MÍ PRDLONI MI ROZUMĚJÍ

Jsem přesvědčena, že většina mých známých uvidí v označení Prdloni některé svérázné členy naší psí smečky. Snad vůbec nikomu nepřijde na mysl, že by se mohlo jednat o lidi. A přesto o lidi jde, a to dokonce o ty, kteří jsou velmi blízcí mému srdci. Předesílám, že zdánlivě hanlivý titul pouze klame tělem. Prdloni jsou v mém slova smyslu úžasně podivuhodné perzóny, jimž v těle koluje tělní tekutina pomyslně stejné krevní skupiny jako mně. Krevní skupina P+++.

        Jsou to lidičky originálních myšlenek a projevů. Jejich prdlost je pro jisté vnímavé jedince, jako jsem třeba já :-D, vysoce nakažlivá a samotná nákaza je paradoxně netoxickým, ba právě naopak osvobozujícím očistným procesem. Bylo by úsměvně patetické tvrdit, že mi Prdloni změnili život, přesto...když se podívám zpět, každý jednotlivý z nich mi do života přinesl "něco", co v něm dříve nebylo a co jsem s velkým nadšením do něj touto nákazou vstřebala. 

         A kteří, že to Prdloni vlastně jsou...? Ze školních let mohu jmenovat rozhodně kamarádku Alenu. Káply jsme si do noty identicky bláznivým pohledem na svět, nekonečným vymýšlením hloupostí a posléze i vztahem ke psům. 

     Na střední škole byla mou TOP kamarádkou Jitka. Spontánní, energická "metrnice", která se s ničím a nikým nemazala. Kontrast s mou introvertní, maličko zakřiknutou, povahou byl nasnadě, leč...protiklady se přitahují.

      S prvním (a dosud vlastně i posledním) zaměstnáním vstoupila do mého života Prdloňka doslova s velkým P. Paní kolegyně. Vždyť uvažte...přišlo by Vám tak nějak normální, kdyby se Vás první den v nové práci dosud neznámá kolegyně jako první komunikační kontakt zeptala : "Jak jste rodila...?" Snad to byla právě tato zvídavá otázka, která vychýlila střelku mého vnitřního kompasu směrem k ní. Má slabost pro "tak trochu blázny"  byla vrchovatě naplněna. Následovaly dlouhé roky nepřetržité praštěné jízdy životem. Nesčetné množství akcí a situací, z nichž vycházely naše bránice jako z posilovny a mozek se čistil průplachem léčebné směsi humoru, uvolnění a fokusu na nesmysly, jimiž jsme procházely jako psychickými lázněmi.

S paní kolegyní jsme měly dokonce webové stránky :-D  PAJZLOVKY

Pejskařský svět mi pak přivedl do cesty hned tři výrazné PRDLONĚ.

        Když jsem se před lety kdesi na agi tréninku letmo setkala s Veronikou, zaujalo mě, kterak motivuje svou  velkou, statnou kólii k výkonu regulérní kopací mičudou a každé hejbnutí kólií kejtou oslavovuje doslova jako příchod Spasitele. Osud nás pak ještě vícekrát svedl na společný trénink, až mi opravdu docvaklo, že řada mých Prdloňů dostala nového člena. Verčina prdlost dosahuje takové dokonalosti, že mne prostě nemohla míjet. Ve vzájemné souhře se záhy vydáváme na cestu  psích vystoupení. Připravujeme programy, nacvičujeme psí kousky, ladíme detaily a také se tím dobře bavíme. Už jen těmi odjezdy, kdy ládujeme do auta i nenaládovatelné, improvizujeme v prostorách auta, posléze na místě u samotných vystoupení...Doslova jako "šašouři" absolvujeme jednu akci za druhou.

    Verčin klid ostře kontrastuje s mou trémou, nervozitou a zmatkováním, ale nakonec vždy vše dobře dopadne a tak jedeme dál a baví nás to. Je tu ale ještě něco, co je na Verčině prdlosti pro mě prima. Naše nekonečné debaty o "nesmrtelnosti brouka" a jim podobné. Však ty, Verčo, víš :-)

      Dáša je obdivuhodná  žena zralého věku, který však pro ni znamená pouhé nepodstatné číslo. Znám ji už roky a vždy pro mne byla synonymem elegantní dámy, jež však dokáže myslet jako holka - uličnice a nezkazí žádnou legraci. Také s ní se dokážu smát, nemusím si dávat "pozor na hubu" a mohu popustit svou uzdu "nenormálnosti", jak je libo. Nezapomenutelná byla pro mě společná cesta do Prahy. Dáša, coby řidička, mě svou rychlou jízdou nenásilným způsobem přivedla k modlitbám za zachování holého života. Jinak ovšem výlet neměl chybu a vlastně i díky němu a společně prožitým dnům jsem přiřadila Dášu k mým Prdloňům.

        Vlaďka vstoupila do mého života také v pejskařském světě. Zprvu působila naprosto "normálním" dojmem - až do chvíle, kdy jednou odmítla mou nabídku odvozu autem blíže k domovu. Pršelo a vlezlá zima znepříjemňovala jakýkoliv pohyb venku. Už tehdy mi blikla kontrolka v hlavě. Je tohle vůbec normální....? Posléze jsem pochopila. Nesplněný počet denního limitu kroků byl důležitější než nabízené pohodlí. Později jsme tak nějak mezi řečí narazily na její sportovní aktivity a "nákaza" byla na světě. K pohybu jsem vždy inklinovala, ale patrně jsem potřebovala "tahouna", aby se ve mně vášeň rozhořela naplno. Tahoun mi vzápětí radí s výběrem chytrých hodinek, jejichž se záhy stávám dobrovolným a nadmíru spokojeným "otrokem" a rozbíhám svou pozdní a naprosto nezávodivou kariéru. V prdlosti tohoto směru mě Vlaďka podporuje. Vždy ochotně poradí a probere se mnou jakékoliv sportovní téma :-). Navíc taky úča.

      Poslední do skupiny Prdloňů naskočila Eleni. Ač ke mně nepřišla z pejskařského okruhu, vykazuje známky sympatické nenormálnosti svým duševním zaujetím pro vše, co společně konzultujeme. A že to jsou někdy JO praštěná témata. Eli je pro každou legraci, má srdce na pravém místě a je mi blízká velmi podobným přístupem k životu. Dokážeme se spolu smát i plakat, inspirujeme se vzájemně a rozumíme si i profesně identickým pohledem na danou problematiku. Někdy si říkám, že mi ji snad osud poslal jako náhradu za královnu všech Prdloňů - paní kolegyni.

   Prdloni mi obohacují život. Vnáší do něj svěží, optimistický vítr a jsem za ně opravdu vděčná. Podobný okruh Prdloňů bych přála vážně všem. Díky, moje Prdloňky <3

DODATEK 1 (pro ty, co by se snad mohli pohoršovat...):  Titul "Prdloni jsem s dotyčnými předem individuálně prokonzultovala a nikdo se jej dobrovolně nevzdal :-)

DODATEK 2 (pro ty, kterým by snad vrtalo hlavou...):  Paní kolegyni se nestalo nic zlého, jen se jejím odchodem do důchodu utlumily společné aktivity.