KDO POJEDE O VÍKENDU ZÁVODIT? HODÍME SI MINCÍ.

Jen co si táta "přičichl" k závodění a spolu s Andulkou přivezl nějaké ty ceny, zblbnul do frisbee dvě z mých tří aktivních psic a v lednu plánovací kalendář hustě zaplnil svými akcemi tohoto druhu. Prý - Kdo dřív přijde, ten dřív...závodí. A tak jsem se stala obětí trefného " Kdo zaváhá, nezávodí vůbec" :-(. 

"Intenzivka? Kdepak...holky budou lapat disky kdesi v Čechách, nevidíš to tam barevně zapsané? Závody? Měla jsi říct dřív, už jsme přihlášení..." Tohle je druhá strana mince, když se vám podaří získat partnera pro svůj koníček. Končí vám "právo veta" na všechny víkendy, nemůžete si neomezeně plánovat akce, které vás zaujmou, chcete-li, aby i partner zažíval tu radost z času stráveného s psími parťáky. Naštěstí i když táta obsadí "závoděníschopné" psy pro svou TOP disciplínu, zůstanou mi doma další tři k procházkám, hraní a mazlení. 

   Kdyby mé přípravy na závody byly jen z poloviny takové, jaké dnes předvedl táta, vyslechla bych si asi na svou adresu hodně nelichotivých poznámek. Proto jsem za ta léta vycvičena k tichému a nenápadnému odchodu z domu. Naprostou většinu nezbytných potřeb k závodům chystám den předem, abych ráno nebudila spícího muže štracháním v pokoji. Pravda, občas se to tak úplně nepovede, také psiska k tomu mívají co říct, když s povykem sobě vlastním vyběhnou k rannímu venčení, ale hlučnost přípravy má u mě za ty roky rozhodně klesající tendenci. Třeba se k tomu časem propracuje i táta. Dnes tedy vstáváme společně. Budoucí závodník balí trašku. Vlastně...víceméně jen diktuje, co má panička holkám (a páníčkovi) nachystat. Dobrotky pro psy, vesty, aby jejich svaly byly do poslední chvíle v teplíčku, očkováky, miska na vodu, voda, sáčky na hovňousky, klece, postroj k upoutání do auta, horký čaj pro tátu, svačina, teplé oblečení...Táta odchází do auta zorganizovat uložení všech potřebných věcí a Michal, jenž vytušil, že bude dnes "mimo hru", začíná šílet. Do uší mne bolí jeho ultrazvukové pískání. Zoufale pobíhá k oknu a zpět, častuje mne vyčítavými pohledy, jako že mám něco udělat, když ho tu páníček zapomněl. Takřka hluchá Hanička v přesvědčení, že se cosi důležitého kolem ní děje, předvádí své poskoky na místě a se zvednutou hlavou do výšky štěká, co může. No, upřímně si oddychnu, když zaslechnu vzdalující se zvuk motoru našeho auta. Teď už si zbývá jen přát, aby se těm mým závodníkům povedlo dobře zabojovat. Rozhodně na to mají :-)

Jak tedy vyřešit závody k oboustranné spokojenosti? Rozhodne náhoda. Prostě si příště " o holky" hodíme mincí!