JAK JSME SI UŽILI FOCENÍ

      Když jsem o Vánocích našla pod stromečkem nápaditý dárek - poukaz na deset profesionálních fotografií dle vlastního výběru, měla jsem okamžitě jasno, kdo na snímcích bude spolu s mou persónou figurovat. Dcery sice zvěčnění na fotografiích s mamá a papá po boku s díky odmítly, chlupatí členové smečky však žádnou volbu výběru neměli. Třetí březnovou sobotu tak naše početná výprava, v níž chyběla už jen Eliška, vyrazila vstříc uměleckým zážitkům do ateliéru fotografa Richarda. Samotné přípravy spočívaly ve volbě vhodné garderóby, kterou jsme s sebou nesli na několika věšácích a v autě úzkostlivě chránili před všudepřítomnými psími chlupy.  Psiska se patrně domnívala, že jsme si vyrazili na nějaký bezva výlet. Ochotně se naládovala do fára a cestou se zájmem sledovala ubíhající krajinu. Jaké bylo jejich překvapení, když auto zastavilo uprostřed betonové zástavby, kde by trávník pohledal a my je na vodítkách táhli kdesi do komplexu obchodů bez možnosti zvýšené pohybové aktivity. Michal zareagoval po svém - na stres obvyklým intenzivním kňučením, ostatní se rozhodli cestu betonem aspoň znepříjemnit. Ve stylu "jeden hot a druhý čehý" dorazili jsme nakonec zdárně k místu budoucího pózování. Aby měla psiska zajištěno své pohodlí, nesli jsme ve volných končetinách klec, pelíšek. dózu s pamlsky k uplácení netrpělivých modelů a modelek. Do předsálí ateliéru jsme se nakvartýrovali jako banda šašourů a zde jsme rozbili své stanoviště. Tiše jsem doufala, že akce proběhne co nejrychleji a "bezbolestně", bohužel první komplikce na sebe nedala dlouho čekat. 

    Mistr fotograf nás přivítal nemilou zprávou o absenci jakési mega důležité věcičky nezbytné ke kvalitnímu vyblejskávání křenících se ksichtů. Zatím co ji usilovně hleal, psiska střídavě prozkoumávala místnost, žebrala pamlsky a některá i hlasitě projevovala nevoli s nudným čekáním. Michal situaci nezvládal vůbec. Jeho kňučení přímo úměrně s dobou čekání nabíralo na decibelech a když přidalo jeho velké tělo i fyzický neklid, vyrazil s ním táta na pěší obhlídku města Orlová. My ostatní jsme trpělivě vyčkávali  návratu Richarda, který po naší kategorické neochotě dojet k focení někdy jindy vyrazil kamsi do  terénu nastalou situaci promptně řešit. Za pomoci chlopka, jemuž inkriminovaný fotoaťas říká "pane", byla nepostradatelná proprieta šťastně nalezena a my mohli pudrovat ksichtíky a pozvolným procvičováním lícních svalů připravovat se na oslnivé úsměvy.
    
      Jako první na řadu je vybrán stresař Michal. Vrtá mu hlavou, čím je tak zajímavý, když už podruhé ocitá se pod palbou fotografických záblesků, prvně dokonce s paničkou, která prosta jakékoliv garderóby nutila jej k dojímavým pohledům vstříc objektivu. Prvně se jeho fotky dostaly až na výstavu a protože se jako model osvědčil, dostává se nyní před umělecký objektiv znovu. Dělá drahoty. Neposedí, " neusmívá se". Ani páníčkova chlácholivá slova nepřivádí jej do kýženého klidu. Také páníčkovi se klidu příliš nedostává. Krotíc Michala do přijatelné pózy tváří se poněkud křečovitě. Jsou to náročné chvilky. 

      Zaměstnáni jsme všichni. Zatímco dělám na Michala cukrbliky, abych aspoň na chvíli upoutala jeho těkavý pohled, táta vytrvale pózuje a Richard cvaká jak o duši. Evka ve vedlejší místnosti (tzv. čekárně) umravňuje nedočkavé psí fotomodelky. Ty se cítí dotčeny, že do místnosti šel jako první Michal. Jistě jim zblajzne všechny dobrotky, které tato místnost skýtá. Proto je třeba na sebe taky upozornit. Annie čeká v kleci, kde "hrabavou nohou"rozeznívá rezonující kovové šprušle. Na řadu jde hned po Michalovi. Pohled má nepoměrně soustředěnější, když  v úrovni jejich očí míhá se nepřetržitě lákavý piškot. Evka i táta snaží se všemožně upoutat její pozornost. O tom, že se jim to velmi dařilo vypovídají fotky, na nichž mnohde vypadá Annie  soustředěným pohledem jako vycpané zvíře.

     
     
        Cherry se projevuje jako fotomodelka nejpřirozeněji. "Dostanu piškot? Tak jo, foťte, klidně si počkám." Koky se projevuje v pravém světle. Ja jak z hadích ocásků. Zbývá společné foto celé smečky. Michal je z něj omluven. Má už dost těch šaškáren a je v nervech neklidný a kňučí. Rychle absolvujeme ještě posledních několik blejsknutí a můžeme balit fidlátka. Přesouváme se s psisky, klecí...pelíškem...věšáky. ( cirkus Humberto) do auta, abychom vyrazili domů a tam se mohli v následujících dnech těšit na výsledky dnešního snažení. 
 

         Fotky se mistru Richardovi povedly a já jich objednala daleko víc než bylo původních 10 na vánočním poukazu. Vždyť táta figuroval na profesionálních fotkách naposledy před nějakými 30 lety, když ve svatební den byl nucen bez možnosti obrany vystavit se coby ženich v zaběhané tradici. A tak kdoví kdy jej do něčeho takového zase uvrtám.