Jak to bylo u "Francouzů" Elišky a Vojty

      Před francouzským dostaveníčkem jsem zjistila, že pro naše děti platíme za naprosté suchary. Nepopírám jisté opotřebení organismu a sníženou chuť k ponocování a paření do časných ranních hodin, ale ještě jsou dny, kdy vlivem příjemných okolností a příznivého duševního i fyzického rozpoložení jsem ochotna a schopna vyvinout jistý mladický elán a zavzpomínat na staré dobré časy studentského flámování. Eliška s Vojtou totiž opět mínili trumfovat  a tak nám bylo naznačeno, že den bude tentokráte sakra dlouhý, neboť o zábavu bude postaráno až do rána. Musím uznat, že opravdu bylo...

   K několika drobnostem, které obvykle na akci tohoto druhu bereme, muselo být věcí notně přidáno. V neposlední řadě také zvířectvo s klecí a proviantem, spací ohoz (ten, jak hostitelé doufali, neměl být tentokrát vůbec použit), čisté fusakle, zubní kartáček a dentální nit, nezbytný foťák a samozřejmě dobrá nálada. K mlaďochům jsme odjížděli s chutí na avízované menu, jehož rozluštění (bylo stylově francouzsky) nás stálo zhruba půl hodiny konverzace s Google překladačem. A tak jsme se mohli těšit na oblíbené sýrové fondue, kachní prsa na medu a také jablečný koláč "naopak". Vyplatilo se snídani tentokrát odbýt a připravit chuťové buňky na lákavý francouzský jídelníček. 

    U mlaďochů bylo už vše připraveno. Naše setkání bylo zahájeno bouchnutím zaručeně pravého francouzského "šampáňa" , kterým jsme si připili na zdar naší rodinné sešlosti. Eliška a Vojta kmitali prostory ve vyhraných putovních zástěrách, my seděli v obýváku usrkávali osvěžující nápoje a uzobávali výborné slané dobroty, jen psiska smutně pokukovala...žádné psí pamlsky...jedinou "kostí" byla fešná šansoniérka na televizní obrazovce, pějící, jak jinak, než francouzské, písně. 

  Oběd se hostitelům opravdu povedl. Zahájení v podobě sýrového fondue  jsme se snažili nepřepísknout, neboť následovaly další vydatné chody. Cibulačka se zapečenou sýrovou krustou by svou hustotou vydala na samostatné jídlo a to byl teprve start :-). Hlavní chod - kachní prsa na medu s brambory - nás všechny naplnil až "po okraj". Chvíli jsme konverzovali a jen co najezení trochu ustoupilo, vyrazili jsme ven za zábavou. 

   Petangue je hra,  kterou jsem znala dosud jen z filmu Jsem nesmělý a léčím se, s mým oblíbeným Pierrem Richardem v hlavní roli. Ten zde silou pohledu dokázal vyvést soupeře dokonale z rovnováhy, což se ovšem o mém pohledu, upřeném na zrovna hrající soupeře, říci nedalo. V přesnosti hodů jsme na tom ale s tátou nebyli zase tak špatně a dokonce jsme v jednom kole zažili i opojný pocit vízězství. Každopádně hra zaujala natolik, že ji hodlám v dohledné době pořídit coby rodinnou zábavu k letním grilovačkám. 

   Eliščin jablečný koláč "naopak" mě překvapil už tím, že ho vytvořila Eliška, která totiž doma až dosud svůj "pekařský um" pečlivě tajila. Jen jednou jej projevila. To když mi spolu se sestrou Evkou asi v 10 letech pekly dort. Sice nebyl k jídlu, zato pocta to pro mě byla převeliká a dodnes mám z jejich nápadu nostalgickou radost :-). Tento dezert byl ovšem jedna báseň. 

  Odpoledne jsme strávili zábavnou postřehovou hrou Dobble. Ověřila jsem si, že s mým postřehem to není růžové, přesto jsem byla schopná a ochotná hrát hru až do úplného zblbnutí...co kdyby se ten můj postřeh přece jen znenadání vzbudil? Nebýt vyzvání přesunout se za další zábavou, snad bych ten skvělý "Dobble" hrála ještě teď :-).

 Zábava měla pokračovat o několik ulic dále. Tam, na velkém prostranství v blízkosti bystřické školy (místo zvoleno zřejmě na mou počest) uspořádal pro nás Vojta s Eliškou Májovou veselici :-D. Naši šestičlennou společnost doplňovala Vojtova mamá a teta, ty se hned za prvním stánkem s medovinou proměnily na Alenku a Janu. Medovina je nápoj lahodný, rozléval mi příjemné teplo po těle a my se brzy přesunuli na betonový parket pod hvězdnou oblohou, kde jsme v rytmu "vypalovaček" všech možných časových období křepčili až do noci. Komínek z plastových kalíšků po vyžahlých medoviněách nadějně rostl do nebes a nálada měla stále vzestupnou tendenci. Ve chvíli, kdy kulminovala, nějaká rozumná duše prozřetelně "zatroubila na ústup".

    Psice nás, flamendry, radostně přivítaly a v jejich vítacím rituálu nebyl ani náznak výčitky za pozdní příchod. Asi tušily, že jistý "trest" za ponocování se dostaví principem přirozených následků. A dostavil. Celou neděli jsem zpytovala svědomí a se svou bolavou palicí přemýšlela, zda na tento typ zábavy už opravdu nejsem "za zenitem".