LADĚNÍ

   Závěr prázdnin bývá u mě provázen ne zrovna libými pocity. Nastoupit po sladké duševní relaxaci znovu mezi ty malé draky a pracovat následně po celý školní rok na jejich "kultivaci" není důvod k jásání. Ale tuto práci jsem si sama vybrala, zůstala v ní po celý svůj profesní život, tak vlastně díky za ni :-).

   Abych se trochu duševně vzpružila, přihlásila jsem den před nástupem do práce  sebe a své psice na celodenní  intenzivní cvičení "VŠEHO MOŽNÉHO I NEMOŽNÉHO" s Verčou. Tato cvičení mají své kouzlo. Nedrtí se zde výkony, je to spíše taková "poradna", jak na to. Bonusem akcí bývá přátelská atmosféra mezi všemi účastníky a obdivuhodný klid rezonující cvičením od první do poslední minuty. 

    Ke cvičáku přijíždím časně. Jednak je to má celoživotní zásada (raději o půl hodiny dříve než o půl minuty později), jednak kalkuluji ohledně parkování. Prostor k stání nevykazuje dostatečnou velikost vzhledem k mým parkovacím schopnostem. Jsem zde první, mohu tedy manévrovat, jak je libo. Zaparkuji těsně  u kraje. Levá kola stojí až ve srázu, který vede k tramvajovým kolejím. Snažím se tak vytvořit potřebný prostor k projetí ostatních účastníků. Pohrávám si s možností odjet dříve před ukončením akce, proto zásadně nechci zůstat dalšími auty "uvězněna" na samém konci parkovišťátka". Nejsem ale spokojena. Mám dojem, že místa k objetí není dostatek, proto měním parkovací polohu. Zajíždím dále, aby se vešlo vozidel co nejvíce. Vypnu motor a jdu venčit Koky a Airu. Když se vracím k autu, zdá se mi, že ani toto parkování není ideální. Obvykle zde stává Verčino fáro s početnou raftající smečkou. Navíc takto rozhodně dřívější opuštění parkoviště nehrozí. Startuji  znovu. V domě sousedícím se cvičákem se v okně pohne záclona. Zřejmě čerstvě probuzení obyvatelé domu chtějí vidět, co je to za pošuka, který narušuje poklidné nedělní ráno. 

    Třetí parkování obnáší poněkud delší manévrování s autem - otočení se na malém prostoru vyžaduje složité, mnohonásobné popojíždění vpřed a vzad. Záclona se evidentně hýbe. Sledujících je už pravděpodobně více. Povedlo se. Teď konečně stojí auto podle mých představ. Vedle branky v malém výklenku mezi ploty, takže nepřekáží, navíc je čumákem ve směru výjezdu. 

    Záhy přijíždí Verča. Otevírá branku a vynáší z auta hromadu heblat, které všechny budeme nutně potřebovat. Vynáším klece a ubytovávám své psí princezny vedle foliovníku, který má svůj zenit očividně za sebou. Ještě vloni jsem v něm obdivovala velké cukety a roztomilá rajčátka. Letos je rád, že stojí. Jeho interiér neobsahuje žádný druh zeleniny, jen vysoké stonky nejrůznějších, pro gurmány bezcenných, rostlin.

    Brzy před cvičákem parkuje další auto. V něm přijíždí Katka se svými čivavkami. Důsledně  je přikrývá  velkou stříbrnou plachtou proti slunečnímu svitu a ochotně mi nabízí na přikrytí mých klecí menší verzi této praktické věcičky. Přijímám s povděkem. 

   Usedáme na látková křesílka a vybalujeme kulinářské počiny. Na stolečku před námi se ocitá má maková buchta se švestkami a drobenkou a Katčiny čerstvé čokoládové croissanty. Pomlaskáváme si a klábosíme. 

    Vzrůšo nastává se chvíli, kdy Katka zjišťuje, že auto, v němž nechala psy a vůbec  vše včetně klíčů k němu, se samo zamklo. Naštěstí otevřený kufr umožnil Katčiným  krkolomným "vlezem" klíče získat. Miluji tyto neočekávané situace typu "To nevymyslíš...!" a pohotově vše dokumentuji. 

   Ač hodina stanoveného začátku už dávno minula, stále sedíme a povídáme si. Vládne zde pohoda a klid. "Spěch" a "stres "je zde sprostým slovem. S přibývajícími účastníky přibývá "kulinařin". Jsou tu koblihy, koláče, ale také čerstvé ovoce...nuž zatím to vypadá spíše na intenzivní žranici( co nemá hranici...). Notně posíleny (tradičně samé ženské) se dáváme do přípravy cvičební plochy. Na mé neskromné přání vytahujeme pekelně těžké Áčko, překážky k agility, relíčkové stojany s kartami...Začínáme cvičit. 

  Střídáme agility s dogdancingem, zkoušíme si relíčko. Aira je moc šikovná. Mít více kuráže, možná bychom disciplíny zvládaly s přehledem. Ale to jsem celá já. Závody prostě nemusím. A s věkem se situace ještě zhoršuje. 

        Cítím se dobře v kolektivu stejně smýšlejících pejskařek. Obzvlášť dobře mi dělají tak absurdní témata jakým je například lepení špiček uší u šeltií. Jelikož je převážná část intenzivky tvořena šeltiaři, je diskuse přímo vědecká. Dozvídám se kupříkladu, že české žvýkačky k lepení uší jsou na prd a tak je jedna z účastnic cvičení kupuje v Neměcku. 5 balení bratru za pětikilo...no, nekup to, aby byla Tvá šeltie tak, jak dle standardu být má. A třeba si můžeš i trochu žvejknout :-). Verča tak přísná k českým žvýkacím výrobkům není. Svým psům dává na uši i žvýkačky "dražé" (příchuť blíže nespecifikuje), do každého ucha půlku. No to jsou tedy starosti...!

    Čas neúprosně plyne. Některé dámy se se svými psími svěřenci připravují na dogdancingové zkoušky. I takové zkušební předvedení sestavy s imaginárním psem a dramatickým projevem je poutavé. Zvláště v Růženčině podání. Se sluchátky na uších se tanečními kroky proplétá mezi žutými kužely rozesetými  po travnaté ploše, přičemž udílí povely psovi, který se momentálně připravuje na výkon v útulném látkovém domečku. Růženka je studnicí nápadů a nápaditosti. Předvedené návrhy jejich dogdancingových sestav oceníme uznalým potleskem. 

   Skvěle  má na zkoušky nacvičeno i Blanka - panička šikovného borderáka. Také ji povzbuzujeme oceňujícím potleskem.

        Pomalu se začínám balit a spřádám plán, že se přesunu směrem k domovu. Tu však přichází Verča nečekaně s další aktivitou - tancem psovodů. Prý..."To bude rychle, zůstaň ještě". Nuž, k tanci mě nemusí nikdo dvakrát ponoukat :-D. Zústávám ráda a spolu s ostatními účastnicemi to "rozbalíme" na place, že psiska jen zírají.

         Horké slunce ztratilo svou sílu. Den pomaličku usíná. Jako vždy po psí akci jsem příjemně unavena a nabita novou energií. Tu budu potřebovat. Nicméně jsem NALADĚNA přesně tak, jak jsem si představovala. Děkuji <3