DVĚ HODINY VE TMĚ ANEB VZPOMÍNKA NA HANIČKU

     Je tomu už více než rok, kdy  odešla Haninka do psího nebe. Pes neskutečně životem zkoušený byl  poslední dva roky svého života obklopen láskou a starostlivostí. Hanička ve tmě a tichu žila si pokorně svůj psí život a dnes a denně nám dávala příklad té největší vůle žít. Vepsala se nám do srdcí. Ostatně jako všichni ti chlupatí raťafáci, kteří prošli našim životem a my měli tu čest prožít kus života právě s nimi.

     Na počest prvního výročí jejího odchodu rozhodla jsem se pro netradiční vzpomínku. Na vlastní kůži okusit symbolické dvě hodiny ve tmě. Vyzkoušet si, co vše muselo nebohé zvíře zažívat a poprat se s nástrahami běžného života z „pohledu“ slepého.

       Experiment padl na neděli. Logicky, neboť volat do práce, že jsem na dvě hodiny slepá, by asi můj zaměstnavatel nepobral. V sobotu večer si záměrně nepřipravuji nic, co by mi mohlo situaci jakkoliv ulehčit. Ráno začátek experimentu oznamuji tátovi. Dlouhý společný život po mém boku jej psychicky zocelil natolik, že oznámení přijímá jako holý fakt, s nímž nic nezmůže. Ví dávno, že bláznům se nemá odporovat a na mé nápady je zvyklý. Vůbec ho to nepřekvapí. Naopak se mi snaží slepotu „zkvalitnit“. Navrhuje použití noční pásky na oči, aby se mi lépe nekoukalo. Nápad dobrý, ale slepému se tak malá věc, navíc kdo ví kde umístěná, přece jen špatně hledá. Oči zůstávají zavřeny jen tak. Podvádění v podobě nepatrně pootevřených víček je vyloučeno.

       Vylézám z postele. Je skoro 7. To zahlédnu těsně před oslepnutím. Nastavuji budíka, nechť mě po dvou hodinách informuje o konci experimentu a pak…nořím se do tmy.

      Stojím před zdánlivě jednoduchými úkony. Ranní hygienou, obléknutím a snídaní. Rukama tápu v prostoru hledajíc cestu do koupelny. Přestože psům předem oznamuji, ať mi jdou z cesty, chvíli trvá než to pochopí. Jako prvního přišlapuji uprostřed předsíně se rozvalujícího Michala. „Nevidíš, že nevidím?“ vytknu mu nepozornost. Pravděpodobně mu tato lekce přišlápnutí stačí, neboť pak už své velké psí tělo uklízí z mého dosahu (došlapu). Po této zkušenosti měním kroky na šourání. Když se došourám do koupelny, omyji si obličej a na zubní kartáčky připravím sobě a tátovi (kdo je první v koupelně, chystá pro oba :-)) pastu. Záhy přichází poměrně nepříjemný zážitek. Místo svěžího závanu pasty ucítím v ústech nechutný mastný krém. Ani odlišný uzávěr pasty a krému na ruce nepřinesl slepému experimentátorovi potřebný signál. Oči chyběly :-(. Varuji tátu a napravuji chybu.  

 Sportovní hodinky na ruce vydávají signál – výzva k pohybu! Jo, holky, tak na to si budete muset počkat. Momentálně jsem ráda, když trefím na WC. Usedám na mísu a chystám se „spustit“ vodopád. Naštěstí to neudělám. Mísu totiž zakrývá víko. Nemáme toto ve zvyku, takže podezírám tátu, že se chtěl pobavit. Nevyšlo mu to.

     Jdu snídat. Upouštím od ovesné kaše nebo strouhané mrkve. To bych nezvládla. Chleba se sýrem a krájenými feferonkami jsou však také mou oblíbenou snídaní. Ukrojit chleba se mi podařilo bez ztráty prstu či aspoň krve. V lednici nahmátnu tavený sýr a dvě tenké feferonky. Ukrojený chleba u toho stále držím v ruce. Je mi jasné, i když nevidím, že Annie trpělivě krouží okolo mne, tušíc, že panička je dnes jaksi indisponovaná a nenápadné „potáhnutí“ krajíce by neměl být takový problém. Jenže indisponovaná panička zná Andulu jako své boty a moc dobře ví, že moment ztráty koncentrace by znamenal ztrátu ukrojeného žvance. Namažu sýr, posypu chleba feferonkami a ochutím čaj. Příprava trvá neskutečně dlouho. Snídám.

     Je mi chladno. Vydávám se šouravým krokem do pokoje pro svetr. Překvapivě nedocházím do vytčeného cíle, ale do obýváku. Jak představy v hlavě mohou člověka bez zraku zmást…Chudák Koky, jež se mi připletla do cesty. Myslím, že je zmatena paniččiným chováním. Proč na ni panička nemluví?

Proč nenabízí piškot? Proč se nepřipravuje na pravidelnou procházku? Místo toho se tak divně pohybuje a ještě aby si všichni dávali pozor před přišlápnutím...!  

      Co budu dělat? Pustit si televizi…najít správný program…věc nemožná. Uklízet také nelze. Vařit jak by smet. A co psiska? Jak bych mohla fungovat pro ně? Věděla jsem, že absence zraku je veliký problém. Hned si toho svého více vážím.

      Po dvou hodinách mi budík na mobilu ohlašuje ukončení této bláznivé akce. Upřímně jsem za to ráda. Mohu se pustit do práce a také vyjít na procházku. Haničko, vím, že jsi to měla těžké. Byla jsi úžasná bojovnice a já tímto činím z tohoto experimentu tradici. Třeba příště zvládnu některou jinou část dne s větším přehledem než dnes.

    Tak mě napadá, že ani Neroškovi se s chromýma nohama nežije nejlépe. Jen nevím, jak bych ty "chromé" nohy  u sebe technicky zařídila. Ale na tyto úvahy je snad ještě dost času :-)