KOČKY NEBRAT!

       Zaujímáte si tak svůj neutrální postoj ke kočkám a nehodláte na něm nic měnit (jsou falešné, nafrněné, loví ptáky...) a najednou vám vstoupí do života ON - mrňavý, křehký kocour...a vy si z něj po pár dnech doslova kecnete na prdel. Řeč je o nešťastném opuštěném kotěti, kterého naše Evka s Kubou objevili na procházce v lese, kňourajícího v hromadě suchého listí. Ochranářské a spasitelské geny se určitě dědí...Cílevědomě vštěpované návyky uklízení sice mé dcery nevstřebaly do svých životů tak docela, avšak mohu si být jista, že nikdy nenechají opuštěné či trpící zvíře lhostejně napospas osudu. A toto mé mateřské srdce doopravdy hřeje.

     Evka ke kočkám  dříve nezaujímala ani neutrální postoj, byla přímo jejich odpůrce. Netajila se negativním postojem k "mňoukadlům", kočku ze svého života takřka vytěsnila. Snad právě proto přináší nám život do cesty takovéto situace. Abychom přehodnotili své kategorické postoje a dokázali posuzovat globálně. 

      V sobotním prázdninovém podvečeru tak přinesla snad pěti - šestitýdenní koťátko mezi naprosto nepřipravenou psí smečku. Ani my jsme nebyli na příchod malé šelmy připraveni. Táta jen rezignovaně přihlížel, jak se krbová místnost zaplňuje klecovou ohrádkou, v níž spočívalo na dece  fňukající chlupaté klubíčko. Už čisté a voňavé. Co však tomuto stavu předcházelo, zmáme jen z dramatického líčení zachránkyně Evky. Srst mrněte byla šedá a "pohyblivá" neskuitečným množstvím blech, které si to štrádovaly v srsti pilně snášejíc hromady miniaturních vajíček. Vzpomínka na před lety hororově zablešenou smečku a s ní celý dům, vedl první Evčiny kroky se zvířetem do koupelny, kde vzpouzející se kotě dostalo svou první odblešovací lázeň. K úplnému zničení vnějších parazitů však muselo absolvovat ještě dvě další. Už odevzdaně, snad připraveno na pomalou smrt postupným "ukoupáním". Ostražitost v nás od dávné bleší epidemie zakořeněná nám velí bedlivě sledovat příslušníky psí smečky a opakovaně se přesvědčovat o tom, zda nějaká zbloudilá, koupeli odolající bleška neusídlila se v jejich kožíšcích.  Na každé letmé podrbání reagujeme poněkud hysterickým přehrabováním srsti a s úlevou zjišťujeme, že jde o planý poplach.

  Při pravidelném nedělním "kauflandování" přihazujeme do nákupního vozíku zboží u nás nevídané - kočičí kapsičky a světe div se - dokonce písek do kočičí toalety! Doma se pak kotěti láskyplnně věnujeme. Je za tu pozornost vděčné. Tulí se k nám, mňouká a spokojeně vrní, roztomile si hraje se vším, co mu neodstraníme z dosahu. Jeden z jeho zaťatých drápků cítíme i v srdci :-). Odlišně to vnímá smečka. Prozatím je sice od nového nájemníka izolována, ale už časté odbíhání páníčků právě k divné kleci je jim krajně podezřelé. Když pak tudy procházejí na pravidelnou vycházku,  netváří se na malého vězně zrovna přívětivě. Přesto ve mně zraje myšlenka zkusit si život s kočkou. 

       Na druhý den vynášíme ohrádku s prckem ven na zahradu. Zdá se být dostatečně chráněn před případnými ataky psů. Vypouštíme směčku a nestačíme se divit. Představa, jak si psiska malého tvorečka  zvědavě okukují a pokojně očichávají, bere rychle za své. K ohrádce se přiřítí jako tormádo a nejen že začnou návštěvníka hlasitě komentovat, obíhají navíc klec jak neřízená střela a jsou absolutně neovladatelní. Michal začne dokonce aktivně nadzvedávat svým velkým čumoněm okraj ohrádky až se vystresované kotě krčí a tiše se modlí. Nabízíme tak sousedům opět jeden dosud ještě nepremiérovaný divadelní kus. Zmateně pobíháme kolem klece spolu se psy a snažíme se je ulovit, zatím co oni se snaží ulovit kocourka. Jednou snad i nás budou lovit zřízenci psychiatrického oddělení doktora Chocholouška...Scéna je tragikomická. Komiky jsme my všichni krom kocoura. Tomu jde o kejhák. Nakonec situaci ovládneme a dostáváme zvíře do bezpečí. Záměr žít s kočkou uprostřed psí smečky dostává povážlivou trhlinu. Kocour (Ňuník, Tajtrlík, Pinďa či Mauglí...) putuje zpět do Bastily u krbu. Po této zkušenosti už zabezpečujeme kotě před psy daleko promyšleněji. Převracíme dřevěný stůl jako bariéru a navrch vyskládáváme židličky. Vskutku taková...tradiční rodinka :-D.

     Za další dva dny přichází prďola na to, že má pružné tělo, ostré drápky a v kleci je mu dlouhá chvíle. Ohrádku dokáže překonat. Volný pohyb kocoura po bytě by sice mohl přinést další zajímavé scény hodné "oskarového" filmu, avšak nejspíš by nekončil happyandem, proto jdeme řešit. Ohrádce nasazujeme "pokličku" z deky a pevně ji přichycujeme kolíčky. Vstup do klece je tím složitější a snaha o hbité proklouznutí kotěte ven urputnější. 

      Občas vezmeme kotě na zahradu. Předchází tomu vyhnání všech zde volně pobíhajících psisek. Ta pak ukřivděně zpoza balkónových dveří mlsně sledují kocourkovo venkovní skotačení. Venčení trvají dost krátce na to, aby byla malá šelma spokojena. Když kotě přijde na to, že čas pobytu venku je přísně vymezen, rozhodne se alespoň pro malou vzpouru. Z přehledné travnaté plochy prchá do stínu cypřišů, odkud nenápadně vykukuje, přesvědčeno, že o něm nevíme. Chvíli tu hru na schovávanou s ním hrajeme k zjevné nevoli zavřené smečky, ale pak zase šup s ním do Bastily. 

       Kdo by ale odolal těm prosícím očím za mřížemi ohrádky? Kdo by odolal srdceryvnému mňoukání nešťastného "vězně"? Hledáme řešení a nacházíme ho, jak jinak, v přestěhování kocoura do společných prostor bytu. Získává tak hned dva propojené pokoje jen a jen pro sebe. Povýšení si zasluhuje jen díky svým dobrým hygienickým návykům a důslednému využívání kočičí toalety, vyrobené z vysloužilého plastového šuplete. Kotě se rychle zabydluje, místo ke spaní volí v prádelním koši a zdá se veselejší. Psi jsou značně neklidní, když ucítí v baráku nanáviděný zvířecí druh...tedy nic osobního :-). Jak tohle bude pokračovat, uvidíme už v nejbližší době.