MISTROVSTVÍ REPUBLIKY SENIORŮ

    Ještě před nějakým časem se mi při myšlence účasti na jakémkoliv mistrovství spouštěla krev z nosu a propadala jsem záchvatům migrény. Letos jsem se však odhodlaně postavila hned několika výzvám. Sic s rozklepanými koleny a sešněrovaným sebevědomím, zato s přesvědčením, že je třeba zkusit vše. Po účasti   na  mistrovství republiky v agi, posléze v hoopers a inspirována doznívajícími zážitky z mistrovství světa v Liberci, jsem se koncem října  rozjela do Čerčan, abych s Koky  zabojovala v agility  na mistrovství republiky seniorů. 

         Cestu jsem spojila s usměvavou Dášou, označovanou mým mužem jako "madam Oriflame". Krátce po poledni pátečního dne jsme se s Koky naládovaly k Dáši do auta a stačilo pár minut jízdy s "madam", abych si uvědomila, jak velmi miluji svůj život a ráda bych v něm ještě nějaký ten čas setrvala. Nenarážím tím nikterak na kvalitu Dášina řízení, ta byla dokonalá...bohužel patřím k srabíkům, kteří si při poněkud rychlejší jízdě zakrývají oči a v duchu si mumlají otčenáš. Po pravdě řečeno - představovala jsem si, že dáma Dášina věku (promiň, Dáši) povede auto nástrahami pátečního dopravního blázince rozvážným, klidným tempem, při němž budeme probírat pohodová rodinná či psí  témata, občas protáhneme tělo ztuhlé dlouhým sezením nějakou tou procházkou, upustíme tekutiny, či zas někde nějaké načerpáme...nuž...představa naprosto zcestná.

      Dáša se dopravním přetlakem prokousává tempem alla Michael Schumacher. Toto samo o sobě by mi stačilo k  pomyslnému sepisování testamentu, avšak kalibr nebezpečnosti zvyšuje ještě i  hustý liják, kdy stěrače, ač  v plném pracovním nasazení, umožňují vidět tak na dva metry dopředu. Plynový pedál je takřka přilepen k podlaze. Do stejného místa (tedy k podlaze) je situován i můj pohled. Pud sebezáchovy mi velí...raději nevidět! Nesměle pípnu, že tedy máme řádné tempo, načež se Dáša rozpovídá o kolegyni, která je jí sic milá, avšak jí neustále mluví do řízení ( ó, jak oné kolegyni nyní rozumím...! :-D ). Poučuji se a již "nepípám".

     Za šera dorážíme do místa našeho ubytování. Nachází se nějakých 20 km od Čerčan a je doslova luxusní. Penzionek je na bázi rodinného domu, ovšem s veškerým hotelovým komfortem. 

Jdeme venčit. Procházka zšeřelou vesnicí nás nadchne. Dušičkové počasí korunované zapadajícím sluncem dodává okolí na malebnosti, takže obdivujeme působivá udržovaná stavení staršího stylu, vybarvené zahrady i věnec podzimní přírody všude okolo. Ani představa nadcházejícího mistrovství mi náladu překvapivě nekazí.

      Nakrmíme psí parťáky a jdeme ještě prozkoumat prostory místní putyky. Nachází se přes ulici s malou zvoničkou, místními velkoryse nazývanou náměstíčkem. Z venku vypadá jako nějaká stará sýpka. Posezení u pivka by zde hledal málokdo. Otevírací doba zde má pouhé dva dny v týdnu. Pátek a sobotu od osmé dle zájmu tak do půlnoci. Máme tedy při pátku štěstí. Interiér nás nadchne. Dýchá z něj atmosféra. Není tu nic neosobního. Všechny věci zde mají duši. Příjemný pan výčepní slibuje dalšího dne zpívání u kytary. Tak to si rozhodně nesmíme nechat ujít. Jdeme se vyspat, ať můžeme v sobotu důstojně závodit.

       Ráno se přesunujeme do haly. Cesta vede nádherně podzimními panoramaty. Malebnými českými vískami i rekreačními oblastmi kolem řeky Sázavy. U haly už je živo. Spousta aut, lidí a psů....Do zahájení akce zbývají dvě desítky minut. 

    Začíná se hrou. Na parkuru jsou rozesety skočky a tunely. Pravidlo zní - předepsaný počet překážek do cíle, žádná překážka se nesmí opakovat. Ostatní je už na každém zvlášť. Prohlídka je půlhodinová. Po jejím skončení, když už se začíná běhat, náhle zjišťuji, že druhé pravidlo jsem jaksi pominula a kousek před cílem opakuji jednu skokovku. Ajaj. Na plac už nemůžu, takže si musím vše srovnat v hlavě a jít jinak než na prohlídce. To je něco na mě. Ale povedlo se a ve hře končíme na 4. místě. 

   Následuje jumping. Běhy jsou zapojeny do soutěže družstev. Mými spoludružstevníky jsou Jiřka a Michal s dvěma psími kousky. Běhu se s Koky chápeme zodpovědně a dokonce končíme na 1. místě. Vítězný běh ZDE. Následně se daří také agility, kde nás od prvního místa dělí jen kraťoučký časový úsek za rychlejší soutěžící. Běh agility 2. místo ZDE. Tento velmi úspěšný den má však jednu menší chybu. Nevyhodnocují se jednotlivci, pouze družstva a jelikož zbytek družstevníků tolik štěstí v bězích nemá, neumísťujeme se vůbec. Škoda, ale žíly mi to netrhá. Dostavuje se pocit uspokojení z běhů a navíc...těšíme se na posezení s kytarou v naší sympatické putyce. 

                                           NAŠE DRUŽSTVO "POZDNÍ SBĚR"

     Kokynka a Dášini motýlí tajtrlíci jsou po zásluze kvalitně nakrmeni, je jim zazpívána ukolébavka a jsou uloženi ke spánku, zatímco my, paničky - seniorky, jdeme do akce.

  Útulný pajzlík je už zpoloviny zaplněn žíznivými hosty. Usedáme s Dášenkou nenápadně do rohu místnosti a pan výčepní před nás hned staví dva korblíky pěkně napěněného točáka. Kytarista, sedící opodál však zřejmě ještě nedosáhl potřebné "hladinky" a tak jeho kytara jen tak zbůhdarma postává vedle jeho stolu. Dáša je rozhořčena. Dotčeně sděluje výčepnímu, že tedy naše objednávky rozhodně končí. Sliboval prý muzicírování a teď  nic. Pan vrchní je málem označen za tlučhubu. Kolem desáté se však přece jen rozezní táborákové songy. Pán přibližně mého věku hraje písně našeho mládí. Kdybychom neměly zodpovědnost k nějaké té nutné předzávodní životosprávě, asi bychom si posezení protáhly. Takhle ještě rychle Dajánu, Měla vlasy samou loknu a juchajda do hajan. 

    Ráno  balím všechny saky paky, neboť po dnešním závodním dni už musím odjet vstříc pondělním pracovním povinnostem. Skoro závidím důchodkyni Dášce, která si ještě jednu noc pobyt v sympatickém penzionku může vychutnat. 

      Neděle začíná opět hrou. Jsou dány dvě překážky - první a poslední. Vše mezi tím je na fištrónu závodníků. Je třeba vyšpekulovat trasu neschůdnější a nejrychlejší zároveň. Zvládáme to s Koky na 5. místě. Následuje agility. Nemohu být nespokojená. Koky běžela jako vždy spolehlivě i rychle. Jedno malé nedorozumění mezi námi přidává ve výsledném čase cenné sekundy. Ale končíme sedmé, tedy ideálním umístěním do finálového běhu. Běh ZDE

      Finále tak důležitého závodu mi zvyšuje adrenalin. Parkur je moc hezký, dokonce mohu říct, že si na něj věřím. Stačí neudělat chybu. Snad ani nešlo o chybu, jen o Kokčinu naprostou empatii v každém mém pohybu. A tak stačilo zdánlivě nepatrné rozmáchnutí k povelu "okolo" a Koky jej vyhodnocuje jako povel ke skoku zpět, opětovné skočení již překonané překážky. Disk.V první chvíli absolutně nechápu. Běh byl rozběhnutý velmi nadějně a chybělo už jen několik málo překážek. Skoro jsem si říkala, že už máme čistý běh v kapse...Při důkladné analýze odhaluji jádro pudla. Nevadí. Potvrdila jsem si, že jsme prostě sehraný tým. Běhaly jsme důstojně a chyběla snad jen trocha toho obyčejného štěstíčka. 

     Co si ovšem z celé této bezvadné akce odvážím, je poznatek, že senioři jsou prostě frajeři. Úroveň závodů byla vysoká. Na závodnících bylo patrné, jak na sobě pracují, jak závoděním se psem žijí, jak agility doslova milují. Dášenka si všechny běhy dala třeba rovnou třikrát. A běhala lépe než leckterá mladice!  Mnozí ze závodníků i  se zdravotním hendikepem prokulhali parkurem, avšak v cíli eskalovala jejich nepředstíraná radost. A že mnohým bylo přes 60...70...ba i 80...klobouk dolů. Prostě..."Senior - mladým vzor" :-)

Cestu domů  jsme příjemně prokecaly se spoludružstevnicí Jiřinkou. Tak třeba zase za rok. Bude nám s Koky ctí.

PS: V pondělí musím do práce :-(. Přepojit se myšlenkami na školní výuku lze opravdu ztěží. Těch pět vyučovacích hodin nějak přetrpím. Pak jedu domů a stavuji se dočerpat autu  pohonné hmoty. Nějaké auto přede mnou. Achjo, snad nebude moc zdržovat...Řidič vychází ven a já v něm  poznávám..."Ahoj, Dáši...jsem ráda, že Tě vidím"....:-D