NÁVRAT K POPRÁZDNINOVÉMU REŽIMU

      Co svět světem stojí, měsíce červenec a srpen (tedy pro nás učitele ty prázdninové) probíhají v notně zrychleném režimu. Než se člověk stačí rozkoukat po přírodě, užít si sluníčka, zahrady, bazénu, lesa, hub..., než si zvykne, že nemusí vstávat v předepsaném čase, že vlastně nic tak úplně nemusí, výhybka času přeskočí z pomyslného " nemusí" na direktivní " musí" či "je nutno, je důležité, nezbytné..." 

     Celé roky jsem si myslela, že psí smečka s koncem prázdnin nebetyčně strádá. Páníčkové začínají na půl dne opouštět domov a zanechávají své psí miláčky bez jakékoliv aktivní činnosti. Pravda však je, že někteří už dnes přijímají toto s povděkem, rozhodně většinu z nich  nedostatek  času páníčků  nedostává do těžké deprese. Potřeba odpočinku je evidentní. Staroušci pospávají v stinných zákoutích zahrady, jen nejmladší Koky je v pohotovostním režimu i během spánku. Každý můj pohyb oplácí radostným kroužením okolo mě a oháňku si může uvrtět, když získá dojem, že by od paničky mohla kápnout nějaká delší prochajda, trénink či jiné trdlání. 

 Delší procházky zanechávají již na seniorech markantní stopy únavy. S povděkem si po jejich absolvování zalezou na pohodlné místečko a blahodárným šlofíkem dobíjejí baterky. Nerošek stává se na celé prázdniny "králem zahrady". Hlasitě svým specifickým psím basem komentuje veškeré dění kolem plotu, přičemž jen ztěží přiměje své neposlušné zadní nohy ke spolupráci. 

   Ač čachtačka u vody, procházky lesem, drezúra na zahradě nebo jen nekonečné drbání v kožíšcích a pusinkování čumáčků je pro hafiny "balada", přesto staroušky podezírám z tajného pomrkávání po kalendáři s nenápadným vyhlížením posledního prázdninového týdne. To už vše směřuje k navyklému, leč oblíbenému, stereotypu.

Ranní piškot a následné proběhnutí po zahradě nastartuje psiskům den, následuje dopoledne sladkého, posilujícího  spánku, aby s plně nabitými baterkami mohli příkladně přivítat páníčky po práci. A pak...budeme SPOLU, to stačí!

   Proces stárnutí se nevyhne nikomu z nás. Jen my - lidé - stárneme v delším časovém horizontu. Změny na těle a duchu přicházejí v poměru k průměrné délce života našich psích přátel relativně pomaleji. Ale právě proto, že jsme si vědomi, jak nesmlouvavý čas je, jsme odhodláni vytáhnout s ním do nerovného boje a vybojovat pro naše chlupaté kamarády každou vteřinu.

  Nastupujitedy do roztáčejícího se kolotoče pracovních povinností a psí senioři tak získají prostor pro odpočinek a regeneraci. Tak, zlatíčka, byly to s vámi nádherné dva měsíce. Děkuji vám za ně.