Džajvina - mamina a její mimina

      Chovatelské radosti jsem měla tu čest okusit už dvakrát. Eliška, blázen do psů - celá mamá - zaměřila navíc své snažení i tímto směrem. S pořízením  psů - "papíráků" - v ní uzrál záměr ta úžasná stvoření, když ne naklonovat, tak alespoň rozmnožit. Absolvovala s hafankami všechny uchovňovací procedury, zaregistrovala chovatelskou stanici a odchovala malá Nyxata. Ještě teď mám v živé paměti řádění těch chlupatých příšerek v našem bejváku. Když do smečky přibyla úžasnice JIve, touha po jejich malých klonech na sebe nenechala dlouho čekat. Eliška už zkušeně proplula nutným papírováním a vybrala ženicha. Netrpělivě očekávala Jivino hárání a když se konečně dostavilo, pečlivě sledovala všechny ty příznaky zralosti, ba i na odbornou konzultaci s veterinářem došlo. Ženich naštěstí nebydlel tak daleko. Jive netušila, co že to na ni panička chystá a už vůbec ji nenapadlo, že bude následkem jednoho skotačivého odpoledne s přitažlivým psím junákem na nějakou dobu odstavena od toho, co je jí nejdražší - od agility.

     Po návštěvě frajera šel život dál jako dříve, snad jí jen bylo divné, že po ránu vrhne a přes den dostává chuť na kyselé okurky :-). 

   Dny rychle ubíhají, Eliška u Jive tolerantně přehlíží to, za co nekompromisně pranýřuje všechny psy světa, její zakulacování. Naopak mamině dopřává ty nejvýživnější lahůdky a zahrnuje ji (jako ostatně my všichni okolo) nezměrnou "ťuťlavou" péčí. Porod už je na spadnutí...bohužel přichází v ne příliš vhodnou chvíli. Eliška tráví pracovní den v Ostravě, zatímco porodní bolesti na Jive začínají přicházet v 60km vzdálené Bystřici. Dochází na rychlý přesun s připraveným evakuačním zavazadlem. K porodu spěchá i komplet porodní ansámbl složený ze ségry Evy a nikdy u takovýchto událostí neasbsentující Danči. Moje maličkost k porodu nemůže. Bohužel je táta na služební cestě a tak bych musela vzít psí holky s sebou. To však nemohu riskovat, neboť Jive by z naší Andulky také mohla porodit třeba křečky :-(. Průběh fyziologického děje příchodu malých cvrčků na svět se tedy dozvídám z kusých SMS zpráv. 

     Když se asi hodinu po půlnoci vykulilo na svět první štěně, rozdrnčel se mi u hlavy mobil a z něj mi radostný Evčin hlas zvěstoval tu radostnou novinu, že prvorozené "Džajvátko" je na světle božím. Než mi význam novinky v polospánku docvakl, už jsem zase zařezávala, avšak jen několik desítek minut, než tady byla další SMS zpráva. Druhý "chlop"!!! Následovali ještě dva. Oba byli provázeni radostnou SMSkou a tak jsem toho do rána už moc nenaspala, zvláště vzhledem k tomu, že jsem musela toho dne cestovat do práce tramvají a hodina nástupu k výuce byla velmi časná. Mít však po ruce nějakou tu zašitou flanděru s kapku ostřejším obsahem, mé ranní kafe by doznalo jisté oslavné variace :-). 

     O dávku dramatičnosti se postaral v pořadí třetí Jivein synek. Prodral se na svět s velmi štíhlou figurou až normální kuchyňská váha odmítala brát jej vůbec na vědomí s odkazem, že na toto mrně mají býti pořízeny přesné vyvažovací lékárenské váhy s plíšky místo závaží. Drobínek nedosahoval ani 100g. A co teprve, když nás Eliška za dva dny vyděsila zprávou, že ještě zhubnul na nějakých 70g ? Na plánovanou návštěvu jsme vezli tašku plnou dokrmovacích propriet - sušené mateřské mléko, láhev i dudlíky.

     Cesta do Bystřice by byla snad nudná, kdybych nedostala ten šílený nápad, že budu řídit. Má šílenost tkvěla hlavně v tom, že vedle mě seděl táta. Už když nastupoval do fára, tvářil se přísněji než učitel autoškoly, chystající se vykopnout vyklepaného adepta na řidičák. Vyjeli jsme a místo aby se jeho zakaboněný obličej mou jízdou rozjasňoval, měnil se naopak do právě opačné škály náladových výrazů. Koutky úst se stahovaly směrem dolů, což jsem ovšem - pevně třímajíc volant - neviděla, ale přesto velmi hmatatelně cítila ve zhoustlé atmosféře vozu. Podobně "zhoustlé" ovzduší v autě pamatuji před nějakým čtvrtstoletím, kdy jsem coby vyklepaný "mlíčňák" jela pod přísným okem svého muže a neustále jsem byla spílána za vše možné i nemožné. Můj polohysterický teatrální výstup na téma"zakončení neslavné motoristické dráhy řidičsky antitalentované perzóny"  učinil mému působení v automobilové dopravě tehdy rázný "šlus - Julius". Velmi rázné třísknutí dveří auta zabolelo více tátu než to auto. Toho dne jsem za svým působením v dopravě udělala tlustou čáru. K volantu jsem však přece jen usedla znovu ve chvíli, kdy se pro mě stalo řízení auta nutností k provozování mých zálib. Ze vzdálené Vřesiny je třeba přesunovat se na tréninky s pejsky autem, proto jsem se do toho obula a i přes tátovy nervové výlevy jsem odhodlaná nenechat se z řidišského postu vypráskat ani důtkami. Do Bystřice probíhala cesta v obvyklém duchu. Špatně řídím, špatně řadím, pomalu a blbě reaguji, nerespektuji pravidla silničního provozu, rychle pouštím spojku, pomalu se rozjíždím, jsem hubatá na svého guru ...zkrátka zralá na ránu z milosti :-). Abych uklidnila rozbouřené vody manželského soužití, přistoupila jsem na kompromis "každý chvilku tahá pilku" a zpáteční cestu předala auto do režie táty. 

   V Bystřici nás přiběhla přivítat veselá mamá JIve. Chovala se na zodpovědnou rodičku zcela nedůstojně. Evidentně byla ráda, že jsme vznesli trochu toho čistého "luftu" do jejích nudných, mateřstvím vyplněných, dní. Místo předvedení dětiček by nám raději ukázala svůj nový akusticky zajímavý míček, ale my nesmyslně trvali na omrknutí  psích mimin, takže odevzdaně naběhla do dřevěné porodnice ke svým kňukajícím kuličkám. K ní se do ohrádky naládovala i bledá a nevyspalá, přec však neskonale šťastná, Eliška, aby nám slepé a nemotorné "ňuňánky" ukázala. Rozplývali jsme se nad tou chlupatou nadílkou, jemně brali štěňátka do dlaní a nekonečně pusinkovali jejich heboučké kožíšky. Mezi tím vším trdlala hrdá matka Jive. Ostražitě hlídala své synky a pokud náhodou v bedně napočítala o jednoho - dva méně, začala je nervózně hledat. Když si Evka jednoho bobánka položila na připravenou bílou plochu, aby pořídila jeden z prvních slavných snímků, Jive pohotově využila chvíli Evčiny nepozornosti, čmajzla  budoucího "fotomodela" do tlamy a starostlivě jej přemístila "domů" do bedny, kde si hned ukázněně lehla, aby mohla mimča papat. Celá návštěva byla notně "ťuťlavá" a "šišlavá". To jsme tedy viděli kluky poprvé.

     Druhou návštěvu jsme naplánovali o dva týdny později. Jive své mateřské povinnosti zvládala už "levou zadní" a malí hafoši začali využívat prostor dřevěné porodnice daleko více. Z žížalek staly se malé živé bochánky, evidentní důkaz toho, že jim šmakuje. Nejmenší prďolka začal se svým bratrům hmotnostně rychle přibližovat, jen ještě jako jediný nespěchal, aby spatřil svět, zatímco ostatní tři už mžurkali na vše okolo. Na druhou návštěvu jsme si přivezli i vyhlášeného fotografického "machra" Vaška. Jako poloprofík měl s sebou toliko optických propriet, že se málem nenaládoval do auta. Nakonec se to přece jen povedlo a nejvyšší kvalita budoucích snímků byla zaručena. Vašek, jako správný profesionál, poňuhňal mimina jen krátce  a jal se upravovat přidělený ateliér. Eliščina a Vojtova společná ložnice doznala jistých úprav, do nevelkého prostoru byl nacpán stativ a několik ochotných asistentů (nebo spíše asistentek). Kdyby se na připravená lóže s barevně sladěným pozadím (třeba vzhledem k datu 14. 2.) naaranžovali  jejich praví "obyvatelé", mohly vzniknout nádherné zamilované fotky. To však nikoho ani nenapadlo. Doprostřed bílé plochy byla pokládaná štěňata, jedno za druhým. Vašek zaujal pohotovostní polohu u okraje postele a akce mohla začít. Jestliže nyní bylo štěně pohyblivé natolik, že kloudný snímek byl téměř nadlidským výkonem, co pak za týden - dva - tři...? Vašek trpělivě cvakal spoušť a my - asistentky - donekonečna štelovaly neposedná psí děcka.

     Štěněcí grupu vystřídala vyzrálá modelka Cherry, kterou jsem za tím účelem zištně vezla v Vřesiny až do Bystřice. Najet si těch pár kiláků pro Vaškovy super fotky se opravdu vyplatí. Cherrynčiny i Kejsiny pohledy do objektivu byly poslední, co improvizovaný ateliér toho dne viděl. Spokojeně jsme na rozloučenou štěníky opusinkovali a ti "zalehli" k pozdně odpolední svačině. Jive by nám sice mnohem raději nabídla nějakécirkusové "opičky", než štěndům cecíky s mléčnou tekutinou, ale přece jen smířena s rolí matky "se prostřela" dětem v pelíšku. Místnost opouštíme za hlasitého mlaskání malých nenasytů.

   Až přijedeme do Bystřice příště, zatím slabé štěněcí nožičky zesílí a místo pohybu "plazením vpřed" budou ti čtyři nezbedové bytem rozverně pobíhat. 

Už teď se na tu chvíli těším :-)

Všechny fotografie k tomuto příspěvku pořídil Vašek Závada. Díky!