NĚCO SE KONČÍ, NĚCO ZAČÍNÁ...

        Složení naší smečky zaznamenalo jistých změn. Nemám změny ráda. Odchod dvou psích  seniorů jen těžce nesu, leč nejlepším lékem na bolest shledávám vždy "náplast" v podobě přírůstku do prořídlé smečky. Není to neúcta  k odchozímu, jen potřeba přetavit utápění se v žalu na lepší energii. Tou je poskytnutí domova nějakému dalšímu psíkovi se špatným startem do života. 

        Loučení s Neroškem bylo bolestné. Přišlo jen několik měsíců po odchodu Cherry. Impulsem pro rozhodnutí byla už velmi nízká kvalita Neroškova života. Nohy mu  nedovolovaly chůzi, neovládal své biologické potřeby a když jsme mu v plínce objevili příměs krve, rozhodli jsme. Ač  apetit měl stále velmi slušný, prodlužování jeho žití by bylo jen sobeckým ulpíváním na vlastním (v tomto případě však už nemístném) svědomí.

          Poslední noc byl Nero přestěhován ze svého přízemního bytu do našeho obýváku. Už několik dní vůbec nechodil, takže případných přesunů např. k cizí misce s následným konfliktem  jsme se nemuseli obávat. Nerošek ležel spokojeně na hromadě měkkých dek, užíval si tepla sálajícího krbu a našeho nekonečného hlazení. Táta si ustlal na sedačce vedle něj. Chtěli jsme, aby se cítil "královsky". Ve stejném duchu pokračoval i jeho poslední den. Místo granulí  našel toho dne maso z celého kuřete a byla mu věnována nepřetržitá pozornost všech členů rodiny. Večer usnul obklopen těmi, kteří ho milovali a po celou cestu za duhový most mu byli nablízku.

       Ještě před odchodem Neroška jsem se zařekla, že po psychicky  (u Nera vlastně i fyzicky) náročných letech s hendikepovanými psy potřebuji rozhodně vzpruhu. Svou vzpruhu jsem si vysnila jako dvouměsíční hladkosrsté štěně vořecha, maximálně střední velikosti, ale hlavně bez jakéhokoliv postižení. Vyslala jsem Vesmíru  žádost a čekala, respektive aktivně hledala na sociálních sítích a  docela dlouho. 

         Konečně jsem si vytipovala několik štěňat. Vyplnila jsem  dotazníky uchazeče o adopci a absolvovala pár telefonických rozhovorů. Ve slovenském útulku Tuláčik mě zaujalo štěňat hned několik. Nejvíce však maličká černá Hanička. Vzhledem k tomu, že jsem se v dotazníku vykreslila jako milovnice psích sportů, dáma se mi jala Haničku a 2 ostatní štěňata  nenápadně vymlouvat, do popředí stavěla štěně vořecha borderkovitého typu. Airu. Nicméně hovor uzavřela tím, že neděle jsou návštěvní a pokud budou na mnou poptávaná štěňata zájemci, dostanou je - rezervace se nekonají. A tak se o tři dny později jelo.

JEDEME SI PRO ŠTĚNĚ

          V neděli po šesté hodině ranní vyrážíme  celá čtyřčlenná rodinka do tři a půl hodiny vzdáleného Brezna. Tátu za volantem střídá záhy Eliška, protože úsek dlouhých serpentin  v roli spolujezdce nezvládá. Řízení je  pro ni prevencí žaludeční nevolnosti. Opravdu netoužíme  mít zkonzumovanou bohatě zdobenou bagetu mezi námi. Po více než třech hodinách jízdy zastavujeme  u plotu proslulého Tuláčiku.

         Útulek, čítající cirka 250 psích klientů vítá nový den hlasitým štěkotem. Z areálu se trousí zřízenci venčící jednotlivá psiska, v útulku panuje čilý  pracovní cvrkot. Procházíme kolem dlouhé řady kotců, prohlížíme si tu veselé, tu ustrašené či  zas ostražité "útulkáče" a oni nás. Srdce se mi svírá nad faktem, že odsud odvezeme jen jednoho z nich.

       Konečně si nás zřízeňkyně všimne a posílá nás dále za dámou, s níž jsem vedla telefonickou debatu. Ví, že chceme omrknout nějaké 4 pejsky, ale spolu s vodítkem, na jehož konci je borderkovitá Aira, dostáváme i informaci, že zatím můžeme vidět jen ji, ostatní později. Nikdo mi nevymluví, že pracovníci útulku nejsou výborní psychologové a taktici. Byli jsme součástí promyšlené strategie, v jejím duchu byly vedeny všechny telefonické rozhovory, také situace, které štěně nám přijde do ruky jako první, pokládám za promyšletý tah. 

          Aira, pravděpodobně seznámena se scénářem svého chování, aby vedlo ke kýženému cíli, nás nadšeně vítá: " Juuu, tak to jste vy? Mí noví páníčci? A je vás tolik...no to je bezva...! Rozcapené štěně bez náznaku ostychu  razítkuje své blátivé tlapy na naše, do té doby čisté, svršky. Takové radostné uvítání nikdo z nás nečekal. Odvádíme si Airu na procházku. Je nesmírně pozitivní, trochu hrrr, ale velmi jemná a milá.  Strategie evidentně nese své ovoce. Po procházce odmítám vidět všechna další poptávaná štěňata ( ať mi prominou...) a Aira si balí svých "pět švestek".  Rozhodnutí je to bleskové. I když vím, že jde o vyhlídku společného života na mnoho let a je důležité vše důkladně zvážit, věřím svému srdci, neboť to je vždy mým rádcem nejlepším. Aira pojede DOMŮ :-).

       Při sepisování  všech náležitostí a placení adopčního poplatku bombarduji dámu spoustou dotazů. Dozvídám se, že Aira se svým bráchou, který je nám mimochodem také velmi vehementně nabízen, pocházejí z jistého hospodářství, kde rostli jako dříví v lese. Nikdo si jich nevšímal, nikdo se o něj nestaral, nikdo je nepotřeboval, nechtěl. 

V romských osadách, odkud psíci v Tuláčiku pocházejí, se "špatné podmínky" projevují dvěma způsoby:

1. Nekontrolovateně množení psi nikoho nezajímají a nikdo o ně nestojí. Zřejmě se živí tím, co najdou. Jsou napospas všemu, nikdo je nechrání, avšak ani       fyzicky netrápí. Naštěstí do této skupiny patřila i Aira.

2. Varianta, kdy si psa lidé "všímají" je však často daleko krutější. Bití, špatné zacházení, fyzické i psychické týrání se podepisuje na psí duši.  Stačí                  vzpomenout na Cherry, pocházející z podobných míst, nebo bezokou Haničku, odhozenou v betonové jímce daleko od civilizace. Obě psí dámy si prošly        peklem. Budiž jim země lehká.

       Aira zjevně cestování autem příliš nemusí. Když pochopí úmysl dostat ji tam, šprajcne se. Nezabírají ani obligátní , jindy všemocné, piškoty a je třeba použít "násilné fyzické nalodění". V autě pak už je klidná. Připoutaná na pásu se pak požitkářsky nechává ňuhňat.  Klid končí s úsekem serpentin. Stačí pár prvních zákeřných zatáček a můžeme si zblízka prohlížet, čím bylo tvořeno Airino dnešní menu. Obrovská hromada natrávených granulí, elegantně obalená žaludečními šťávami přistává Evce na kalhotách. Zastavujeme, likvidujeme nevábný obsah žaludku z Evčiných riflí, rozprostíráme záložní deku na sedačku a jede se dále. Ne dlouho. Za chvíli se situace opakuje se stejně velkou  hromadou . Začínám tušit, proč je štěně na můj vkus poměrně "buřtózního" vzhledu. Množství vyzvracených granulí by stačilo mé Koky na tři dny (samozřejmě ve stavu před zvracením :-D 
     K Evčině smůle je opět část nevzhledně vyhlížejících vybltin na jejích kalhotách. To už odmítá v nich zůstat a pokračuje jízdu v kalhotkách, zatímco štěně si vesele blije, kam se dá. Naštěstí jsme konečně doma. 

                                 Tak vítej, Airo <3