do domu budu tedy muset odpoledne využít záložní klíč důmyslně ukrytý pro tyto případy na naší zahradě . Také cesta autem na namrzlém povrchu k pohodě dne rozhodně nepřispěla. Naštěstí jsem vše úspěšně dobrzdila a nepříjemné klouzance "vybalancovala" bez újmy na zdraví a vzhledu vozidla. 

       Ve škole mi děti častěji než kdy jindy přinášely zapomenuté brýle, klíče a mobil z nejrůznějších koutů budovy, kde jsem je roztržitě zanechávala, a chápavě se na mě usmívaly. O velké přestávce jsem se rozhodla udělat si radost zakoupením bagety bohatě prokládané kousky kuřecího masa, vajíčky a několika druhy zeleniny. Kde že část bohaté oblohy skončila už snad ani nemusím upřesňovat...Aspoň, že se tato komická  situace odehrála za zavřenými dveřmi kabinetu a beze svědků. Tím má smůla v práci toho dne skončila, nepočítám-li zapomenuté klíče od auta, pro které jsem se musela z venku vracet. To ovšem není příznak "smolného dne" nýbrž naprosto běžný kolorit mých odchodů z práce. 

       To pravé rodeo bylo však teprve přede mnou. Parkuji u domu a s jistotou mířím pro rezervní klíč rafinovaně ukrytý v útrobách zahrady. Je od bočního vchodu bytu, kde svého času přebýval náš milovaný Nerošek. Tato místnost se při naší nepřítomnosti zamykala, aby bylo zabráněno nechtěným návštěvám zvědavého Michala, pro něhož jsou nezamčené dveře totéž jako perličkový závěs. Když se Nerošek odporoučel do věčných lovišť, ztratilo zamykání vnitřních dveří svůj praktický význam. Kýho šlaka však zrovna dnes stal se táta obětí pohybového stereotypu a úkon zamčení zevnitř  provedl automaticky. To by ani tak nevadilo, kdyby ovšem v zámku nenechal klíč. 

       Dostávám se tedy do spodní místnosti, ale dále to nejde. Psiska za zamčenými dveřmi mi hlasitě fandí. Marně :-(. Musím volat "S-O-S" tátovi (aspoň, že ten mobil mi třeba nespadl do kádě s vodou, u které stojím). Táta se pracovně nachází v relativně uspokojivé vzdálenosti od domu. Přijíždí mě vysvobodit a kupodivu ani moc nebrblá (konec konců zamčené dveře padají na jeho vrub). Poté si odjíždí odkroutit zbytek směny. 

       Obstarám psiska, vypustím je na zahradu a dám se do pravidelného odpoledního gruntování. Když s hučícím vysavačem  lezu v ložnici po čtyřech, ozve se důrazné zaťukání na okno. Vzhlédnu. Na balkoně stojí paní sousedka s mobilem u ucha a naléhavě gestikuluje. Vystrašeně vybíhám na balkón, abych zjistila, co se vlastně stalo. Dozvídám se, že naše čtyřčlenná smečka se vydala na procházku Vřesinou. Auta prý zastavují, aby nedošlo ke karambolu, ale psiska jsou údajně veselá a hravá...

       Okamžitě vybíhám ven. Nikde žádné boty. Není čas ztrácet čas a tak to neřeším a běžím v hrubých růžových ponožkách s vánočním designem a apartními červenými bambulkami po stranách. Po několika krocích mokrou, blátivou ulicí cítím chlad jejich promočení. No...nevypadám pro okolí jako někdo, kdo by byl "při smyslech", což je mi pro tuto chvíli opravdu u zadní části těla. Michala a Koky uvidím hned co vyběhnu poblíž naší zahrady. Michal je patrně začten do pachových vzkazů vřesinských pumrů, Koky jen tak tajtrlíkuje (vypadá to, že útěkem  chce jen držet basu s ostatními členy smečky ) a vlastně je ráda, že mě vidí.

        Chybí juniorka a seniorka. Michala a Koky rychle zavřu za branku a běžím směrem k lesu. Potkávám čtyři babičky o hůlkách. Na mou otázku, zda neviděly psy, mi začnou barvitě líčit familiérnost setkání s nějakým oprsklým psem a já v jejich líčení bezpečně poznávám mé černobílé pometlo. Kde je mu však konec...? Chodím, volám...furt v těch komických fuseklích...najednou odkudsi z dálky se blíží  rozmazaný flek psího těla. Přes všechny ty hříchy dávám Aiře hrst piškotů. Šup s ní za branku a alou hledat bábrli Anduli. 

       Volání by nemělo smysl, tak jen pobíhám s očima na stopkách. Babičky zřejmě situace zaujala, je jako svěží  vítr do jejich stereotypních odpolední...a tak mě sledují a komentují. Konečně psí seniorku zahlédnu. Přichází z postranní uličky, ale vypadá to, že nemíní přijít ke mně a zaparkovat v naší zahradě. Divoce gestikuluji, ale  ona jen ignorantsky probíhá kolem mě. Nabízí se dvě vysvětlení. Buď je psice už dementní, zmatená a nepoznává....nebo...a to je pravděpodobnější - je to prostě Annie. Taková, jaká je po celý svůj život. Nezávislá a "SVÁ".  Vytahuji pamlsky, ale mají oproti nabyté svobodě nízkou přesvědčovací hodnotu. Paní sousedka se obětavě vrhá k nahánění uprchlíka. Jeho úspěšné lapení tak vytváří za celou dramatickou odálostí komickou tečku. Jak se smečka dostala ven nebo spíše, jak mohlo dojít k tomu, že se otevřela zahradní branka, je mi dodnes záhadou. 

     Nezapomenutelný den je tak trochu přípravou na vánoční "tóčo", které nás ještě teprve čeká...:-)