NA ÁČKO JSME BÉČKO

      Opětný nástup do školy mi uzavřel prázdninovou kapitolu věčného poflakování po lesích a loukách, ustřihl notně ze společných chvil s rozmlsanou smečkou. Psí smečku nahradila v dopoledních hodinách  smečka prvňáků. Je to jako když pořídíte domů štěně, jen v mnohonásobném počtu. Se školní výchovou začínáte také "od píky". "Seď! Nevykřikuj! Neběhej!Nepošťuchuj spolužáky! Nežaluj!..." a spousta dalších (nesplněných :-D) příkazů vám zpestřuje práci. Každý den necháváte ve škole neskutečné množství své energie a domů se vracíte ve stavu "vyždímaná jako citrón". Zprvu si s dětičkami jen hrajete a výchovně působíte, komunikujete s jejich  rodinnými příslušníky, jejichž obličeje se snažíte horko těžko přiřazovat ke konkrétním dětem. Prokousáváte se šílenou papírovou mašinérií (kdo nezažil, nepochopí...na co všechno dnes ve školství existuje lejstro, co vše se eviduje, zakládá a kolik nesmyslných tabulek musíte průběžně zpracovávat). Kdo by si snad myslel, že ve škole je nejdůležitější žák, šeredně se mýlí. Vaše práce s dětmi zajímá snad jen jejich rodiče. Pro nadřízené jsou vaše pedagogické postupy při fungování s žáky takřka "luft". Kritériem dobrého učitele stala se rychlost a kvalita vyplňování všech těch tabulek a mnohdy nesmyslných a zbytečných elaborátů, reakce na pracovní maily, které zahlcují vaši mailovou schránku den co den. Jelikož jsem ve věku pamětníka (letos ve školství a na jednom pracovišti rovných 29 let), mohu jen nostalgicky vzpomínat na 90. léta 20. století, kdy to ve škole bylo ještě aspoň trochu normální.

     Ale vraťme se. Smečka musela přivyknout staronovému rytmu školního roku. Ranní proběhnutí po zahradě a následný spací program až do odpoledne. S mým návratem domů narážíme na základní rozpor v našem vzájemném fungování. Odpočinutá, vyhajaná smečka nabitá energií je pravým opakem "vyždímaného citrónu", jehož aktivita je na bodu nula a největší potřebou je chvíle ticha a klidu. Toho jediného se mi však při příchodu domů zdaleka nedostává. Už když vycházím ze zaparkovaného fára před domem, slyším ohlušující štěkot. ( Ve volném překladu : " Hurááááááá! Slááááááváááá! Paničkáááááááá! Procházkáááááá! Žrádlóóóóóóó! Hranííííííí!) Žádná pedagogická zklidňující metoda nepadá na živnou půdu. Dokonce ani žádné lejstro na zpacifikování rozjařených psích spratků neexistuje. Nedá se nic dělat, Vřesina dostává decibelovou masáž ušních bubínků, když 5 řvounů vybíhá na svůj okruh zahradou. Naštěstí rámus trvá jen chvíli. Do dvou minut Jsou všichni zpět a usilují vehementně o mou přízeň. Následuje canisterapeutická chvilka, která mne konečně hodí do klidu. Pak přicházejí na řadu  procházky nebo tréninky.

        Celé prázdniny jsme si daly s Koky ve výcviku pauzu. Jen několik málo akcí typu agilitní intenzivky nebo ojedinělých závodů nám připomnělo naše "kuří oko". Nezvládnuté  Áčko. Historie nerovného boje s obludnou překážkou začíná asi tři roky tomu nazpět. Tehdy se její vcelku spolehlivé překonávání se zvyšující se Kokčinou rychlostí začalo zvrtávat. Namotivovaná Koky zjistila, že vezme-li Áčko "zkratkou" - tedy skokem z podvrcholu, vysoko nad zónou, dožene paničku daleko rychleji, tak co by cupitala?  Že s tím má panička problém však ne a ne pochopit.

       Přistoupily jsme tedy k nácvikovým metodám. První z nich měla vytvořit přirozený pohybový stereotyp s požadovaným prošlápnutím vyznačeného prostoru. Proběhlo mnoho lekcí, avšak posun k lepšímu se nedostavoval. Koky přebíhala překážku jednoznačně stylem "jak mi to zrovna vyjde" - zóna nezóna. Jsem přesvědčena, že nepobrala, proč jednou klikám jako blázen a hlasitým jucháním velebím její výkon a pak se v dalším pokusu tvářím jako bubák, neodměňuji a cosi si brblám pod nosem. Kritérium odměňování zůstalo evidentně nepochopeno. Proto jsme po několikaměsíčním "bezpokrokovém období" vyzkoušely metodu retardéru v podobě tyčky nad sestupkou. Hodiny týdně jsme na zahradě poctivě trénovaly. Pro tyto účely pořízené Áčko vytvořilo uprostřed  našeho pozemku impozantní monument. Skalku či zákoutí z okrasných dřevin lze spatřit v každé druhé zahradě, náš zahradní objekt provokuje fantazii kolemjdoucích a bývá identifikován jen výjimečně, to tehdy, má-li dotyčný co dočinění s agility.  Četnost našich tréninků však brzy přinesla vysvětlení i nezasvěceným. Prostě...další "krám pro ty jejich čokly :-D.

       Uběhly další měsíce, možná půl roku. Koky, jinak chytrá jako čert, dávala mi pocítit, že jako její výcvikářka stojím za houby. Mnoho kvalitních pokusů se střídalo s ještě více těch nekvalitních a správné překonání pořekážky mohlo by být srovnáno se sázkou do loterie. Zatímco procento správných pokusů bylo povážlivě nízké, procento skočených zón na závodech bylo spolehlivě 100. Přece se nevzdáme....!? 

      Z garáže jsem vyhrabala kus staré rohožky a vyzbrojena klikrem a pamlsky pustily jsme se do nové metody targetu.Pravidelný nácvik velmi pozvolným tempem nesl své ovoce. Ze země jsme plynule přecházely na téměř rovné Áčko a nechávaly si vždy dostatečně dlouhý čas na upevnění návyku než jsme se posunuly zase o kousek výše. Doba věnovaná nácviku se zdánlivě zúročovala. Procento správně provedených zón se zvyšovalo. Target už mě strašil ve snech a zdálo se, že vše konečně dospěje k požadovanému úspěchu. Asi tušíte, jak to dopadlo. Kýžené ovoce se opět nedostavilo. 

     Koky spolehlivě zvládá celý parkur. Když neudělám chybu já, pracuje skvěle. Když však přijde na Áčko, selhává. A tak jsem se rozhodla. Áčko bude prostě zastavované. Kritérium správnosti provedení je pro Koky jasně čitelné - zná jej z kladiny a houpačky. Nějaká ta sekunda zdržení nám zase tak nevadí. Co nám bude ubráno na rychlosti, to nám bude přidáno na klidu a jistotě. 

Áčko jsme prostě nezvládly, ale nikdo přece není dokonalý :-)