NAŠE ÚŽASNÁ CHERRY

            Kdyby se Cherry v době jejího štěněčího věku někdo zeptal, čím by chtěla v životě být, jistojistě by skálopevně prohlásila, že“ canisterapeutem“. Dát se ňuhňat, hladit a nekonečně hýčkat lidskýma rukama, nechat si bořit do kožichu scvrklé seniorské dlaně nebo dětské obličeje, to je poslání jejího psího života. Tak trochu s podivem, vždyť startovní čára jejího života ukázala jí lidské ruce v nelichotivém světle - jako zdroj výprasků a bolestivých trestů. Hezkou chvilku trvalo než smutná psí holka našim laskavým slovům, dotykům, našemu hlazení a hýčkání opravdu uvěřila. V ustrašených očích se však přece jen objevila jiskra. Možná ve svém novém životě zapomněla na všechna ta příkoří, kterými prošla, nebo lidem odpustila...? Kdo ví?

        Pamatuji si na její první návštěvu školy. Křečovitě zatínala drápy do podlahy, tah vodítka naznačoval, jak ráda by odtud zmizela, ale panička byla neúprosná. Cherry povinně obešla kolečko do kruhu sedících dětí a více z povinnosti než z radosti sežvýkala několik piškotů. Poté byla propuštěna do bezpečí kabinetu. Snad to chvíli vypadalo, že tento pes už do třídy nikdy nevleze, avšak opak byl pravdou. Každá další "zkouška" se zakrmujícími dětmi jí přinášela více a více klidu. Když pak po několika měsících klidu od dětí navštívila  školu znovu, mohla jsem pozorovat naprostou změnu chování. Jen co byla vysazena z auta, zamířila nejbližší cestou ke vchodovým dveřím do pedagogického ústavu. Pyšně prošla kolem vrátnice majestátně mávajíc huňatým ocasem, rozhodně nabrala správný směr. 

       Nastalo zvykání na třídu. Pobyt mezi dětmi už nebyl omezen jen na přestávku, i když ta se všemi svými benefity andělsky vonících svačinek, zůstala TOP. Cherry si zvykala být  se mnou ve třídě a děti zase být ve třídě s Cherry. Po Cherry jsem chtěla, aby sebe ani děti nerozptylovala a v klidu ulehla pod katedru nebo její blízké okolí, po dětech zase...aby místo nepoměrně krásnější Cherry sledovaly svou pedagogicky působící paní učitelku. Po nějakých dvou "lekcích" byl cíl splněn. Cherry se pohodlně vyvalila pod stolem a děti se věnovaly výuce. 

       V dubnu nám přibyl nový žák. Ukrajinec Zachar. "Zachariáš", jak jej láskyplně tituluji, je pěkné kvítko. Do vyučování přichází těsně před zvoněním nebo také 10 minut po něm, rozhodně prosazuje nároky na volný pohyb po třídě, bez skrupulí oznámí, že tohle či támhleto opravdu dělat nechce a jen jazyková bariéra mi kolikrát brání říct oprsklému cizinci, že tady platí NAŠE pravidla. Co všechno se jeho příchodem do třídy změnilo, by vydalo na samostatný článek. Zůstanu však striktně u psího tématu. Ukrajinský klučina pravděpodobně pochází ze statku, kde měli krom jiných zvířat i psy. Rozpovídá se o velké a malé "sabáce", o mnoha jejich  štěňatech, z očí mu lze vyčíst, že zvířata má upřímně rád. Když mu oznámím, že následujícího dne přivedu Cherry a sdělení dokumentuji kartičkou  koláže z jejich fotek, jeho radost nezná mezí. Dokonce přestane dočasně vyrušovat, neboť si donekonečna prohlíží Cherrynčiny obrázky.

      Cherry ráno sděluji, že místo polodenního vyvalování v pelechu jde potěšit děti do školy. Přeochotně se nechá nasoukat do postroje a už se sápe do auta. Ve škole mě doprovází do sborovny, mrkne také do ředitelny, pozdraví paní ekonomku, která je původem Slovenka, takže k sobě mají blízko. Cestou dlouhou spojovací chodbou také absolvuje několik podrbání od časně příchozích kolegů a nakonec se udomácňuje ve třídě před tabulí. 

         Děti jsou nadšené. Prakticky nepřetržitě jsme s Cherry obléhány bandou žáčků ze všech tříd na poschodí, objevují se i návštěvy z přízemí či druhého patra. Hlazení, krmení, nekonečné dotazy...Těsně před zvoněním se přihrne Zachariáš. Při pohledu na Cherry se mu v očích zableskne. Vrhne se Cherry kolem krku a obličej zaboří do jejího huňatého kožíšku. Rázem vidím toho malého prevíta v jiném světle. Jsme naladěni na stejnou strunu. A to se cení.