TROJANOVICE , 12. A 13. 7. 2014

     Naplánované dvoudenní závody v Trojanovicích si měly nést punc prázdninové pohodičky, sluníčka a uvolnění. Jakožto "pomocník pořadatelů" měla jsem přislíbeno ubytování v místě závodů a cestování domluveno s kolegyní Gabkou. Stačilo naházet do tašky potřeby na dva dny pro sebe i kelpii, sbalit spacák, klec a tradá...Už jsem se pomalu začínala i těšit, když tu náhle v pátek odpoledne, kdy si to vykračuji s plnou taškou hub po lese, zazvoní mi mobil. V něm mi Gabka stroze oznamuje jistou výraznou komplikaci. Jejich auto- to, jenž nás mělo druhého dne bezpečně dovézt na místo, dostalo "vysoké teploty" a vstoupilo do časově nepředvídatelné stávky. Tímto sdělením bylo mi taktně naznačeno, že i já jsem vlastníkem řidičského oprávnění a spoluvlastníkem auta a ač se tím nikde nechlubím  a tiše je ukrývám mezi ostatními doklady, jsou chvíle, jako je tato, kdy jsem nucena ( doslova s čepelí nože na krku) jej využít. Poklidný sběr hub byl u konce. Následovala spousta myšlenek, točících se kolem samotné cesty. Také noc, plná snů hemžících se uniformovanými postavami a oranžovými cedulkami s nápisem OBJÍŽĎKA , na klidu mi nepřidala. Ráno s časovým předstihem přešlapuji u auta a ač jsem předem avízovala, že pro bezpečnost přepravy je nutné vyrazit dostatečně včas, telefonicky jsem informována o přibližně půlhodinovém zpoždění. S takovým i vyjíždíme  a asi jen řídký provoz zachovává mi potřebný motoristický klid. Psi raději ani nedutají. "Dutnou" si ( a pořádně) až ve chvíli, kdy míjíme cyklistu. Ten může tvrdit, že se znovu narodil, když jsem ho svým úlekem nesrazila do příkopu u cesty nebo rovnou nezmasírovala pneumatikou :-D. Dojely jsme tedy šťastně do místa určení. Začal den v závodním rytmu.

     Na programu byly v sobotu tři běhy. Začínalo se jumpingem. Působil jednoduchým dojmem, avšak v jednoduchosti skrývá se často nejedna záludnost. Tak tomu bylo i tentokrát. Možná už při prohlídce jsem nedostatečně vychytala jeho "mouchy"  a v samotném běhu se pak nestačila divit, jak "špekaté" úseky se zde ukrývají. Hned na začátku vykouzlila jsem nějakou tu chybu, avšak kalich hořkosti jsem dopila až v místě, kde opakovaný náběh do slalomu Annie znudil natolik, že si začala prohlížet u parkuru stojící dívky s hráběmi. Začala s nimi hlasitě diskutovat. Snad stěžovala si na rozmary počasí, snad na špatné vedení, každopádně když se rozhodla jít diskutovat o pár diváků dále, kde u hrazení stálo malé dítě, instinktivně jsem ji čapla za kůži na krku. Tím jsem si vykoledovala diskvalifikaci a dobíhala parkur jako největší padouch, tyran a mučitel. 

  Zkouškový běh, který následoval, přinesl mně i sledujícímu okolí nečekané pobavení. Annie fičela pěkným tempem a mně se vcelku dařilo úspěšně ji navigovat. Už už jsem viděla před sebou ty poslední překážky...tunel...skočka....a JUPÍÍÍ!!!! Jsme v cíli. Ale co to? Ani tlesknutí k té mé velké radosti. Spíše zlověstné ticho. Záhy se mi rozsvítilo. V prohlídce jsem si prošla překážky jen po devatenáctku, ač překážek bylo celkem dvacet. Tu dvacátou jsem samozřejmě vynechala a úspěšně si zadělala na diskvalifikaci :-). Přesto byl právě tento běh tím, který mi i přes konečný verdikt přinesl velkou radost.

 Vlastně i poslední sobotní. Agility. Ten patřil k obtížnějším, uspořádáním některých prvků do podoby "pastiček". S verdiktem jednoho odmítnutí skončily jsme na krásném 6. místě a finále, kde postupovalo 5 týmů z každého běhu, nám uniklo o pověstný fousek. Závody se časově natáhly a jelikož jsme odmítly ubytování v chatičce společně s pěti borderkami a jedním pyrenejákem, domů jsem bezpečně dokormidlovala před osmou. 

    Ráno jsme vyrazily znovu, tentokrát i s Eliškou, kolegyní Evžou a jejich čtyřmi psicemi. Za volantem už seděla zkušená Eliška, mohla jsem se proto začít pomalu soustředit na samotné závody.  Tentokrát  začínalo Agility. Annie mi pomalu, ale jistě, už v sobotu začínala flákat zóny, proto jsem byla rozhodnuta na zónách jí nic neodpustit. Bohužel jsem přerušila pěkně rozběhnutý běh a nechala se dobrovolně v rámci důslednosti diskvalifikovat. 

   Nedělní parkury zdály se kapku obtížnější než ty sobotní. Nepovedl se nám ani jeden :-(. Důvodem byla hlavně jejich rozevlátost, kdy například za dvěma skoro rovnými tunely následovalo těsné stažení. Toť prvek, který s Andulčinými velkými oblouky a mými "nemotorizovanými"(čti pomalými) nohami nemáme šanci zvládnout v předepsané podobě. :-(.

   Čest Panáčovic rodu zachraňovala Eliška, jež s devítiletou Kesskou vyhrála, co se dalo a s Nyx také vybojovaly nějakou tu granulku :-D. Annie pak z jejich výhry dostala alespoň za snahu morbidní sušené vepřové ucho.

   Závody se mi líbily. Prostředí koňské haly sice v době vysokých poledních teplot pokoušelo se o můj život nedýchatelným dusným vzduchem, ale jinak 

bylo vše na jedničku. Až tedy na naše výkony :-(. Koncem prázdnin ale jedeme závodit zase a tak máme další šanci, že se nám třeba něco povede :-D.

Aspoň malá část obrazem ZDE