Podnájemník

Nudíte se? Pořiďte si Jaroslava ježka.

       

"Zahrabe se do listí a přes zimu  spí a spí..." tuto klasickou básničku, kterou se učí malé dětičky ve školce, zřejmě neznal ježek, pochodující si to v poslední lednový den po zasněžené lesní  pěšince. Vydaly jsme se zrovna s Annie na malou zimní vycházku. Aby měla Ann radost, zahrály jsme si její oblíbenou hru Na ovečku. Ovečku představuji já. Annie mě jako střeží. Jakožto ovečka se v rámci své role přikrčeně pohybuji prostorem ( předem ubezpečena bedlivým pohledem, že nemáme dalších diváků). Pasu se tu i tam, pobíhám sledována ostřížím zrakem mé kelpice. Vtom se napřímím jako vzpurná ovce a rozběhnu se. Annie mě zadrží. :-). Tuhle hru Annie miluje (a sousedi za záclonkou také). Když jsme se dostatečně vyřádily, vydaly jsme se na náš dlouhý lesní okruh. A právě tam, sotva kilometr od domu- jsme potkaly pana Bodlinku. Annie, nabuzena lovem "ovečky", se ihned hrnula k ježkovi. Vlivem několika akupunkturních zásahů do oblasti čenichu však její chytrá kelpií hlava vyhodnotila ježoura jako objekt nevhodný ke hře či jakémukoliv mordování. Ježour byl drobný, teploty mínusové a mé srdce měkké. Přece  ho tu nenechám? Lapla jsem pichlavou kouli do rukávy obalených dlaní a s rozhodnutím ubytovat zvíře na nějaký ten čas u nás doma, jsem zařadila zpátečku.

  Z garáže jsem vyhrabala archaický proutěný koš na prádlo s přesvědčením, že přírodní materiál v něm vyvolá ty nejpozitivnější emoce a po požití naservírované potravy se milý ježour zavrtá do deky ( mimochodem s maskáčovým vzorem od přírody k nerozeznání)  zalomí zimním spánkem. V prostorách nefachčícího krbu je stálá- poměrně nízká- teplota. Pro ježka ideál. S vděčností se vrhl na mělněné hovězí maso, zblajzl i dva piškoty, vypil misku vody a opravdu usnul. Vypadal spokojeně a já už jsem si v duchu připravovala způsob, jak předestřu tátovi ten fakt, že je nás zase víc, tentokrát  o Jaroslava ježka.

  Táta, za ta léta života se mnou zocelen všemi mými nápady, zvyklý na ledacos, nehnul brvou. Jaroslava ježka vzal na vědomí s klidem Angličana stejně jako kdybych mu sdělila, že v televizi dnes dávají Belmonda. Jediné, co na adresu nového podnájemníka pronesl, bylo vymezení jeho (rozuměj tátových) práv. "Mám právo na tiché spaní, voňavé a bezblešné prostředí..." Na posledním právu jsem začala povinně pracovat ihned. Modrou pixlu, z poloviny naplněnou parazitovražedným sajrajtem, jsem jako správný pejskař měla připravenu v pohotovostním režimu. Jaroušek odpočíval po vydatné dávce žrádýlka, když tu jsem na něj spustila "odblešující salvu" krátkých postřiků. Hlavu jsem mu zakryla kouskem deky a postřik několikrát opakovala- dle pokynů na pixle. Jarda začal příšerně funět. Lekla jsem se, že je snad v posledním tažení...že se svinstva nadýchal, že je alergický....Po půlminutě hlasitého funění ( zřejmě v duchu známého "kdo funí, ten zuří") a nepokojného vrtění se uklidnil. Rukou v pracovní rukavici jsem pohmatem diagnostikovala, že základní životní funkce nebyly porušeny. O tom jsem byla přesvědčena o to víc, když jsem rukavici vytáhla potřísněnou produktem ježčího vyměšování. Na dotyk zareagoval Jarda vztekle-expresivním stažením bodlin. Být v té chvíli Jarda dikobrazem, skončila bych proklána několika zlověstnými ostnami, které by proti mně ve vzteku a sebeobraně vystřelil. Pak už jsem ale poskytla ježourovi jen samé příjemné zážitky.

 Při večerní kontrole jsem mohla s uspokojením konstatovat, že u vymydlené misky, mezi naaranžovánými větvičkami ( aby se cítil jako v přírodě), spinká malý 600gramový jehelník. Stejně spokojeně jsem usnula i já. Ráno mě však přivítal prázdný košík. Jaroslav si nevážil dobrého bydla a rozhodl se opustit po vzoru mediálně známého mistra Kájínka, svůj dočasný fešácký Mírov. K pátrání jsem využila nos povolanějšího hledače- Annie. Věřila jsem, že tato inteligentní kelpie ježka hravě vyčmuchá. Zprvu to vypadalo, že to nebude tak dlouho trvat. Annie zvedla nos a za jeho současného kroutění si to namířila do garáže. Zůstala jsem pozadu a prohledávala ještě všechny kouty v místnosti s krbem. Najednou se ozval štěkot a hrabání. Vida, myslím si, Annie, aniž by se to kdy nějak odborně učila, pochopila, vyhledala a nyní označila hledaného. Jaký však byl můj údiv, když místo hledaného uprchlíka vyhledala bystrá Annie dosud zašitý pytel granulí a vehementně se domáhala jeho načnutí. Hodinové pátrání bylo zakončeno neúspěchem a já už plánovala, jak s baterkou v ruce nastoupím na noční hlídku, přičemž budu mít možnost nostalgicky vzpomenout dobu mých pionýrských táborů :-). Snad se Jarda v noci vydá na lov a bude uloven.

Objevil se dříve- u dříví, kam se utíkal schovat. "Mírov", v podobě proutěného košíku, musel doznat zostření bezpečnostních opatřenía tak jsem rázem získala to, po čem v 60. a 70. letech minulého století (brrr...a takhle dávnou dobu pamatuju? :-( ) prahly tisíce dětí hltajících napínavá dobrodružství Rychlých Šípů. Ježka v kleci.

  Větší prostor se Jardovi zamlouval. Navzdory tomu, že je noční zvíře a navíc má mít "noc"  po celou zimu, rozhodl se, že letos zimování vynechá. Když už mu podstrojujeme tak vybrané menu, byl by přece věčný hřích to zaspat. Následujícího dne jsem zaznamenala jistou nevlídnost v chování mého muže. Ranní pozdrav jen tak ucedil mezi zuby, ústa do tvaru podkovy. Tušila jsem souvislost s ježkem. A taky ano. Bylo porušeno právo na klidné spaní. Ježour údajně celou noc trénoval na "bicí" ( k tomu mu posloužily dvě nerezové misky na žrádlo a vodu), funěl a šustil. Když se ke stížnosti na nevyspání přidala i má vlastní krev Eliška, bylo třeba zajistit rodině klidné spaní. Jaroslav je každý večer odvezen do vyhnanství garáže, kde si může nerušeně a beztrestně šramotit, aniž by to místnímu harampádí vadilo.  Dnes je s námi ježek už 10 dní a já mu chystám hygienickou očistu a fotodokumentaci "kterak se vytahuje ježek z klece".