Hlavně nezahálet

     Začalo to ve čtvrtek. Málem jsem zapomněla na trénink dogdancingu, na nějž jsem se přihlásila před nějakým časem. Trenérka Verča jako by tuto možnost tušila, rozeslala varovné maily s upozorněním, ať nás ani nenapadne absentovat, proto jsem ve čtvrteční podvečer poníženě poprosila tátu o zapůjčení vozu a asi půl hodiny prováděla teoretickou přípravu, kterak se dostat přímou cestou do Bohumína. Internet mi nabízel mapky, červeně vyznačoval trasy a vypočítával kilometry. Já to vše cpala do palice a i když jsem s sebou vzala Huga - navigátora, nechala jsem jej jen tak poklimbávat na palubní desce a jela trasu zpaměti. Neskonale hrda na svůj výkon jsem zaparkovala s časovým předstihem na místě určení.

    Čekala mě hodina tanečního trdlání s natěšenou Annie. Popustila jsem uzdu fantazii a rozjela taneční kroky, za které by se nemusela stydět ani proslulá taneční dvojice Ginger a Fred, tedy Ann v roli "Freda" zatím měla jen pokojně ležet bez hnutí.  Veronika však nadšení z mého famózního výstupu nesdílela. Nepochopitelně mi direktivně přidělila dva suchopárné nenápadité taneční kroky alla šlapání zelí - něco jako - ráz - dvá - krok-sun-krok, rázně zamítla můj návrh stepování, o vláčných pohybech paží nemluvě. Přitom Ann, zvyklá na mou taneční energii, jen znuděně zívala a s velkým úsilím překonávala vkrádající se dřímotu. Konečně i ona přišla na řadu. Bohužel při prvku synchronizovaných otoček se mi zamotala palice natolik, že jsem pokračovala v následných poskocích jako bych si předtím lokla něčeho kapku říznějšího. Ještě že závěr patřil agility. To jsme si s Ann užily obě. 

    Na cestu k domovu jsem se vydala opět bez Huga - navigátora. Toho nahradila koncová světla Verčina fára, která jsem bedlivě sledovala. Blížilo se důležité místo nájezdu na dálnici, když tu se odkudsi ze tmy vylouply dvě postavy policistů v reflexních vestách, s autem za zády. Ještě štěstí, že gesty ukazovali do odstavného pruhu Veronice, neboť kdybych to byla já, mohla bych zazmatkovat a nejméně jednoho z nich "připarkovat" k zemi. Takto jsem jen zoufale zamrkala na mou odbočující "navigaci" a statečně pokračovala k důležitému kruhovému objezdu sama. Napadlo mě sice i řešení, že "hujersky" zastavím, dožadujíc se také silniční kontroly, abych si zachránila kůži před možným zblouděním, ale rychle jsem tuto možnost zavrhla. Co kdyby se "příslušníci" rozhodli zkontrolovat třeba funkčnost některých světel či stav povinné výbavy? Místo blikání požadovanými světly bych ve svém pověstném zmatkářství spustila stěrače, ostřikovače či nedejbože klaksón, lékárničku bych hledala s buzolou v ruce a místo technického průkazu auta se prokázala svou oblíbenou "IDENTIFIKAČNÍ KARTOU ZVÍŘETE". Nic naplat, všichni svatí s tebou, Verčo, jede se dál. 

    To bych ale nebyla já, abych na kruhovém objezdu zvolila ten správný výjezd. Dle modré tabule s šipkou a nápisem Ostrava vydávám se v naději, že už budu brzy doma, právě touto cestou. Zpočátku jsem ukolébána pocitem, že je vše v pořádku, ovšem jen do té doby než mi další tabule a tabulky začínají nabízet na výběr lokality mému bydlišti poměrně vzdálené. Co takhle vzít to přes Antošovice, Koblov či Hrušov, paní řidičko? Srdeční sval rozehrává bouřlivý rytmický virbl. Cesta se stáčí kamsi mezi opuštěné polorozbořené domy, zarostlé chodníky a fabriky, co už drahná desetiletí neviděly zaměstnance. Odjakživa mám velkou fantazii a ta si v tuto chvíli opravdu lebedí. Podle jejího scénáře se už brzy dostaví defekt, člověk ležící bezvládně na cestě či mi vstoupí do cesty banda ozbrojených feťáků...Okolních aut ubývá, přece jen pozdní hodina žene řidiče ze silnic do tepla svých domovů. K dovršení katastrofického scénáře mi "pípne" kontrolka zvaná "hladové oko" a auto se dožaduje benzínového bumbání. Ještě aby mi v těchto nehostinných končinách vyžízněné fáro odmítlo další jízdu a já musela domů po svých.... Absolutně se nechci domýšlet takovýchto konců. Uvědomuji si, jak strašně miluji mobilní telefony. Jediným štěstím je, že ten můj dostal svůj příděl "žrádýlka" z nabíječky a já jej mohu využít k svému naléhavému "SOS" tátovi. "Pomoc," volám zoufale, "nevím, kde jsem. nevím, kudy jet...co mám dělat?" vychrlím na tátu, který si dle rozespalého tónu jeho "haló" hodil u telky šlofíka a byl nepříjemně vyrušen. Oceňuji, že se snaží zachovat klid. Sebemenší náznak jeho nervozity by totiž pro mne mohl znamenat naprostou hysterii. Poklidně mě navádí ke zprovoznění Huga. Ten má však půlnoc a na zadání cílové adresy reaguje nemístným "nanalezena žádná možná trasa", GRÁZL!!!! Už se vidím, jak ještě nějakou dobu jezdím než hladové oko oslepne a mně nezbyde než potupně požádat někoho úplně neznámého o pomoc. V pátek navíc musím do práce... Táta je kupodivu laskavý a trpělivě koumá nad jiným, lepším, zadáním tak, abych se spolehlivě přece jen dostala domů. Obava, že celá smečka zůstane jen na jeho bedrech, dělá své. Konečně jsme Huga probudili k životu. Uvolil se mě zachránit a tak po dramatickém zážitku uléhám  pozdě večer znavena do pelíšku, abych nabrala síly na další náročný den.

     V pátek mě totiž čeká další návštěva Bohumína. Veronice se mě podařilo přesvědčit (přiznávám, že jí to nedalo téměř žádnou práci :-D), že by nebylo vůbec špatné, proniknout do tajů naprosto nové psí disciplíny, která je u nás teprve krátce a ještě neodrostla plínám, noseworku. Bez Verči bych byla jen pologramotnou pejskařkou, s Veronikou se mi obzory nadějně rozšiřují a já jsem tomu velmi ráda. Jak bych mohla bez noseworku vůlbec existovat? Proto v pátek velmi pospíchám z práce, abych byla připravena k naládování do Verčina auta včas a my vyjely vstříc nevšedním novým zážitkům. Na seminář beru tentokrát Cherry. "Medvědice" je nadšena. Má mě celé odpoledne jen pro sebe. Když se má projevit jako nadějný adept noseworkového snažení, může se samou snahou přetrhnout, aby mi vyhověla. Špalíček skořice se snaží polapit do zubů (to se jí mým mínusovým postřehem i daří), ochutnává ho a hraje s námi "postřehovku", kdo rychleji a přesněji. Naklikat ji správnou práci nosem není vůbec jednoduché, ale to byl ostatně účel účasti na semináři - naučit se základnímu postupu nácviku a poté pracovat doma s oběma psicemi. Je to moc fajn akce. Všichni zúčastnění jsou snaživci. Už vidím ten nátřesk na starovní listině zájemců o zkoušky. Nadšení je nakažlivé a ač se na té startovce v nejbližší době vůbec nevidím, je to opět Verča, která na mě potutelně pomrkává a spiklenecky šeptá, že určitě budeme co nevidět závodit :-D.

   Sobota je dnem regenerace sil, odpočinku. Probouzím se na své poměry v pozdní hodinu - kolem sedmé. Převaluji se v posteli, labužnicky si užívám pocitu právě zahájených prázdnin, když tu zaslechnu cosi jako zakňourání. Přestanu šustit peřinou a nastražím uši. Zakňourání je tady zas. Postupně se mění v tichý, leč srdceryvný, pláč. Chvíli mi trvá, než mi to dojde. To pláče má domácnost. Chudinka zanedbaná musí neustále ustupovat mým jiným zájmům. Přijde mi jí líto. Sobota bude její. Chopím se příslušného náčiní a v té nejvyšší rychlosti jím pigluji podlahy, nábytek, procvičím si "zastavované zóny" u zpřeházených skříní, jimž dávám řád a odpoledne se vrhám na "Gerlachovský štít" vypraného nevyžehleného prádla. Večer konečně zasednu k počítači, abych domluvila podrobnosti k zítřejší akci - závodům v Brně. Vyměňuji si pár řádků s Veronikou, která se pochlubí sladkou svačinkou, jež pro nás připravila v podobě koblih. Navrhuji, že tedy ještě spáchám nějaké palačinky, ale Veronika nesouhlasně poukazuje na škodlivost toliko sladkých jídel. Místo palačinek na sladko navrhuje palačinky se špenátem a sýrem. Místo abych si ťukla na čelo a šla spát, neboť hodiny už ukazovaly kolem deváté hodiny večerní, experimentuji se slanými palačinkami, do nichž mixuji i španát a vytvářím pikantní sýrovou omáčku. Když už na závodech vybouchneme, alespoň se hezky nadlábneme.

   Do Brna vyrážíme z Vřesiny po páté hodině. Vzhledem k tomu, že se má do auta naládovat 5 lidí a 7 psů, je třeba prostorem šetřit. Hraběti Ernymu tak tedy musí být drátěný bejvák otočen alla ptačí klícka a hrabě v ní musí v polosedu - pololehu vydržet celou cestu. Vedle něj totiž vyplňují prostor dvě borderky. V kabině na klíně si pak hoví šeltiák Biaggi, yorkšírka Nela, westík Guliver a také Andula. Prakticky pouze řídící Eliška nemá na klíně žádného psa. Cesta ubíhá družným hovorem a i když si celou cestu nadávám za svou přehnanou aktivitu, přece jen se na závody tak trochu těším. 

   V hale je zatím chladno, teploty nad nulou zachraňují ohřívací lampy, okolo nichž jsou neustále shluky zmrzlíků. Zabíráme si místo na lavičkách a do prostoru mezi lavičky a začátek parkuru umísťujeme klec s Ernym. Ta se stává multifunkční. Slouží jako odkládací místo pro vše a zároveň jako stůl, mimochodem imrvere prostřený. Erňanovi se pod tolika dobrotami protahuje jeho koliácký frňák jako Pinocchiovi. Konečně se začíná běhat. Naší výpravě se jumpingové běhy docela daří. Nálada je výborná. 

     Když jde na start Verča s Ernym, je celá naše výprava "v pozoru". Každý z nás získává funkci. Dostávám tu hlavní. Jsem vrchním motivátorem celého Ernyho závodního snažení. Fasuji do ruky dózu s granulemi (před časem ještě stačil kousek masa v ruce, nyní musela být motivace zvýšena výrazně zvětšenou porcí) a také do druhé ruky plyšovou kačenu. Je mi vysvětleno, že si pan hrabě vybere motiivaci, která mu bude v jeho momentálním psychickém rozpoložení více vyhovovat. Na zavřené dóze musí být ještě nejméně tři granulky ležící na víčku, aby pan pes viděl, že dóza není jen tak nějaká prázdná maketa. S plnou náručí motivačních propriet nastupujeme na start. Ještě že nemusím kačenu "rozezvučit", to už bych vážně neměla jak udělat. Ale zřejmě jsem výborným motivátorem. Psisko běží jako o závod, dokonce paničkou ukazovanou trasu a dobíhá v solidním čase. To už je v cíli připravena dóza, na ní trůní 4 granulky a druhá má ruka mává teatrálně kachnou. Zasypáváme Ernyho obdivnými výkřiky a provoláváme mu slávu pomyslně vyhazujíc do vzduchu své čepice. I ostatní členové týmu (hecíř a kameraman) odvedli svou práci skvěle. Verča je spokojena.

    Po poledni se s Annie dostáváme na start dvojkové zkoušky. Parkur se mi líbí, ale záhy naše snažení končí diskvalifikačním hvizdem pana rozhodčího. Annie, pěkně rozběhnutá a navnaděná z jumpingu, neustojí zónu na lávce, následně ani na Áčku a "jako na trní" je i na houpačce. Opravujeme a dobíháme tréninkově.  Stejný problém přináší i open. Na tréninku zóny naprosto "přibité" získávají zde, na závodech podobu "sbíhaných", ale netolerovaných :-D. Závody končí v rozumnou dobu, proto i náš návrat do Ostravy není pozdní. Jednoznačně jsme si závody v perfektním složení posádky užili a proto je třeba nelenit a brzy podobnou akci zopakovat.

Jumping se nám s Ann povedl TAKTO

    Co dodat k náročným čtyřem dnům? Snad jen tolik, že ač bych čekala nějaké vyčerrpání, nic takového se nedostavilo. Právě naopak, psí akce mají totiž "nabíjecí" efekt a platí zde jediné pravidlo přímé úměry...čím více, tím lépe!