DŮVĚŘUJ, ALE PROVĚŘUJ

     K mým zásadám patří nezvedat cizí volání. Možná bych měla občas udělat výjimku, ale tak nějak počítám s tím, že pokud se se mnou potřebuje někdo v nutném případě spojit, využije možnosti napsat mi SMS a získat tím mou důvěru. Před časem mne takto jedno neznámé číslo pronásledovalo  celý den. Před prací, několikrát v práci, na vycházce i u večeře. Tvrdošíjně jsem je odpálkovávala, nekompromisně jsem trvala na své zásadě.  Ta vytrvalost vyzvánění byla obdivuhodná. Dokonce jsem si vzala na poradu internet, aby mi ukázal, zda nejde náhodou o jakéhosi chronického obtěžovatele slušných občanů, ale nic nenasvědčovalo, že by vytrvalý volající měl snad nekalé úmysly. Druhého dne jsem v mailové poště objevila zprávu. Psala mi majitelka onoho volajícího čísla. Bědovala nad mou celodenní nedostupností a jakožto zástupkyně spolku, z něhož pochází naše Koky, žádala audienci. Dosud všechna má osvojení psíků končila podepsáním  adopční smlouvy a pak už sbohem a šáteček - hafan byl předán naší rodině napospas. Při množství osvojovaných psů to docela chápu. Spíš mne starost o to, jak se osvojený pejsek v nové rodině má, překvapila. Nutno podotknout, že příjemně. 

      Domluva už díky získané důvěře proběhla telefonicky a v neděli jsem s celou smečkou vyčkávala příchodu kontroly. Ve smluvenou hodinu dorazily dvě sympatické dámy. Smečka příchozí radostně vítá. Dámy překvapeně zírají, kolik chlupatých těl si žádá jejich pohlazení. Nejradostněji se projevuje Annie, která vyskakuje do výše a pronikavě radostně kňučí. Kolem pobíhá tajtrlík Koky, vrtí celým svým drobným tělíčkem a přátelsky se sápe po návštěvě.  Svůj velký čumák nastrkuje k pohlazení také cikánská baronka Cherry, hračku v hubě hbitě přináší Tori, z dáli pokukuje Kejsa a uvítacího ceremoniálu se překvapivě účastní i jindy zdrženlivý Michal. Dámy se nestačí divit. V družném hovoru strávíme zhruba hodinu. Vyplňujeme požadovanou "inspekční" dokumentaci. Odpovídám na všechny otázky  a myslím, že vyznívám jako osvojitel příznivě. Usměvavé dámy odcházejí spokojeny. Kdyby tak věděly, jak jsem se nedávno zachovala ke své Cherry, možná by vzaly s sebou i Koky. 

     Jako obvykle chystala jsem se jednoho večera na trénink. K hopsání byly určeny Cherry a Annie. V autě mají každá své stálé místo. Annie sleduje cestu ze zadního okna auta pohodlně uvelebena na dece v kufru, Cherry sedí na zadním sedadle připoutaná bezpečnostním pásem. Onoho dne jsem byla maličko ve skluzu. Krom psů jsem do auta nakládala ještě nějaké další propriety a koukala jsem co nejrychleji vyjet. Po úvodním frmolu jsem se v autě následně zklidnila. V rádiu vyhrávali samé oblíbené odrhovačky, takže jsem zesílila zvuk a spolu s Waldou zvesela zapěla Slavíky z Madridu a s Hankou Hegerovou i poněkud klidnější Levandulovou. Rychlejšímu přesunu na trénink zabránilo jen několik křižovatek a jejich červená. I ty jsem si však díky hlasitě vyhrávající hudbě a svým pěveckým kreacím náležitě užívala.

     U haly zastavuji, vypínám motor a s ním i diskotéku. Chystám se otevřít zadní dveře, když náhle strnu hrůzou. Místo dveří spatřím vytřeštěné oči dobrácké Cherry. Dveře spočívají v odhrnuté= pozici "otevřeno". Cherrynči pohled hovoří jasně: "Přežila jsem, díky, bože!" V tu chvíli mi proběhne hlavou naštěstí neuskutečněný hororový scénář. Počínaje rychlejším bržděním před křižovatkou a setrvačním pohybem psího těla vpřed či i do nebezpečné strany ven z auta až po kaskadérské kousky Cherry při  vyvažování tří kruhových objezdů. Vždyť stačilo v tom šrumci kolem odjezdu opomenout přikurtování zvířete bezpečnostním pásem a to se pak mohlo v lepším případě potulovat městem zoufale hledajíc své nezodpovědné páníčky, v horším případě ležet v podobě placky na frekventované silnici. Trochu jsem se divila, že s nenašel nikdo z okolních řidičů, kdo by mi na křižovatce při čekání na zelenou dal jakýkoliv signál, že s mým autem není vše tak úplně "košer", avšak ihned jsem tuto myšlenku opustila, sotva jsem vzpomněla na svou veselou jízdu plnou decibelů. Jsem si skoro jistá, že snaha okolních řidičů byla - decibely se otřásající fáro, v něm jakási vřískající ženská v kulichu s bambulí, zadní dveře dokořán a na zadním sedadle pes, vysílající očima signály SOS. Jakékoli informování mě o tomto nebezpečném stavu však končilo na snaze. Měla jsem oči jen pro semafor a uši jen pro Waldu. Zda okolní řidiči hromadně opisovali mou espézetku, aby dosáhli mého disciplinárního potrestání, netuším. Nakonec ale žádné předvolání k podání vysvětlení či důraznému napomenutí nedorazilo. Zločin na psici zůstal nepotrestán nebo přesněji řečeno potrestán v rovině mého špatného svědomí, které vyhodnotilo tento trestuhodný čin jako neodpustitelnou roztržitost, která se nesmí více opakovat. 

     Kontrolórky této story neznalé spokojeně popřály nám šťastné soužití a odporoučely se snad k dalším kontrolám. Zůstala jsem potěšena hned dvojnásobně. Jednak za to, žejsme jako adoptivní páníčci uspěli a také proto, že existují spolky ( V tomto případě je to spolek: PES - nejvěrnější přítel), jimž není osud adoptovaného zvířete lhostejný ani po uplynutí několika měsíců.