NENÍ NADTO MÍT PLÁN

  Podzim patří v agility tradičně svátku nad svátky. Do určeného města se ze všech koutů světa sjedou ti nejlepší z nejlepších, aby poměřili  kvality své i svých psů a usilovali o post nejvyšší - titul MISTRA SVĚTA. Letos byl místem konání určen Liberec, a tak se stala  účast na této krásné slavnosti pro naši rodinu jedinou volbou. Akci jsme zajistili takto: ženské odjezd směr Liberec v roli fanynek, táta doma v roli "animátora "pro 7/11 smečky. Evčiny 2/11 byly svěřeny k hlídání kamarádu pejskaři a zbylé 2/11 - Nighty a Odie se jeli s námi do Liberce osobně inspirovat. 

   Ubytování pro mne - "vesničana ve městě" - začíná více než zajímavě. Místo recepce s elegantní, usměvavou a ochotnou recepční na nás v chladné chodbě penzionu "čumí" jen obrovský monitor, vedle něhož jsou pohostinně rozloženy misky s čerstvě nakrájeným ovocem, donuty s čokoládovou polevou a několik kousků slaných krekrů. 

   Komunikace s monitorem se ujímá Eliška. Mně osobně chybí laskavý přístup reálné recepční. Ani pohoštění to nezachrání. Monitor požaduje zaregistrování všech osob nasázením požadovaných údajů. Když je "zchroustá", vyplivne hlášku požadavku  kódu, za nějž by nám měl být prozrazen "číselný klíč"  k pokoji. Ten však Eliška z neznámého nám důvodu nemá. Spravuje to několik následných telefonátů od čerta k ďáblu, na jejichž konci konečně odkládáme své bágle na sympatickém hotelovém pokoji. Sotva se převlečeme, vydáváme se na cestu do skoro 2 km vzdálené haly. Trasa vede podél silnice brutálně zaplněné auty. Snad polovina trasy je jen úzkou ušlapanou pěšinkou podél silnice, v některých místech jen JEJÍM krajem. Liberec mě nenadchl. 

     Vstup do haly byl v minulých ročnících zajištěn připevněním papírového náramku s kódem. Nebylo třeba nic extra schovávat a opatrovat. Letos jsme museli o své papírové vstupenky několik dní náležitě pečovat. 

     Hned ve středu se rozbíhají soutěže. Diváků je prozatím poskrovnu. Sledování běhů prokládáme svižným (rozuměj...abychom o něco z programu nepřišli) bloumáním v ochozu, mapujíc zajímavý pejskařský sortiment. Při běhu našich reprezentantů se hlasitě ozýváme a zběsile máváme velkým, červenomodrobílým praporem.

   Do hotelu se vracíme za tmy. Ještě děláme nějaký ten program Nightě a Odinkovi, když většinu dne jen vyvalovali šunky v klecích, záhy znaveni usínáme.

     Vstáváme každý den časně. Program mistrovství je nabitý a nedovolí nám ráno vyspávat. U první snídaně pobavím....Dáma z obsluhy žádá po mně číslo pokoje. Nějak ji nerozumím a ona zase nerozumí mně. Když naše nedorozumění trvá bezmála minutu, vyzvu ji k přinesení papíru a tužky. "Krucinál," říkám si, "je  nahluchlá...nebo snad natvrdlá...?" Na papír pak úhledně napíšu ...náš číselný klíč :-(. Nechápu...večer je tato historka dávána k lepšímu a všechny z reakce na ni bolí bránice.

     Den rychle plyne. Stovky běhů, ruce bolavé od tleskání, z nepřetržitého fandění hlas vichřice podoba... Z toho, co můžeme sledovat na parkuru, jsem nadšena. Nejen, že výkony týmů místy berou dech, u srdce hřeje i veskrze srdečný přístup k pejskům obecně. Nepovedená zóna, shozená laťka nebo špatně vyhodnocené vedení  není provázeno metáním blesků z očí psovodů či výhrůžkami, přehlížením psa nebo snad nějakou tou "za ucho". A právě tento postřeh vezu si z mistrovství jako ten nejcennější a nejradostnější. Parťáci v úspěchu i nezdaru.

       Ale byly i chvíle, kdy celá hala doslova ztuhla. Borderka, nešťastně se zamotajíc do slalomu a výrazné  kulhání vedoucí k odnesení pejska v náručí nebo hrůzně působící pád italského reprezentanta, který hodlal rychle dohnat ztracené sekundy, přičemž  jen nekoordinovaně vrávoral a přepadával na stranu. Naštěstí vše mělo šťastný konec. Byly však i situace úsměvné a laskavé.  Třeba "naháč", intenzivně nasávající pachy fen v nejlepším svůdném období, jen nepatrně vydávaje bojové srdce reprezentaci své mateřské země. Vlažně odběhnutý mistrovský parkur nepřinesl kýžený efekt hodný důležitosti této akce, avšak chápající souznění diváků s tímto "hlasem přírody"  vše vynahradilo. Také borderka, co po diskvalifikaci  s hračkou v tlamě radostně obíhala  čestné kolečko kolem parkuru, nedbaje páníčkova naléhavého přivolávání, vyvolala vlnu sympatií. 

                HOLKY FANDILY ALESPOŇ Z DOMU

       Napětí, radost, naděje, zklamání, nadšení, pobavení...zažíváme úplně vše. Na parkuru se představují zvučná jména. Vybíhá Princ Charles, Amy Winehouse ,Kate Winslet  i Leonardo da Vinci. Slavných je celá řada. Psí  závodníci dělají svým slavným jménům čest a diváci jejich snahu náležitě ocení. Mistrovství jde do finále. Ač jsme na místě od prvního dne, teprve v neděli si vyhrazujeme pár minut času na nákup malých pozorností. Veškerý čas v průběhu přestávek mi zabírá trdlání na improvizovaném "tanečním parketu". Roztáčí se tu Dlouhá noc, Když nemůžeš, přidej víc , Macarena nebo třeba i mezinárodní taneční hříčka, při níž představujeme  pomyslný vlak a pohybujeme se tak trochu jak mentálně retardovaná grupa. Ale baví mě to, nenechám si ujít jedinou příležitost :-D.

        Nedělí naše výprava končí. Není pro mě až tak důležité, kolik metálů naše barvy získaly. Nejúspěšnější zemí bylo tradičně Německo, ale zlatá medaile a titul mistryně světa v kategorii medium pro naši Anetu Obrusníkovou dal punc úspěšnosti i naší české výpravě. 

    A tak mám plán. V některém ze svých dalších životů se opřu do agility naplno už od svých dětských let. Budu na sobě pracovat, jak jen to půjde a pak třeba...vyběhnu na koberec s parkurem překážek reprezentovat naši krásnou zemi. Předtím ovšem musím splnit i své dřívější plány. Stát se baletkou, zaplavat si v mrazu v řece, založit si psí útulek, naučit se ..., vyzkoušet si..., zajet si..., vytvořit..., napsat...no, však vy mi rozumíte :-D.