Fotím, fotíš, fotí

     Focení se stalo fenoménem doby. Je skoro stejně důležité jako dýchat či jíst. Kdo nevlastní foťák nebo aspoň jiný přístroj s touto funkcí, nejde s dobou, ba skoro jde proti ní. Na focení si zvykají lidé už od nejrannějšího věku. Běžnými, až skoro nezbytnými, staly se fotky malých prenatálců v matčině lůně. Další "snímkování" pak provází člověka po celý život a je snad jen otázkou času, kdy stanou se běžnými i morbidní obrázky "ukládání jedince do rakve" či komerčně využitelný "Poslední pozdrav nebožtíka před žehem". Ve věčném spánku  pak konečně nalezne člověk klid před nastavenými objektivy a nebude rušen blesky, neboť duše je fotografickými přístroji nezaznamenatelná. Nějak mě svádí dodatek, že alespoň ZATÍM. 

     Lidé přijímají focení s jistým smířením. Ubývá těch, co se před jakoukoliv možností zvěčnění na obrázku ukrývají, naopak geometrickou řadou roste počet samofotografů, které uchvátil moderní trend "selfíček", jichž dokáží stvořit desítky a stovky denně. Vidím to v práci. Děti se neschovávají, neklopí cudně zrak, neutíkají...naopak...výcvikem už z mateřské školy dokáží před objektivem vystřihnout úsměv od ucha k uchu nebo uměleckou pózu takřka na povel. Při pouhém zahlédnutí fotografického aparátu se jim rozzáří oči, rozjasní líc a už už se štělují do působivého postoje. Také jsem podlehla fotománii. Do svých 40 let ctila jsem názory svého otce. Ten považoval vyšší počet než 1 - 2 záběry z akce za zcela zbytečné. Nevrle komentoval cvakání fotografické spouště a ušklíbal se nad alby fotek s námitkou, že na to občasné prohlížení je záplava fotek naprosto zbytečná a až rozčileně reagoval na série obrázků z rodinných sešlostí, kdy se jednotlivé  lišily minimálně, tedy třeba jen polohou palice, šířkou úsměvu či rekvizitou. Velice tímto názorem ovlivněna, pořizovala jsem snímků jen velmi poskrovnu. Teprve když jsem se rozhodla pořídit si svou Annie, propadla jsem zvěčňovacímu šílenství také. A hned jsem se dostala do toho nejhoršího stádia. Anninka měla od svého "dětství" v průměru 753 a půl fotky denně. Můj počítač polykal statečně ty stovky snímků  a stalo se skoro nemožným sednout si a všechny tyto obrázky si prohlédnout. Tati, musíš se v hrobě obracet, když vidíš, jak se tvoje dcera zbláznila.

     Naštěstí mánie nezasáhla výrazně mou peněženku. Pořízením pro mé potřeby kvalitního přístroje finanční vyčerpání skončilo. Přesvědčila jsem se, že nepotřebuji ke svému focení půlmetrové objektivy, stativy a skoro realistické drahé blesky. Fotím totiž tak živelně - okamžitým impulzem, že každé "profi - štelování" by mi onu fantazii zaručeně ubralo. Chrlím tedy stovky obrázků, jenž kvalitou patří k naprostému uměleckému plebsu, mě však těší a přinášejí mi radost. Zajímavým vývojem "fotomodelů" prošla i smečka. Když mě vidí, jak přes rameno přehazuji své "lesní zavazadlo" (nosím jej na psí vycházky do lesa a obsahuje: piškoty, telefon, foťák, pepřový spray, kapesník a klíče), ví, co je čeká. Rebelka Annie se rozhodla, že už toho šaškování před objektivem má opravdu dost. Kdykoliv ji totiž chci vyfotit, otáčí demonstrativně hlavu jinam než jí ukládá můj režisérský záměr, uškubává si trávy nebo svévolně odchází. Když už se mi nějakým zázračným způsobem cvaknout záběr aniž by byl rozmazaný, většinou na něm není důstojná kelpií dáma, ale vykřeněný tajtrlík s vyplazeným jazykem nebo nějakým neskutečným ksichtem. 

                                 UŽ SE ZASE MUSÍM FOTIT???

                                   DVA KSICHTÍCI :-)

    Že však budu někdy stát před objektivem jako modelka já a to dokonce věrna svému jménu "na Evu", to by mě nikdy nenapadlo. Vlastně napadlo...ale o tom zase příště :-)