Franta Šramota a jiní...

Po loňském ubytování Jaroslava ježka bez 24 hodin na den přesně přišel k nám  Franta Šramota. Mezi vřesinskými ježky se patrně rozšířila informace, že u Panáčů mají Zimmer Frei a že toto ubytko skýtá nebývalé pohodlí včetně luxusních služeb. Jak jinak si totiž vysvětlit, že nebožák pobíhal uprostřed zahrady...snad ve snaze se zahřát a když byl odchycen, bez nejmenšího odporu "funěním" zalezl do přidělené kartonové cimry, zahrabal se do poskytnutých hader a okamžitě usnul. S Jarouškem to byly krásné týdny, ale Franta u nás pobyde jen do zítřka. Pak ho zavezeme do Bartošovic, kde také nějaké Zimmer Frei jistě mají.

                              Z přízemí tohoto "hotelu" zřejmě vylezl...

Tak jsme to plánovali, avšak takto to nevyšlo. Franta místo šramocení svůj boj o život vzdal. Zesláblé a promrzlé tělíčko mělo už jen málo sil. Možná štrádoval zahradou i dva dny, protože teprve zpětně jsme si uvědomili, jak byli poslední dva dny venku psi nepokojní a jak jen velmi neradi zahradu opouštěli. Franta nám tedy "usnul" a já se nemohu nezamyslet, proč se mi neustále dostávají do cesty všechna ta nemocná, zraněná nebo opuštěná zvířata. Mám snad napsáno na čele, že je všechny spasím a ubytuji jakéhokoliv živočicha vykazujícího byť sotva znatelné projevy života? Proč musím najít třeba zraněného srnce a být svědkem jeho milosrdného odpravení na "druhý břeh"? Proč musím objevit opuštěného malého kance, abych pak týdny nad ním neustále přemýšlela a následně, když ho dlouho neuvidím, s nepříjemnou předzvěstí špekulovat o jeho dalším osudu? Proč nacházím ptáčata vypadlá z hnízda, či v zimě probuzené ježky? Proč při cestě autem stopují opuštění psi právě to naše? A proč je ládujeme do auta navzdory zásadě stopaře nebrat? 

Vybavuji si jednu situaci ještě z doby, kdy jsme bydleli v paneláku. Měli jsme už tehdy 4 psy, ale jako naschvál se kolem našeho domu začal potloukat nějaký další psí tulák. Byl to středně velký kříženec čehosi blízkého k rase čau- čau. Nebožák byl zanedbaný a hladový. Nakrmení však bylo to jediné, co jsme mu mohli poskytnout. O azylu nemohla být řeč. Táta dospěl ve své velkorysosti v počtu psů  k maximu, takže vše další živé, venku vyhozené a opuštěné, jej nechávalo netečným. Přesto udělal jediný ústupek. Zavezl nás (mě s oběma dcerami a zablešeným psiskem) k útulku. Bohužel zde nebyla dáma, která má přijímání do útulku na starost a tak ač nás všichni, kteří v útulku zrovna složili, ubezpečovali, že povolaná dáma našeho psa nepřebere, protože mají plný stav, my se rozhodly čekat až se vrátí "z terénu". Tvrdé y v příčestí minulém není v tomto případě chybou, neboť táta se s odhodláním čekat bůhví jak dlouho na dámu neztotožňoval a odjel domů. Bylo už 21 hod. Dlouhou chvíli jsme si krátily vymýšlením psích jmen a tělovýchovnými chvilkami, neboť s tmou přicházel i řádný chlad (a hlad). Když notně po 22. hodině zastavilo před útulkem auto a z něj vystoupila ona očekávaná dáma, nahrnuly jsme se k ní a já jí dramaticky vylíčila dlouhé putování zbědovaného zvířete po našem sídlišti. Chabý protest proti přijetí psa do útulku jsem utnula rázným vyčíslením našich psů a odhodláním setrvat na místě před útulkem třeba do rána :-D. Myslím, že jsem dámu docela pobavila a opravdu znaveného Pegase (jak jsme jej v době čekání nazvali) převzala. Hned další týden se objevil na internetových stránkách psů k nabídce a za pár dní skutečně nějakého páníčka našel :-).

Možná právě pro ten dobrý pocit, který s každou pomocí těm bezbranným tvorům mohu zažít, staví mi je osud do cesty. 

Emotikona smile