KOKY KÁJÍNKEM

        Každý rok o prázdninách patří dva dny setkání s mými dvěma spolužačkami z vysoké školy. Tradice dlouhých třicetidvou let byla porušena snad jen jednou z důvodu mateřských povinností už nevím, které z nás. Hostitelství si spravedlivě předáváme. Letos připadlo na Alenku.

   Na nádraží vyzvedávám Katku a frčíme fárem na Lučinu u Žermanické přehrady. Naše srazy probíhají následovně: Uvítací ceremoniál (a to i v době covidové) se neobejde bez srdečného objetí. Následuje servírovaná káva s něčím sladkým na zub. U ní jsou probrány nejdůležitější novinky roku. Co je u které z nás nového  - kdo se přestěhoval, změnil zaměstnání či chlapa...Odpoledne pak zpravidla korzujeme přírodou, abychom navečer unavené zakončily den u lahvinky vína s dalším povídáním. Ráno se pak po snídani loučíme a vracíme se do svých domovů. Scénář setkání je vždy úplně stejný. 

    Letos jsem se snad vlivem třídenního odloučení od smečky (dovolená s tátou) rozhodla vzít alespoň naše nejskladnější zvíře s sebou. S laskavým souhlasem hostitelky, jak jinak. Jsme na místě. Ládujeme se z auta. Koky nadšeně pobíhá okolo nás, vítá tety i mě po té "dlouhé" cestě, ale kupodivu pouze já sdílím její nadšení. Tety jsou k jejím projevům celkem  netečné...Jdeme do domu. Je mi doporučeno nechat Koky na zahradě. Cože? Opustit svého psa v neznámém prostředí a ponechat jej svému osudu v kdovíjak spolehlivém oplocení? Ohrazuji se, leč na hostitelce si nelze nevšimnout nevole, že by psisko mělo vejít do domu. Pravda - práh pořádku a úzkostlivé čistoty mám oproti kolegyním trochu posunut, ale přezování se z botů do papučí a pak vyzouvání i z papučí při vstupu do pokoje mi přijde docela "přes čáru". Marné. Tady je pánem Alenka.

   Fičím pro klec do auta. Svévolně jí přiděluji místo v kuchyni na místě, kde nepřekáží, ať  může být Koky alespoň takto s námi. Hostitelka by to zřejmě viděla jinak, avšak jednám natolik rozhodně, že námitky spolkne. Jen co zítra opustíme dům, prolije "psem poskvrněné místo" dávkou dezinfekce. 

  Mezi vchodem do domu a klecí je asi 15 schodů a kousek předsíně. Fasuji hadr a pucuji Koky tlapky. Poté ji stejně beru do náručí a vypouštím až v klícce.  Naštěstí je Koky přizpůsobivá. Klec jí nepůsobí trauma. Rozhodně méně než mně samotné. Pravidla hostitelky však musím respektovat. Hořce lituji, že jsem Koky nenechala radši doma. 

   Dům je vkusně zařízen. Zařízení domu zde ladí do posledního detailu. Vše se jen blýská, nikde ani smítko. Po kobercích se chodí zásadně bez papučí - ve vyvařených ponožkách nebo naboso , kartáčem vydrhnutýma nohama. Lesklý povrch nábytku při každém dotyku zanechá daktyloskopické stopy a umožní identifikovat viníka :-D. Je jasné, že Koky bude vězněna až do odjezdu. Naštěstí příznivé počasí dovoluje pozevlovat po okolí, takže vězeňkyně dostává vycházky. 

  Navečer si dovoluji zaškemrat, aby klec s Koky hohla být postavena do pokoje, kde budu tu noc spát. Výmluvný pohled hostitelky mi však tento nápad rychle vyhání z hlavy. Snad alespoň vůně lahodných pokrmů připravovaných v těchto kuchyňských zdech přinese Koky příjemné spaní, když už musí být v odloučení od paničky.

   Po ranním vyvenčení se vrací opět do klece. Kouká na nás, jak snídáme a já se těším až mi budou u snídaně zas asistovat všichni naši raťafáci. Balíme a loučíme se. Díky, holky, bylo to jako vždy super! Koky dostává od tet pochvalu za vzorné chování a hrst piškotů. Ocásek si může uvrtět. Nezůstává v ní ani za mák nějaké hořkosti. 

   Jak ráda se vracím do našeho domu. Domu, kde na podlaze neleží plyšový koberec, nýbrž i přes častou práci vysavače přehršel různých chlupů, nábytek místo blýskání vykazuje tu a tam "řezbářské zásahy" některého z našich psů, sedačky snesou i tlapky a u jídla nám asistují naše psí děcka. 

   Rozhodně nechci posuzovat čí bydlení je lepší. Je to subjektivně o hodnotách, jak je má v sobě každý z nás různě poskládány. Jedno však vím jistě - MÍ PEJSKAŘI MI ROZUMĚJÍ :-D