KDO BY TO BYL ŘEK

                     Že se  vše na světě vyvíjí, je nezpochybnitelný fakt. Co je živé, tak nejen roste, sílí, posléze stárne...ale jde-li o človíčka, tak také zraje, tříbí myšlení, přehodnocuje a mění své postoje. Často v duchu zásady - "Nikdy neříkej nikdy". Sama jsem toho barvitým příkladem. Například jízda autem  se pro mne po několika počátečních, ne úplně kvalitních,  pokusných jízdách, ocitla na pomyslné listině UŽ NIKDY! Snad bych i svému negativistickému postoji k řízení dostála, nebýt našeho přestěhování z města a nutnosti řešit vzdálenost nezávislostí na veřejné dopravě nebo ochotě některých členů rodiny taxikařit "pro mé krásné oči". Po vzoru Dalibora, jehož nouze naučila housti, jsem nucena  stáhnout řízení auta z listiny NIKDY na listinu NĚKDY. Dnes řídím ráda. 

                         Takto nějak měnil se můj postoj (však bez stavu nouze) k závodění. Když jsem před více než dvaceti lety přičichla k agility, stalo se mi milovanou zábavou. Hopskání na tréninku mě dokonale naplňovalo, nepotřebovala jsem víc. Netajila jsem se svým postojem k jakémukoliv porovnávání, přesto jsem se ocitla pod tlakem, abych se pustila do závodění. Odolávala jsem dlouho, dokonce jsem se vzdala běhání s nadějným kníračským klukem Bertíkem ve prospěch mé závoděníchtivé dcery. Místo Bertíka jsem si vzala k cepování matku nadějného psiska - Tinu. Náturou jsme si dokonale sedly. Také závody nenáviděla. 

           S příchodem dalších psů sílil nátlak, abych závody už konečně zkusila. Nakonec jsem z kategorického NIKDY slevila na...tak tedy jedny klubovky zkusím. Uplynul nějaký čas a já učinila další ústupek. Zkusím tedy oficiální závod, ale jen  jednou za uherský rok a v začátečnické kategorii navždy. Jistě tušíte, jak to pokračovalo. Cíl jsem zvýšila na druhou výkonnostní kategorii, s kelpií posléze na třetí. Přibylo závodů a to dokonce i těch významnějších.  V loňském roce jsem poprvé zkusila své štěstí v prvním kole kvalifikačních závodů na mistrovství republiky. Sice s netradičním cílem: Proboha...hlavně se nikam nekvalifikovat...ale  i tak velký pokrok. Rozběhnuty jsme měly hezky, avšak  do druhého  kola mi bohužel vstoupilo klíště. 

       Kdyby mi někdo ještě před časem řekl, že se přihlásím dobrovolně a bez mučení na závody do Prahy, nevěřila bych. 

                Jednou tak při prohlížení závodní nabídky padl mi do oka závod v proslulé Tachyon aréně, kde jsem dosud neměla tu čest běhat. Propozice slibovaly celkem 4 běhy a v případě těch nejkvalitnějších výkonů i účast v běhu finálovém. Po domluvě s Eliškou, jež si tento závod nemohla nechat ujít, jsem nakonec závod přihlásila a aby to bylo sichr, obratem jsem přikázala své bance, ať  závod uhradí. Jak se znám, měla bych s blížícím se termínem tendenci se ze závodu  " vyvlíknout" a nejet nikam.  Týden před akcí jsem si začala v duchu spílat. Neděle se rychle blížila...nebylo však už cesty zpět.

               Po dlouhé cestě vystupujeme spolu s Eliškou a Dančou v rozlehlém areálu Tachyon arény. Prostředí se mi zalíbí na první pohled. Okolo arény velké travnaté plochy a samotná hala moderní, s veškerým potřebným příslušenstvím. Přezouvání v šatně u vstupu mě vůbec nepřekvapuje a pokud, tak jen velmi příjemně.  V samotné hale, kde probíhá závod, je dokonce zapovězeno jídlo a pití. To mi chvíli trvá vstřebat. Dvakrát bezostyšně vytahuji svůj dřevorubecký chleba k posilnění, načež jsem  Dančou taktně upozorněna, že porušuji zdejší antipožírací řád.V druhé části dne už pravidlo vzorně dodržuji.

             Na ploše jsou postaveny dva parkury. Jumping a agility. Závodníci jsou rozděleni na dvě části, z nichž každá prohlíží svůj parkur. Nikdo nezahálí. S Koky máme jako první na programu agility. Parkur vypadá zajímavě. Prolínají zde prvky různých obtížností. Největším oříškem pro mne je pasáž vyslání psa do tuneluz jednoho boku kladiny a následná skočka na boku druhém. Kladinu lze oběhnout dvěma způsoby. Zatímco naprostá většina závodníků volí vyslání a sprint zpět ke skočce, vsázím na kvalitní Kokčinu zónu na houpačce a snad i mé rychlé nohy, plánuji risknout oběh po směru. 

           Startuji  v druhé desítce závodníků. Eli jde na start několik závodníků přede mnou. Nervozita stoupá. Rozbíhám první překážky, ale hned na začátku moc hlídám tunely a tak nestíhám přeběh mezi nimi tak, jak jsem si plánovala. Před následnou skočkou udělá Koky "myšku", ale jdeme dál bez trestných. Ty si vyrobíme o kousek dál na slalomu, na jehož překonání vysílám Koky velmi pozdní informaci. Nabíhá do druhé mezery a opravujeme. Pak už to jde. Blíží se náročné místo. Koky na zóně nezklamala a také nohy se mi podařilo rozkmitat do potřebné rychlosti, takže překážka za kladinou není problémem. Ještě  Áčko a dvě skočky a jsme v cíli. S pěti trestnými za slalom je to 12 místo.

            Ani si moc neodpočineme a je tady druhá prohlídka. Jumping vypadá hezky, ale malý nesoulad v místě, kde jsem nestihla vše, jak bych chtěla, nám přináší disk. 

            Venčíme, chvíli koukáme, jak se daří ostatním, a je tu třetí běh. Parkur se mi líbí. Pomalu se blíží náš start, když tu si u sledování závodníků před námi všímám, že jsem si dráhu prošla špatně. Jedna z překážek má být překonána ze směru "okolo" místo mnou nacvičeného "přímo". Rychle se snažím do hlavy ukotvit tuto informaci. Daří se. Dobíháme čistě na 7. místě. Před sebou máme posední jumpung. Vypoadá moc hezky a přijde mi docela snadný. Napálím ho ve velké rychlosti. Škoda chybičky, kdy nedotáhnu pohyb, Kokyna to špatně vyhodnotí a 5 trestných za odmítnutí je na světě. Radost z celkově podaných výkonů mi to však rozhodně nezkazí. Do finále jsme se nedostaly, ale ostudu jsme neudělaly. 

Když tak akci zpětně rekapituluji, jsem nakonec ráda, že jsem se jí zúčastnila.