Dovolená na Slovensku

   ÚVOD 

       Své šťastné dětství jsem prožila v době, kdy název Česko pokračoval Slovenskem. Slovenština prolínala mým mládím téměř rovnocenně s češtinou. Sledovala jsem české i slovenské filmy a pořady, četla jsem české i slovenské časopisy a knihy, mnohdy jsem zpětně ani nedokázala vzpomenout, v jakém že jazyce jsem ten který film viděla, či tu kterou knihu četla. Slovensko jsem hojně navštěvovala s rodiči a v paměti mi zůstal i školní výlet do Vysokých Tater. V souvislosti s ním nemohu nevzpomenout na svou tehdejší pedagožku. Na druhém stupni základní školy byla mou třídní učitelkou paní učitelka Beranová. Přesně podle mnou oblíbeného výroku, že žák zapomene, co jej učitel učil, avšak nikdy nezapomene, jak se s ním cítil, vzpomínám na momenty, které uvízly v paměti jistě nejen mně.  Paní učitelka Beranová byla rázná žena a nadšená turistka. Za to, že jsme jí celý rok pili krev, nám pokaždé v červnu připravila vydatný školní výlet. Že vám to nějak nejde do hlavy - školní výlet za trest? Zdánlivě si tato dvě slova odporují, ale šlo o jakousi rafinovanou formu pomsty. Zatímco žáci z jiných tříd odjížděli se svými pedagogy tramvají do blízkých Kyjovic nebo ti šťastnější AŽ na Štramberskou trúbu, kde ušli dva kilometry, vyplenili obchůdky se suvenýry, zkazili si žaludky hojně promaštěnými maminčinými řízky a záhy byli zpět u školy "než bys řekl švec", my odjížděli s naditými batohy, pohorkami na nohách a mávali bílými šátky slzejícím maminkám. Na tři dny a tři noci…bez mobilu a šance býti si v kontaktu. Paní učitelku nám pro tyto výlety mnohé třídy po právu záviděly, avšak jak jsem již zmínila, svým způsobem šlo z její strany o promyšlenou pomstu. Pochody začínaly velmi časně a končily těsně před setměním. Netroufám si dnes odhadnout, kolik jsme ušli denně kilometrů, byly jich desítky, avšak nezapomenu na děsnou únavu a uvědomění si snad všech svalových skupin v těle, když jsme naprosto vyčerpaní uléhali do svých pelechů. To si pak mohla spokojeně mnout ruce, jak nás odrovnala :-). Neprobíhaly žádné bujaré večírky s alkoholem a cigaretami. Ne, nebyli jsme třída Mirků Dušínů, to opravdu ne, jen jsme byli tak strašně po celém dni zbiti, že jsme koukali dopřát svému tělu dostatečný odpočinek, neboť za ranního kuropění začalo vše znovu. Paní učitelka měla vše skvěle promyšleno. Utahaný žák = žák nevymýšlející lumpárny. Školních výletů se i přes fyzickou náročnost účastnila třída v plném počtu. Doma nezůstávali ani ti největší sígři. Rodičové důvěřovali zcela výchovným metodám paní učitelky a ta se řídila jednoduchým selským rozumem. Spokojeni byli úplně všichni. :-D. Cílem našich výletů byly vrcholy pohoří Beskyd, Jeseníků, v 8. třídě jsme dozráli až na Tatry, a to hned Vysoké. Takový krásný výlet bych přála všem. Dodnes vidím obrázky ze Štrbského plesa, tamní horské stezky, všechna ta pohádkově krásná panoramata, která se před námi rozestřela, když jsme vystoupali na nějaký ten vrchol. Snad i z těchto úžasných zážitků pramení moje láska k horám a přírodě vůbec. Děkuji, paní učitelko.

       Když se tedy naskytla možnost strávit část dovolené na Slovensku, ráda jsem souhlasila. Eliška byla pozvána udělat pro slovenské agiliťáky intenzivku. V polovině července jsme sbalili obrovský kufr, spolu s ním ještě asi dalších 10 zavazadel a mohlo se vyrazit. Krom kufrů jsme do auta nacpali i Andulu a Cherry. Bobinka ve svém věku 15 let už na takové výlety není, byla tedy odložena k hlídání Eliščinu Vojtovi. Ten se o Bobinu po celých 6 dní vzorně staral.

                        AKO SME SA MALI

       Bydlet na farmě, pozorovat ten neutuchající cvrkot zaměstnanců kolem zvířat i okolních pozemků a nemuset se do onoho cvrkotu pracovně zapojit, mohlo býti po právu nazváno dovolenou. Našim obydlím po dobu šesti dní byl roztomilý domek na kolečkách, dva kilometry od Rajeckých Teplic, se vším podstatným, co je k trávení dovolené nezbytné. 

         Vnitřnímu prostoru vévodila kuchyňka s pěkným rohovým posezením a z ní se rozbíhaly čtyři místnosti. Dvě z nich byly pokoje, zbylé dvě patřily koupelně a toaletě. Kolem části maringotky byla nevelká dřevěná, ohrazená verandička, aby psiska mohla bezpečně sledovat, co se kde děje.  I když pobývání v domečku bylo příjemné, přece jen jsme zde byli na dovolené, a proto se snažili pobývat v něm co nejméně. Když ráno vyrážela Eliška na své dopolední AGI-cepování, stávali se z nás sportovně-kulturní referenti, kteří mají na starost celodenní program jejich psic. Ať už šlo o ranní lekci dog frisbee, jíž absolvovali pod tátovým vedením jeden po druhém, procházky po širém okolí nebo cachtání v potoku. Každou aktivitu vítali s povděkem. 

         V odpoledním klidu pak většina obyvatel maringotky podřimovala, zatímco já se pokoušela přelouskat nějakou tu literaturu, na kterou během školního roku mám jen velmi málo času. Zpravidla však snaha končila nezdarem. Tíha únavou padajících víček byla nad mé síly. Přes veškerý můj odpor k odpolednímu polehávání, přidávala jsem se skoro pravidelně k ostatním spáčům, abych nabrala potřebné síly do druhé části dne. Tu jsme trávili nejčastěji procházkami po okolí nebo putováním za pěnivým chmelovým nápojem. V přilehlé obci Stránské jsme objevili sympatickou pizzerii. Přinášela totiž osvěžení v podobě výtečného pivka, které nám velmi šmakovalo a tak jsme na onoho  polotmavého Bakaláře vyráželi docela dalekou štreku ještě několikrát.

    Poslední tři dny nám daly svými teplotami řádně zabrat. V domečku se stávalo nedýchatelně, život nám v noci zachraňovaly ventilátory. Večerní siesta se skládala ze dvou činností. Nejdříve jsme se utkali v postřehové obrázkové hře DOBBLE. Od prvního okamžiku, co mi byla vysvětlena její pravidla, jsem se do hry doslova zamilovala.  Hrála jsem s tátou, s Eliškou, s oběma dohromady nebo jsem si projížděla karty jen tak sama, nechtěl – li nikdo zrovna hrát. Postupně jsem registrovala své mírné zlepšení, ale hra je nevyzpytatelná. Jednou porazíš suverénně všechny, v další hře můžeš působit jako outsider. A právě toto mě na hře nejvíce baví. Z domečku se v zápalu hry ozývala  roztodivná zvolání: „ Mrkev! Auto! Houslový klíč! Iglú !...“ Stoupající volume výkřiků mohlo budit zdání, že proléváme hrdla ohnivou vodou, avšak šlo jen o vybičovaný adrenalin. Hru jsme různě obměňovali a vydrželi s ní, jedinou, po celou dobu pobytu. Druhou činností bylo sledování starých českých komedií na mém iPadu. Okolo deváté jsme umyti a připraveni do postele usedali před chytrý placatý přístroj a hltali filmy, jež jsme již znali takřka zpaměti. Smáli se důvěrně známým replikám z Takové normální rodinky nebo sledovali rošťárny, které vyváděli Novákovi Bartáčkovým a naopak.

       Ve volných večerních chvílích jsme vyráželi na obhlídku farmy.  Pozdravili jsme krásné lišky v kleci (chjo :-(), poplácali po tlustém zátylku čtyřsetkilového čuníka Laca, jenž se labužnicky vyvaloval v nevábně působícím bahništi, pobavili jsme se pohledem na skotačící stádo koz. Ty relaxovaly s oblibou na dětské skluzavce, zvědavě prozkoumávaly vystavené staré zemědělské stroje, utkávaly se v trkání a strkání, zvědavě si nás také prohlížely, co že to je za nová individua. Přes cestu nám sem tam přeběhlo kotě nebo se nám za zády ozvalo zakdákání slepice. Obchůzku jsme zakončili před naší maringotkou, před níž byla obrovská ohrada a v ní překrásní koníci. I ty jsme si pohladili po jejich jemné nosní houbě.

       Pobyt na Slovensku jsme však také využili k turisticko- poznávacím výletům. Eliška se  smažila na place a trpělivě vysvětlovala spiny či francouzské otočky, my výletovali. Namířili jsme si to do Sobášného paláca v Bytči (sobáš = svatba, pozn. autora :-D), obdivovali jsme unikátní vyřezávaný Betlehem v Rajeckej Lesnej, kde jsme načerpali také léčivou vodu na všechny zdravotní neduhy,  prohlédli jsme si také malou vesničku Čičmany, která je zajímavá dochovanými chalupami z dávné doby.  Když člověk vidí, jak se žilo tehdy a srovná to s dnešní dobou, skoro by ho napadlo na nějaké dva – tři dny si toto starobylé bydlení vyzkoušet na vlastní kůži. Jsem naprosto přesvědčena o tom, že by si hned každý více vážil toho všeho, co má. Jak rád by uléhal po takovém experimentu z tvrdého dřevěného kavalce na svou měkkou postel a prohraboval se svým bohatým šatníkem, o kvalitě stravy a každodenní dřině nemluvě. Naštěstí jsme po prohlídce odjeli za svými civilizačními vymoženostmi, ovšem s nevšedními, zajímavými zážitky. Velice hezká  byla výprava na trosky hradu Lietava. I psice, jak se zdálo, si výlet užívaly :-).

      Předposlední den našeho dovolenkového pobytu jsme si užili celý ve společnosti Annie a Cherry. Rozhodli jsme se s nimi navštívit Rajeckou dolinu. Našlapali jsme fůru kilometrů, což nám ale ani tak nepřišlo, protože jsme se bezmezně kochali divukrásnou slovenskou přírodou. Psice se občas svlažily v ledově studené říčce a také vypadaly spokojeně. Jednoduše to byla ta nejhezčí tečka za naším slovenským putováním.