HURÁ NA HOUBY

      Celé léto moje houbařské srdce plakalo. Vycházky do lesa s očima přišpendlenýma k zemi, prosty všech houbařských radostí, zaznamenaly nepatrné povzbuzení teprve koncem září. Okolo lesních cest se objevily bedly. Co bedly...? "Moře" bedel! Sotva "narozené" paličky i majestátné klobouky těch vzrostlých vlily mi do žil mou  pověstnou houbařskou posedlost. Ač vřesinský les  nic jiného než bedly nevydal, byla tu jistá naděje, dle zpráv a obrázků z jiných koutů země, že někde by tomu mohlo být i jinak. 

   Kontaktovala jsem přátele z Valašska, mé oblíbené přírodní destinace, aby mě v mé vášni nadcházející víkend podpořili nebo naopak zbrzdili. Pravděpodobně bych i v případě nepříznivých zpráv jela situaci osobně prověřit. Naštěstí byly zprávy příznivé. Program na sobotu dostává tímto jasnou podobu.

   Jakožto "strom" posedlý houbařením, mám  své nedaleko padlé "jablko" - dceru naprosto identického ražení. Co na tom, že předpověď počasí udává takřka souvislý déšť a řádný chlad, že bys ani psa nevyhnal. Psy tedy necháváme doma, ale my vyrážíme, ať se děje, co se děje.

  Původně stanovenou hodinu odjezdu (5:00) přehodnocujeme na 5:30, neboť rozednívání si už v říjnu dává na čas. Na houby je třeba vidět. Pro jistotu však do košíku stejně ukládám i kapesní svítilnu. Hned vedle mého milovaného "osobního" houbařského nožíku.

    V sobotu nemůžu dospat, jak se těším. Těší se i košíky, že budou konečně po nečinném létě zase aspoň trochu "v kurzu". Láskyplně do nich ukládám svůj speciální houbařský nožík, krajíc chleba s paštikou jako sváču a tradá pro Evku. Kapky, bubnující vytrvale na okenní římsy, tma jako v pytli a chlad , ověřený psisky za ještě skoronočního venčení, vedou psy k myšlence rychlého návratu do vyhřátého pelíšku. Tentokrát žádné "psí voči", žádné vykutálené psí přemlouvání. Paničce patrně hráblo, chápeme a raději chrápeme...Všechna čtyři chlupatá těla zaparkují v peleších a hrají mrtvého brouka. To se mi hodí. Na houbách jsem stejně raději bez nich. Své srdce mimořádně nasměruji jinam.

     Vyrážím. Jedu tmou...prázdnými cestami...stěrače si musí docela máknout. Evka je už připravena. Při společných jízdách vždy smlouvá o každou minutu, uhrává pokud možno co nejpozdnější odjezd. Ovšem...když jde o houby, sama navrhuje ďábelský čas 5:00 hod. Tentokrát jsem to já, kdo z objetivních důvodů odjezd o půl hodiny odkládá. I tak zastavujeme na známém parkovišti za poměrného šera. Jsme tu první. Snad pouhou minutu po nás parkuje opodál modré auto a z něj vystupují dva starší muži v evidentně houbařských mundúrech. Zdravíme se  a rozcházíme na různé strany. Patrně jsou jejich osvědčená místa jinde než ty naše. Naštěstí :-)

   Vstupujeme do lesa, avšak místo "detailů" na zemi mezi listím vidíme dobře jen siluety stromů. Dochází na mou svítilnu. V jejím chabém svitu  nacházíme záhy svou první dnešní houbu. "Batole" praváka.  Povzbuzeny úlovkem z první minuty hledání  stáváme se ještě pozornějšími. Také Evka si svítí mobilem a úspěšně si "vysvítí" praváckou rodinku. Srdce plesá, foťáky cvakají, nadšení nezná mezí...

   Stoupáme svahem jako dvě světlušky (no, nejsme my blázni...?). Po úvodním namlsání však cestou na vrchol nenacházím zhola nic. Jedinou výhodou je, že za dobu výstupu se rozední  a svítidel netřeba. Ale stále NIC, nepočítám-li mou nohou rozšlápnutého "kováře". S omluvou jej obřadně ukládám do prázdného košíku. Přidáváme dvě vzrostlé bedly s klobouky jako talíř. Třeba to bude to jediné, co dnes přineseme...:-(. U smažených bedlových klobouků si pak budeme tiše snít o úspěšnější lesní výpravě.

     Před námi je další svah, daleko strmější než ten první. Pokorně jej zdoláváme s vidinou...však víte. A pak to přijde. Lesem se začnou rozléhat naše hlasité výkřiky radosti. Každou houbu musíme vidět obě dvě, takže se docela nachodíme, ale pohyb v náročném terénu vlivem adrenalinu ani nevnímáme. Pohlcuje nás prostá...krásná radost!

      Košíky se rychle plní. Nejen nad houbami však srdce zaplesá. Zážitek nám přináší i důstojně lezoucí černožlutý tvor. Mlok. Toho už dnes jen tak nepotkáte. Tomuto obdivuhodnému tvorovi přičítáme zásluhu v nalezení doslova "zlaté houbařské žíly". 

    Zastavujeme totiž, sledujeme mloka a přitom telefonuji tátovi. Ten zůstal doma s hlasitě proneseným názorem, že do takového počasí vyrazí opravdu jen "magoři". Líčím tátovi naše úlovky a přitom se rozhlížím po okolí. Nevymlouvám mu jeho názor o magorech. V polovykácené stráni mi náhle padne zrak na fešáckou rodinku  výstavních hřibů. Několika hurónskými výkřiky ukončuji hovor.

     Stráň, kde sedí krasavci, je příkrá jako horolezecká stěna. Vysílám tam mladou krev Evku, která ochotně šplhá daným směrem. "Takový sráz, to už by pro mě nebylo," pomyslím si, avšak když začne Evka vydávat obdivné výkřiky, už šplhám. Nohy mi podkluzují, několikrát potupně padám, ale za pár minutek se přidávám k juchající Evce. Hříbků - výstaváků je tady hodně. Terén nám je však nedává zadarmo. Nenecháváme tam ale ani jediný kousek.

   Je třeba sestoupit zpět na cestu. Jestliže nahoru to ještě šlo, sestup si bez zlámaných končetin a vyvrtnutých kotníků nějak nedovedu představit. Jediné schůdné řešení vidím v jízdě po zadku. A tak ve svém věku :-D  sjíždím svah "v sedě". Sic s blátem notně poznamenanými kalhotami, leč s vítězoslavně ochráněným houbovým pokladem.

    Máme plné košíky, ale stále nacházíme další kousky. Teď hlavně kozáky. Krásné, zdravé, nohaté. Už není kam dávat a tak část obsahu košíku stěhujeme do mého batohu.

 Košík je cestou k autu opět bohatě doplněn. Jsme velmi unavené, ale šťastné, že jsme mohly prožít tak úžasné sobotní dopoledne. Takový zážitek byl ten  jediný, který mi v jinak dokonalém létě chyběl.