Michal

     Zatímco pro spoustu lidí je období podzimních plískanic, vlezlého chladu a ubývajícího slunečního svitu úrodnou půdou pro vznik a rozvoj depresí, u mne v těchto nevlídných dnech kulminuje touha osvojit si snad všechny opuštěné a týrané psy světa. Jako takoví se k nám v rozmezí září až prosinec dostali všichni tací, kteří s námi žijí ve společné domácnosti. Zářijový přírůstek Bobina, prosincová Barunka (budiž jí země lehká),  říjnová  Cherry a v listopadu se k nám "přimíchal"  Michal. Mé podzimní "pesprese" zkrátka nezůstávají bez následků a tak není divu, že každý podzim rodina trne, jaké že následky to budou letos. Podle mých racionálních plánů měl přijít nový psí člen rodiny až na jaře. Andulce se blíží už 7. narozeniny a tak jsem si chtěla začít vychovávat nástupce stejně všestranného jako je ona. Vysnila jsem si štěně, které mě "osloví" při prohlížení opuštěných tajtrlíků na fb. Měl to být hladkosrstý voříšek "smolíček pacholíček ". Místo něj však přišel pravý opak. Velikánské dospělé vořešisko. Navíc na mě nevykoukl z facebooku, nýbrž byl mým dobrým známým z dětmarovického útulku. Osud nás svedl dohromady jednoho dubnového dne, kdy jsem s ním prosta oděvu zapózovala před fotografickým objektivem, abych přispěla svou trochou do mlýna ušlechtilé myšlence. Vystresované zvíře se mi vrylo hluboce do srdce. Ten veliký krásný, statný pes měl těžce raněnou duši. Celému okolí bez přestání srdceryvně žaloval svůj smutný osud a kdyby nebyl duben, ale některý z podzimních měsíců, bezpochyby by skončil v mé péči už tehdy. Koketovala jsem s myšlenou osvojit si jej, avšak rozběhnutý školní rok, množství našich psů, Evčino štěně  šeltinky Tory a obava z chování psa takto hodně psychicky ublíženého, byly argumenty, jimž jsem intuitivně podlehla. Na Michala jsem ale nezapomněla. Několikrát jsem jej navštívila v útulku a tam jsem zjistila, že mi jeho osud opravdu není lhostejný a že stojí za to, abych se alespoň pokusila jej začlenit k nám.

      Protože můj muž je skvělý a třicetiletým soužitím se mnou velmi ovlivněný, nestal se pro Michala překážkou, nýbrž spojencem a už dopředu jej začal mít rád. Dlouze jsme spolu debatovali o komplikacích, které může pobyt psa u nás způsobit. Netušili jsme, jak se bude Michal chovat uvnitř, netušili jsme, jak zvládne naši psí smečku a samozřejmě jak smečka příjme jeho. V živé paměti mám měsíc sžívání se Annie s Cherry. Dramatické dny plné napínavých situací, psychologických pohovorů s oběma fenami, období skepse, ale zároveň stále přežívající naděje, že to prostě půjde. Trpělivost opravdu růže přinesla a dnes je soužití obou fen naprosto bez problémů. Jaký ale bude Michal? Nepůjde proti Annie do opozice? Nebodou rvačky na denním pořádku? Jak zvládne pobyt uvnitř? Nebude celé noci štěkat, ničit zařízení baráku či čurat na každý roh v domě? Nikdy bychom si však na tyto otázky nedokázali odpovědět, kdybychom to na vlastní kůži nezkusili. A tak nastalo období čtyřdenního zkušebního pobytu Michala u nás. Z Dětmarovic jsme si odváželi kňučící neklidné psisko, které mělo trauma už jen z půlhodinové jízdy za nepřetržitého chlácholení, hlazení a drbání. 

     Jedním z prvních úkonů, které bylo třeba po základním rozkoukání na místě udělat, byla lázeň. Puch, jenž se linul z línajícího psícho kožichu, byl děsný a tak jsme nebohého vystrašeného Michala ve třech naládovali do sprchového koutu, abychom jej zcivilizovali pro pobyt u nás. Místo aby si Michal lázeň požitkářsky vychutnával, bojoval o holý život a jistě žil v představě, že nadešla jeho poslední hodinka. S pěnou na palici a mokrými chlupy po těle se rval z koutu hlava nehlava a koupelna se brzy proměnila v jednu velkou vodní louži, jíž vévodili tři vodníci a jeden už notně vylepšený pes.

     Po lazebnických úpravách nastoupila četa kadeřníků a za chvíli se z psiska vyloupl opravdový psí krasavec. Srst získala lesk, vynikla  majestátná stavba těla a laskavá veliká hlava měla zdánlivě hrdější výraz. Myslím, že v té chvíli stouplo Michalovi sebevědomí. Nelenili jsme a jen co uschnul, vyrazili jsme na seznamovací procházku s našimi psicemi. Babinu Bobinu jsme nechali hlídat šatnu a Annie s Cherry vypustili na volno. Nevrhly se na něj s úmyslem jej rozsápat, dokonce jsem zaznamenala jistý záblesk sympatií směrem k němu. To by ovšem nesměl Michal okamžitě zabořit svůj čenich přímo holkám do zadnic. Jako hrdé psí dámy je to pohoršilo natolik, že ze sympatií okamžitě sešlo. Za každý takovýto pokus dostal Michal náležitě vyhubováno a zejména Annie mu výhrůžně ukazovala svůj kelpií chrup. Nebylo to pro nás žádné překvapení, vlastně jsme to čekali, naopak nás potěšilo, že Michal nejde do konfliktu a obě feny respektuje. O něco větší nadšení z nového přírůstku projevila malá Tory, která si s ním zahrála na zahradě honičku.

     Přišla první noc u nás. Michal zůstal v krbové místnosti s dohasínajícím ohněm v krbu. Měl tam teplo a pelíšek pod schodištěm. Starost nám působilo jen jeho nechutenství a výrazný průjem, což jsme přičítali stresu z nového prostředí. Téměř s prázdným žaludkem a s rozsvícenou lampičkou (aby se tam sám nebál :-D) zůstal v přidělených prostorách a my s obavami očekávali noční štěkací candrbál. Byli jsme odhodláni nepodlehnout a přestát jej byť se špunty do uší. Náznak jisté nevole ze samoty a neznámého prostředí přišel kolem druhé hodiny ranní. Dvouminutové poštěkávání zakončené minutovým vytím to byl jediný projev stesku...obav...strachu? Ráno nás přivítalo "usměvavé" psisko, připravené prožít s námi další ze dní jeho nového života.

      Už když jsme si Michala brali, věděli jsme, že u nás zůstane. Dostane svou životní šanci a zvládne ji. Nezklamal. I když je to dnes jen 10 dní, co má u nás trvalé bydliště (papírově tedy pouze dva :-) ), nelitujeme. Nemám sice štěně, ale dospělého psa, nemám drobečka, ale obříka....jak však s oblibou říkám a i k životu přistupuji....."asi to tak mělo být". Vítej, Michale!