KOUKÁM, JAK TEN ČAS LETÍ

        Veselé historky se štěňaty začínají být u nás pomalu a jistě nahrazovány rovněž úsměvnými situacemi s psími seniory. Naše současná smečka je v naší rodinné historii nejstarší, co kdy byla. Věkový průměr jejich členů bude brzy vyjádřen dvoumístnou cifrou. Ačkoliv naturel psisek ukazuje na čiperné staříky, paniččiny oči dokážou odhalit sebemenší změnu v chování a zdravotní kondici. 

          Už nás například nepřekvapí, když po dlouhém, naléhavém volání přicházejí jen někteří. Sluch již nepatří k smyslům nejbystřejším. Zejména Cherry má uši značně nespolehlivé. Na zavolání reaguje jen podle toho, je-li se smečkou a přebírá její chování. Podezření z účelové hluchoty (která "potrápí" tu a tam i ostatní psiska), vyvrátila ignorováním mého hlasitého ťukání o misku se žrádlem. V době "ostrosluchu" by v tomto případě byla schopna přerazit se o vše, co stojí v cestě, jen se k misce dostat nejlépe okamžitě. V létě tak svolávám smečku k obědu a jediná Cherry nikde. Všichni ostatní vymlasknou svou denní porci, jen nejpažravější cikánská baronka nechává svůj příděl ladem. Když stále nepřichází, beru tedy misku a vyrážím na obhlídku zahrady. Volám a hlasitě do misky ťukám. Marně. Tu zahlédnu Cherry na vrchní části zahrady, kterak nosem pročítá zahradní pachy. Volám, ťukám, přibližuji se, ale ona si mě ani nevšimne. Teprve když se přiblížím tak na dva kroky, cukne sebou a překvapeně na mě zírá. To je radosti. Panička s miskou! A dokonce plnou...! Hlasitě se radostí rozštěká. 

    Druhým nejstarším členem smečky ( po skoro třináctileté Annie) je jedenáctiletý Nero. Ne věk, ale degenerativní onemocnění nervové soustavy určilo jeho chůzi specifický charakter. Na silném hrudníku a předních tlapách spočívá hmotnost celého těla. Zadní nohy jsou jako hadrové a stav chůze má notné výkyvy.  Jsou dny, kdy Nero " pajdavě" vyběhne kopeček, je schopen půlkilometrové procházky mimo zahradu a šibalsky nastrkuje hračku k přetahování. Jsou ale naopak i dny, kdy mu musíme nohy "nahodit" a staříka rozchodit. Jde to ztuha.

    Už takřka rok v důsledku postupující nemoci tvoří Neroškovu výbavu krom obojku a vodítka též nezbytný inkontinenční pás. Dědek dvé vyměšování, zřejmě postupujícím porušením jistých center v páteři či mozku, neovládá  a tak k tomu všemu ještě pravidelně "přebalujeme". Jinak ovšem dědula prospívá po všech stránkách. Žere s apetitem, s příležitostí čmajznout nějaký ten pamlsek se nemaže a koná, rozšmalcuje vše, co náhodou zapomeneme u jeho pelíšku. Hlavní roli v nedávném pietním aktu tak sehrály mé oblíbené a sakramentsky drahé nóbl brýle, jež padly za oběť pittbulským zubům Neroškovým. 

     Ač i Michal přešel věkem pozvolna do seniorské kategorie, jeho chování nikterak nenaznačuje sebemenší zdravotní problém. Majestátně nosí své rozložité tělo, na noc se souká do malého koženkového křesla, a ani smysly nevykazují stopy opotřebení. Snad jen rozumově vyzrál a nemá již zapotřebí prohánět a likvidovat opeřence , páchat tak trestné činy, za něž byl ostatně v mládí již odsouzen k pobytu za mřížemi útulku.

   Jeho poslední větší  konflikt se "zákonem" se odehrál asi před čtyřmi lety, kdy svému milovanému pánovi bezostyšné přesunul  cirka čtyři kila masa připraveného k uzení do svých psích útrob. Pán mu pak dlouze vyčítavě hleděl do očí a polohlasně opakoval slova o zradě nejlepšího přítele...Michal u těchto slov doslova trpěl. Více než kdyby mu přistál jeden výchovný. Kajícně se vpíjel do pelechu, když táta k němu vyčítavě hovořil. 

   Michalův seniorský věk se sice nepodepisuje na smyslech či pohybovém aparátu, svůj neblahý vliv má však stárnutí na jeho zažívání. Čas od času mi Michálek připraví po příchodu z práce voňavé překvapení z obou konců těla. A že při jeho statné postavě a přístupu všude mám co uklízet. Ještě že zlatá plovoučka!

   Nejstarší Annie prokazuje stále dobrou kondici. Zvládá dlouhé procházky jako nic, občas si hupsne nějaký ten seniorský parkur nebo s Koky  předváděčku pro děti a je jí to stále málo. Jeden den klidu ještě s největším vypětím sil zvládne, ovšem proti případnému druhému se důrazně ohradí. Vyčítavým pohledem mi probodává záda, na stole mi občas přistane bačkora, do zadní části stehen se mi zapichuje chladný čumoň, při večeři mi Annie praktikuje nekonečným čuměním hypnózu s jediným zaměřením - "věnuj se svému psu, věnuj se svému psu, věnuj se svému psu..." Seniorský věk je patrný zhoršeným sluchem a delším a vydatnějším odpočíváním. Ančin spánek je místy natolik hluboký, že neslyší můj příchod z práce a mnohdy chybí její hlas v uvítacím kvintetu. 

    TYPICKÝ ANINČIN "VYDĚRAČSKÝ" KUKUČ

   Také se domnívám, že se k ní plíživě vkrádá pan Alzheimer. Po několikakilometrové procházce totiž psice zapomíná, že už venku byla a až do večera naléhavě okukuje vodítko. Myslím, že si nepokrytě přeje, ať pan Alzheimer navštíví i mne a ...těch vycházek pak! :-)

 Život se staříky má své kouzlo. Přibývá vrtochů, které jim láskyplně odpouštíme. Pouto mezi námi je čím dál těsnější. Už jen neradi plánujeme cokoliv mimo domov, protože chceme být se staroušky co nejvíce. Vždyť přece stárneme společně, jen oni trochu rychleji :-(.