Proroci počasí

    Ono nestačí to příšerné vedro. Uléhám bez pyžama obložena stereo sestavou ventilátorů a doufám, že se aspoň na chvíli potkám se spánkem. Na plovoučce, stran všech pelíšků, dek a všeho, co může byť jen trochu zahřívat, leží všechny tři psice a těžce oddychují s vyplazenými jazyky. Okno luftuje, seč mu síly stačí, ale vzduch, i přes ventilátorový pracovní výkon, jako by  stál bez hnutí. Sotva se konečně dostaví dlouho očekávaný spánek, dostavuje se i Andula, která zprvu jen čumí, hypnotizuije, poté lehce drápkem začíná upozorňovat na svou přítomnost a nesměle se hlásí jako zájemce o postel. Ťukám si na právě probuzenou palici a rázem posílám Annie do háje zeleného. Ta odchází, avšak cestu do háje si jde ještě potvrdit k tátovi - z druhé strany postele. Potvrtzení se dostavuje okamžitě a Annie tak zkroušeně uléhá zpět na plovoučku. Několik minut spánku je ukončeno znovu Andulčinou tlapkou a upřeným, vyčítavým pohledem psích očí. Naučila jsem se být nekompromisní (přesněji tedy nekompromisnější :-D) a přísně odkazuji Ann na její místo. Dost dobře nemohu pochopit, proč se  cpe do teplých peřin při teplotě vzduchu 25 stupňů Celsia. Pokud lze v šeru pokoje tak trochu vypozorovat výraz  její mordy, koulí očima a mění pravou "škemravou packu" za levou s nadějí, že ta snad uškemrá více. Jasné "NE" by dokázala říct bačkora, většinou ležící vedle postele. Když Annie nemíní respektovat mé argumenty po dobrém, bačkora, která jí přistane na palici, vysvětlí vše (i velmi natvrdlým jedincům) velmi srozumitelným jazykem. Bohužel, vedra odbourala všechny bačkory, vedle postele tímto citelně chybí můj účinný domlouvací prostředek. A tak ještě zvyšuji hlasový level a odesílám Annie znovu...tentokrát do horoucích pekel. To už mám ale oči jako baterky a přesto, že digitální budík promítá na strop úvodní hodinu nového dne, jsem skoro připravena vstávat a krásný červencový den začít hrdelním zločinem. Chlácholivé hučení životadárného ventilátoru mě však nakonec ukolébá a já usínám...na plných 20 minut.

     Tentokrát mě budí Andulin čumák, který se po krtkově vzoru ryje pod mou peřinu. Vidím, že tátův odpor byl nakonec neodbytným psiskem udolán  a pro klid alespoň zbylé části noci bylo to příšerné zvíře přijato do manželského lože. Ráda bych na tátovu adresu podotkla cosi o výchově a důslednosti, ale za dlouhá léta manželského soužití jsem se naučila mnoha moudrům, která je třeba míti na paměti, aby manželské soužití klapalo. V této chvíli se tedy řídím osvědčeným pravidlem - "mluviti stříbro, mlčeti zlato". Zlato však v tomto  případě nectí táta, který nešetří invektivy na adresu vtěrné kelpie. Ta ukazuje, že ani nocleh v pětihvězdičkovém hotelu jí nestačí. Neustále se vrtí a střídá polohy z ležící pod peřinou na ležící na peřině, sedící, stojící a hlavně...nespící.

     Promítačka času ukazuje na stropě půl páté, přičemž venku je tma jako v noci a já konečně začínám chápat, že Andulina snaha dostat se do našeho manželského lože není mortivována touhou po luxusu, nýbrž panickým strachem z blížící se bouřky. Následující minuty prosedím u kuchyňského stolu s Annie vedle sebe. Naštěstí Cherry mě vítá v dokonalém klidu, se stejně kmitající oháňkou jako vždy a nahluchlá Bobina ani neregistruje, že by se dělo cokoliv neobvyklého.

     S hrnkem kafe zahajuji den a jsem ráda, že táta snad bude ještě spát, aby poté vstanul svěží a usměvavý. Beru do ruky iPad, že si přečtu nějaké jobovy zvěsti ze světa, ale marná snaha - internet nefachčí. Listuji tedy alespoň hromadícími se časopisy, na něž nemám už týdny čas. Ne dlouho. Výpadek elektrického proudu ukončuje  brzy i tuto aktivitu. Zapaluji si svíčku a v romantické atmosféře pološera a čertů venku se ženících začínám spisovat zážitky své probděné noci.  Poklidné psaní by však nebylo tím správným stylovým zakončením, kdyby se  v 4 : 45 nerozezněl domem zvonek. Annie spustila svůj kelpiácky specifický povyk a já se vmžiku opotila až na zadku v očekávání ataku z ložnice. Nejednalo se o nečekaného hosta ani o poutníka, žadonícího v nečase o střechu nad hlavou, to jen zapnuli elektřinu a zvonek hujersky zahlásil, že je opět v pohotovosti. Když po pár minutách elektřina opět "odešla", mou první reakcí bylo odpreparování zvonku ze zásuvky. 

    V tuto chvíli mi stojí na stole druhé kafe, venku cvrlikají ptačí pěvci, obloha gruntuje poslední zbytky mračna. Nový den začíná svěže, což se nedá říci o mně. Andulka spokojeně zalomila po prožité bouřce a já si jdu přečíst zajímavou kapitolu z knihy " Skryté síly živočichů". Má název " Proroci počasí".